Prof. Jan Císař: Dnes o všem pochybuji II/4

V letním vydání DN 13/2016 jsme jako 8-stránkovou přílohu uveřejnili velký rozhovor s profesorem Janem Císařem (1932) Dnes o všem pochybuji. Scházeli jsme se u něj doma v Unhošti celé jaro, a tak jsme se samozřejmě bavili o řadě lidí a událostí a otevírali témata, která se do výsledného textu nedostala. Vytvořil jsem z nich několik celků, jež v průběhu léta vycházejí na i-DN. Tentokrát o teatrologu, profesoru Janu Kopeckém.

PhDr. Jan Kopecký, DrSc. (1919-1992). FOTO archiv

Další významná osobnost české teatrologie padesátých až devadesátých let minulého století byl profesor Jan Kopecký (1919-1992). Pro mou generaci, která se s divadlem potkávala až koncem sedmdesátých a v osmdesátých letech, objevil představitele divadla krutosti Antonina Artauda. Zprvu to ale byl vášnivý obdivovatel obrozeneckého divadla 19. století a předválečného E. F. Buriana. Jak vy jste jej znal a vnímal?

Jan Kopecký byl ještě předválečná generace. O něm bych mohl mluvit dlouho. Přednáším na DAMU přehled vývoje české divadelní kritiky, a když se dostanu ke jménu Kopecký, mohl bych vyprávět hodiny. To je postava pro literaturu, a kdybych to uměl, tak o něm napíšu fantastickej román.

Začínal před válkou. Celá jeho generace, Tigridem počínaje, byla ovlivněná E. F. Burianem. Bezmezně jej milovali. Burian, jak jistě víte, měl středoškolskou sekci, která vydávala i časopisy. Právě k ní patřil i Kopecký. Za války se potom uchytil jako kritik, psal výborně. Když si vezmete jeho kritiku z roku 1942 o Lilofée Manfreda Hausmanna, kde hrál Václav Vydra vodníka Smolku z Vodorostů, a k tomu si pustíte desku, z níž Vydru slyšíte, máte celé představení před sebou.

Poté, těsně ke konci války, byl Kopecký s Jaroslavem Novotným, otcem Petra Novotného, dramaturgem a režisérem Městského divadla v Kladně. Byli tam snad jen jednu sezonu, ale co jsem mluvil s pamětníky, udělali tam třeba ohromnou inscenaci Fuente Ovejuny, v níž Otomar Krejča, který tam byl v angažmá, hrál komtura Goméze. Velká epocha. Dneska se o tom moc nemluví.

Pak se Kopecký stal dramaturgem v Divadle 5. května, kde udělal další slavnou inscenaci – Antigonu Jeana Anouilhe, o níž pak do týdeníku Kulturní politika napsal mladičký A. J. Liehm zdrcující recenzi. Já svým posluchačům vždycky říkám: Přátelé, ta inscenace byla první neúprosná ideologická kritika v duchu tehdejší kulturní politiky. A to je dramaturgie Honzy Kopeckého.

Pak šel do Národního, stal se pedagogem a založil všechno možné včetně bývalého kabinetu divadla při Akademii věd. Jenže u toho nikdy nevydržel. Vybavuju si, jak jako profesor Filozofické fakulty Karlovy univerzity si vzal na rok tvůrčí dovolenou, že sepíše vědecké dílo. A když měl předložit výsledky, tak na vědecké radě UK oznámil: Soudruzi, život kolem nás je neuvěřitelně bohatý. Měl jsem čas ho konečně sledovat, žádné vědecké dílo jsem nenapsal, ale mám divadelní hru.

Tak to byl Kopecký. Měl v sobě obrovské osobní kouzlo. Byl chytrej, uměl strhnout, skvěle uměl dělat noviny. Právě on založil Divadelní noviny. My mu říkali Jan Zlatoústý. Šel vždycky deset kroků před praporem, jen po tom šedesátém osmém za ním ten prapor uhnul jinam…

Nedivím se, že vás jako studenta – potom co byl vyhozen a pracoval v 70. letech jako hlídač u vodních staveb – fascinoval a ovlivnil. I když ten jeho obrat k Artaudovi jsem nikdy nepochopil. On, takový obhájce a vykladač Tyla, náhle přeloží Artauda! To jsem zíral jak blbec. Jako že od Tyla vede přímá linie k Artaudovi?!

/Pokračování za týden/

///

Ostatní díly letního seriálu:

Prof. Jan Císař: Dnes o všem pochybuji II/1

Prof. Jan Císař: Dnes o všem pochybuji II/2

Prof. Jan Císař: Dnes o všem pochybuji II/3

Prof. Jan Císař: Dnes o všem pochybuji II/5 – bonus