Proč to všechno?
Hudebně-taneční inscenaci Gazdina roba podle stejnojmenné divadelní hry Gabriely Preissové uvedl baletní soubor Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Hra řeší rozvod jako společensky zavrženíhodný akt na slovenské vesnici 19. století. Hlavní dějovou linii Evy, která od manžela a mrtvého synka utekla za osudovou láskou gazdou Mánkem, slabochem, který si ji nikdy nevezme a ona si bere život, průběžně přerušují další tři verbálně-hudebně-taneční roviny.
Gabriela Vermelho a baletní soubor v hudebně-taneční inscenaci Gazdina roba FOTO PETR JEDINÁK
První z nich se nese v duchu epického „divadla na divadle“ – od počátku se tanečníci převlékají do kostýmů před očima diváků, uklízejí jeviště nebo připravují kulisy. V druhé rovině autorka hudby Gabriela Vermelho provází dění nejčastěji v roli skladatelky hudby, která dle pokynů choreografky, režisérky a libretistky Aleny Peškové právě teď píše hudbu k inscenaci a v tichosti konzultuje s tanečníky jejich role. Nahlas čte pokyny režisérky, uvádí diváky na místo děje tím, že nahlas z režijní knihy čte jevištní pokyny, úkoluje jevištní techniky, komentuje i zastavuje děj. Navazuje kontakt s postavami – soucítí s nimi, ale hlasitě s jejich činy i nesouhlasí. Nevíme, na čí straně vlastně je. Sama vystupuje v menších pantomimických rolích Kotlibovky nebo Baronky, zpívá, rytmicky recituje a hraje na housle do reprodukované hudby. Její dominantní role skladatelky, vypravěčky a hudební interpretky zastiňují tanečníky, včetně sólistů, a to především představitelku Evy. Druhou rovinu inscenace bychom tedy mohli pojmenovat koncertem pro Gabrielu Vermelho.
Evin příběh choreografka odvyprávěla slovníkem moderního a lidového tance. Zatímco chlapci tančí vždy v „piškotech“, dívky bosé, ale na tancovačku v hospodě si obují kožené boty na podpatku, aby si mohly „pořádně zadupat“ a „roztočit to“. Vizualizaci myšlenek a emocí choreografka vtělila do podivného páru/alter ego, v němž partnerka tančí neoklasiku v baletních špičkách, stejně jako dívky v tzv. vizích nešťastných párů. Podivný pár je většinou přítomen na jevišti v zásadních dějových zlomech a s voyeurským zaujetím slídí během intimních duetů Evy a Mánka. Vize nešťastných párů se objeví pouze na konci druhého jednání, kdy se Eva rozhoduje, zda má sňatkem se Samkem zradit lásku k Mánkovi. Spíše než vnitřní rozpoložení párů přitom vynikají dokonalé linie těl tanečníků svlečených do půli těla a dívek v krátkých sukýnkách a klasických pózách na špičkách. To je třetí „emoční nebo abstraktní“ rovina protínající příběh.
Pochopení baletních špiček coby symbolu „nadpřirozena a abstrakce“ ovšem vyvrací fakt, že je obula také jedna ze zcela reálných postav celého příběhu – Mešjanovka, dominantní a nesmlouvavá matka Mánka. Právě špičky dodávají charakteru jejích pohybů patřičnou ostrost a důraz, přestože je zahalená do černých dlouhých šatů.
Sledování tanečně vyjádřeného příběhu Evy a Mánka vyslovuje nepříjemnou otázku z titulku recenze.
Divadlo F. X. Šaldy Liberec: Gazdina roba. Hudebně-taneční divadlo podle stejnojmenného dramatu Gabriely Preissové. Libreto, režie, choreografie Alena Pešková, hudba Gabriela Vermelho, scéna Richard Pešek a Alena Pešková, kostýmy Monika Kletečková a Alena Pešková. Premiéra 13. listopadu 2015.
Komentáře k článku: Proč to všechno?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
