Procházka Jiřího Suchého po Kurtu Weillovi
Sepisovat zprávu o tomto večeru je v jednom ohledu zvláštní: repríza nebude, takže jej nelze p. t. publiku doporučit k návštěvě. Byl však pořízen televizní záznam (tvůrčí skupinou Ondřeje Šrámka), tedy byla celá věc, připravovaná několik měsíců, alespoň uchována.
Jitka Molavcová, Jiří Suchý, Magdalena Jedličková a Veronika Tichá FOTO DUŠAN DOSTÁL
Oč šlo? Jako reakci na „ekonomickou krizi Semaforu“ (tušíme, že čtenář DN kauzu zná) vymyslel Jiří Suchý – se špatně skrývaným nadšením workoholika – celou řadu nových aktivit, skrze něž publikum mohlo divadlo podpořit. Mezi nimi pak byl i speciální galavečer: odehrál se jen jednou, benefiční vstupné bylo speciálně vysoké a celá akce s „welcome drinkem“ byla pojata jako setkání těch, kdo chtějí a mohou Semaforu pomoci.
Nebyl by to ovšem dříčský a starosvětsky poctivý Suchý, aby neodevzdal pro tuhle příležitost plnou dávku sil. Rozhodl se dokončit a v premiéře uvést své verze písní Kurta Weilla. Tedy nejen dávný Morytát (čili „Mackieho Messera“), ale hlavně řadu nově přeložených, či volně parafrázovaných textů. Těsně před uvedením však autorskoprávní zástupci díla Bertolta Brechta neschválili některé texty, takže nakonec vznikl Koncert o čtyřech kapitolách: dvě weillovské, jedna autorská odbočka a jedno intermezzo se spirituály. Ale jádro večera je „o Weillovi“: a také o dobrodružství nových Suchého textů.
Překlady a překrady
Vlastně je úplně jedno, zda je Suchému 34, 84, nebo 104 let: překlady a parafráze vyšvihl tak, že bychom těžko hledali někoho, kdo by se s ním mohl měřit (zajímavě by to zvládli Jiří Dědeček, Tomáš Hanák, s výhradami mladý Robin Král – a to je tak všechno). Večer otvírá Jitka Molavcová, což je pro Brechtovy písně partner dost nesamozřejmý. Ale její seberežírování v Barbara Songu, pohled dovnitř sebe neuhýbající přes evidentní bolest, je dobře otevřené: pokud musela hra zůstat u základního semaforského páru (někdo jiný by vtáhl do hry třeba Zuzanu Stivínovou, Moniku Načevu…), dopadla vlastně dobře. Zásadní pochopitelně je, že sledovat nové Suchého texty je radost: je velmi svůj a zároveň jde s Brechtem, má smysl pro jeho potměšilé sociální popichování, viz šanson o prodejné lásce: Tak jen zvažte to, / Herr Jakob Schmidt: / zvažte jen co znamená dnes třicet dolarů, / jen pár punčoch a víc nic… Skutečně ve svém živlu je Suchý v Baladě o příjemném životě. Je to takhle:
Kdo odmítne když úplatek mu zašlem,
Ten nazýván je vzorným charakterem
My ze zásady na charakter kašlem
A kde to jde tam okamžitě berem
Nač nouzi mít když na ni máme lék
Ostatním rádi chceme přenechat
Trochu tý bídy a ňákej ten hlad
Mně stačí jen mazanej úsudek
Znát kde jsou prachy a umět si je vzít:
šťasten je jen ten, kdo má blahobyt!
V případě Surabaya Johnny se pochopitelně novému překladu nesnadno konkurovalo starému textu Pavla Kopty pro Hanu Hegerovou; ten Suchého není pojetím moc jiný, nese se na prověřených obratech a celkově byl tím méně výjimečným z večera (i když i tady utkví místa jako máš v srdci krysy, Johnny). S Weillovým repertoárem se toho už dělo mnoho: přijala ho jak moderní klasická scéna, tak temnější rockeři a písňoví experimentátoři. Proto se může stát, že Suchý s Molavcovou zpívají Alabama Song, jehož nejrozšířenější verzi nahráli The Doors s Jimem Morrisonem: Suchý si tu, jako na mnoha místech, kormidluje text do vlastních vod: refrén je delší, v ženském rodě a nevrací se k té whisky, která uvádí sloku. Energetický kontrast (mužský vrávoravý pochod do baru kontra éterický, ozvěnou mázlý ženský stesk v refrénu) funguje pořád.
Do bloku vlastních šansonů, který následoval (coby „druhá kapitola“), ukryl Jiří Suchý malý trik, na který má ovšem plné právo. Výtečný text o dvou vojácích, které smrt sejme jednou heroickým způsobem, jednou neslavně (a vyjde to nastejno), je parafrází na píseň o dělu z Třígrošové opery – tedy volným převodem jednoho z Brechtových textů, který Semaforu nebylo povoleno provozovat. Suchý ho tedy zbavil původní hudby, vznikla nová, text je kratší a má jinou strukturu než výchozí song: Přidáme-li, že Suchý jde vstříc jiné pointě, je to nakonec skutečně jeho píseň.
Jitka Molavcová s Jiřím Suchým zpívají Morytát jako kramářskou píseň FOTO DUŠAN DOSTÁL
Matné písně září (& října)
Část s černošskými spirituály byla do představení vsazena relativně pozdě, z výše uvedené nutnosti změn. Výrazné je na ní dvojí: jak se ústřední trojici dívek (Eliška Hurábová – zpěv, klarinet, Magdalena Jedličková – zpěv, trombon, Veronika Tichá – zpěv, saxofon) podařilo v Semaforu za nějaké dvě sezony dobře sezpívat, a potom zase Suchého texty. Klasické kusy jako Swing Low Sweet Chariot přežívají většinou v těžce toporných převodech: Suchý proplétá přirozené obraty skrze rýmovou strukturu, jako by si prostě povídal; kdo žije s písněmi v češtině, ví, jak je to výjimečné. Zpívající dechová sekce je nastylizovaná do jakýchsi poslušných uniformovaných sboristek, které se u swingujících gospelů sice trochu vrtí, ale jinak musí vydržet div ne v pozoru. V tomhle (nemotivovaném) sešněrování je Semafor stará škola: panteon všech těch snů o holkách – ten nekonečný seriál družiček, schovanek, cácor, ztracených dívek a nesmělých i hubatých trdel – jistě někdo časem prozkoumá. Ale cácory necácory, gospelový blok končí překvapivě navážno, Suchého konfesí, kterou sám napsal po povodních v roce 2002. Motiv ukřižování má už v dávné písni Na vrata přibili můj stín, tady se ruce probodnuté hřeby vracejí. Zní to takhle:
Já nemám zdání
Kdo ty ruce probod
A nevím ani, kde se pomoc hledá
Vím jenom o tom,
Že když mi teče do bot
Je tu něco, co mi oči
Vzhůru k nebi zvedá
Představení se pak vrací ke Kurtu Weillovi, ale už poválečnému, „americkému“. Weillovi nebyl dán dlouhý život (1900–1950), stihl však po odchodu z Německa zasáhnout do repertoáru Broadwaye, a to po boku elitních textařů a libretistů (Ira Gershwin, Maxwell Anderson, ale i Franz Werfel). Suchý vkládá komickou vložku (The Saga of Jenny) mezi barově melancholickou Speak Low a funerálně podzimní September Song. U něj jsem si text nestihl poznamenat, ale na místě působil silně: už pro vstup na území modernější, než jsme u Suchého zvyklí (srovnejme si verze Lou Reeda, Jamese Browna nebo berlínské nezávislé muzikantky jménem Masha Qrella).
Všechno pak uzavírá „revuálka“, hromadné finále z Vzestupu a pádu města Mahagony, jaksi s třeštivou zábavou provolávající celá ta krása navždy je pryč!. Je to závěr dobře dvojaký, energický a zároveň cosi problematizující. Po něm následuje to, co současní diváci Semaforu znají: ochota přidávat třeba čtyři, pět věcí a prodloužit tak o pár chvil omámení zjištěním, že společná magie spojení Suchý–publikum pořád ještě reálně existuje.
Nevím, jak bude působit televizní záznam, ale na místě mohl mít člověk pocit triumfu: a to i ten, kdo zdaleka není vůči dnešnímu Semaforu nekritický. Občasný prožitek absolutního blaha pramenil: a) z oněch cca dvanácti nových Suchého textů, většinou mistrných překladů až parafrází, b) z toho, s jakou nenuceností a frázováním to nejtalentovanější žijící zástupce svého řemesla před vámi předvádí (*1931, no comment), c) z toho, jak překvapivě a skvěle se Molavcová noří do věcí, jako je Barbara Song. Mimo Semafor se herecky vůbec neobjevuje, ale už jen zdejší výkony (mj. v Prstenu pana Nibelunga) napovídají, že tu je potenciál. Ve vážných polohách už začíná být stejně zajímavá jako Lábus.
Rozpustit Melicharovou
A ještě jeden dobrý rys přispěl k naplnění večera. Není na první pohled zjevný, ale občasný divák Semaforu ho přinejmenším podvědomě cítil. Molavcová a Suchý se tu vymanili ze schematických rolí uzurpátorky a submisivní mužské povahy, která chce mít klid a často se utíká k umění nebo kabaretu. Suchý tyhle typy rolí píše pro jejich dvojici tak vytrvale, že si to možná ani neuvědomuje. Molavcová byla najednou v klidu, i Suchého akce měla nějaký svobodnější rozměr.
Současný Semafor má inscenace, které patří k jeho špičce za poslední dvě dekády (přinejmenším Prsten pana Nibelunga, užil jsem si i tituly Mizina číhá a Slečinky a lupiči, kde je Suchý relativně dost na scéně): přesto mám pořád nejradši zdejší písňový element, který prostě změnil pravidla popkultury v Čechách. Pokud se autorskoprávní restrikce týká předválečného materiálu (tedy Brechtových textů), znamená to, že „druhou půlku“ mohou semaforští třeba vtělit do jiného kontextu a vystupovat s ní, což by jistě bylo fajn. Televizní záznam Koncertu o čtyřech kapitolách silně doporučuju všem, kdo chtějí slyšet v intenzivní porci nejlepší texty, co Suchý za poslední léta napsal.
Co je a co není Brecht a jak se to pozná
Skladatel, herec, režisér, výtvarník, básník, textař a principál Semaforu Jiří Suchý zatoužil na stará kolena splnit si sen – zazpívat si songy německého skladatele Kurta Weilla, jehož hudba, jak sám říká, je naprosto jedinečná, protože se ničemu a nikomu nepodobá. Pro sebe a pro Jitku Molavcovou přebásnil šestnáct Weillových songů na texty Bertolta Brechta, jenže dědicové práv k Brechtovu dílu dali souhlas k jednorázovému provedení pouze sedmi z nich.
Jiří Suchý soudí, že je k tomu vedly úmysly po výtce ušlechtilé, totiž snaha, aby se z Brechta nestal laciný brak. Takže pokud to podle nich „není Brecht“, má překladatel smůlu. Otázka zní, jak to posuzovatelé poznají, respektive na základě čeho se dobírají kvality přebásnění. Suchého texty byly porovnány s Brechtovými originály podle zpětného doslovného překladu z češtiny do němčiny a posuzovány pěkně řádku po řádce, zda souhlasí s Brechtem. Dobrat se tímto způsobem kvality básnického překladu je samozřejmě více než ošidné.
Suchý je básník a při veškeré úctě k Brechtovi ho nepřekládal slovo od slova. Nechť to probůh nezní chvástavě, ale dopustil jsem se toho, že jsem měl občas lepší nápad než Brecht. Ale i když jsem se tak z dvaceti procent nedržel přísně originálu, nikde jsem neuhnul od smyslu textu, tvrdí Jiří Suchý a není důvod mu nevěřit. Způsob, jakým posuzovatelé postupovali, sám přirovnal k automatickému počítačovému překládání, jaké nabízí třeba Wikipedie: Onehdy jsem si tam zadal doslovné překlady amerických spirituálů a dozvěděl jsem se, že Jozuův otec byl jeptiška, on se totiž jmenoval Nun.
Mezi neschválenými texty se ocitl i song pirátské Jenny ze Žebrácké opery, určený pro Jitku Molavcovou. Na ten jsem byl obzvlášť hrdý, hrál jsem si s ním mnoho hodin celý měsíc a těšil se, jak ho Jitka vystřihne, povzdechl si Jiří Suchý.
Tato glosa by se dala uzavřít konstatováním, že striktní ochranářství čistoty Brechtova díla může vést paradoxně k jeho úplnému zakonzervování, izolaci a zapomnění. Alespoň na příštích jedenáct let, než uplyne povinných sedmdesát let od Brechtovy smrti. Jenže, to už, obávám se, při vším obdivu k energii Jiřího Suchého, bude přece jen trochu pozdě.
Celá věc má ale ještě jednu stránku, a tou je letité totalitní odříznutí od zbytku světa, jež nás vybavilo vůči právním vazbám k autorům a jejich dílům jistou lehkomyslností. Byli jsme totiž „hájeni“. Když v padesátých letech Suchý překládal slavný song o Mackie Messerovi, nikdo se o čistotu jeho překladu nestaral, protože „východní blok“ byl právně tolerován. Stejně tomu bylo i v případě překládání amerických písniček. Jenže dnes žijeme v kapitalismu, o němž Jiří Suchý v jedné ze svých her trefně prohlásil, že je mnohem lepší než socialismus, ale horší, než jsem čekal, a jedním z důsledků je i nutnost dodržování pravidel a zákonů. A to bez ohledu na smysluplnost jejich uplatňování. Není to první případ, kdy čeští překladatelé narážejí na právní ochranu zahraničních autorů a děl. Ostatně i Semafor se momentálně potýká se svolením autorské trojice muzikálu Divotvorný hrnec, o jehož anabázi na české jeviště chystá Jiří Suchý jeden z dalších semaforských titulů.
P. S. Ve chvíli, kdy byly tyto řádky dopsány, ozval se telefon a Jiří Suchý mi sdělil, že Brechtovi dědicové povolili další, opět pouze jednorázové provedení jeho překladů, a to dokonce pěti písní z jedné hry. Takže se, zřejmě na jaře, přece jen dočkáme ne sice všech šestnácti textů, ale zcela určitě pirátské Jenny.
RADMILA HRDINOVÁ
Komentáře k článku: Procházka Jiřího Suchého po Kurtu Weillovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Dušan Dostál
Moc hezky jste to napsali, jen mi je líto, že jste neocenili také práci tria Placheta (bicí), Fiala (kontrabas) a hlavně piano Jiřího Svobody.
19.11.2015 (16.16), , Trvalý odkaz komentáře,