Prof. MgA. Karel Makonj
(1947) Vystudoval režii a dramaturgii na katedře loutkářství DAMU v roce 1970, při studiu založil Vedené divadlo, které působilo ve Státním divadelním studiu v Redutě, pracoval jako režisér v Naivním divadle v Liberci, Středočeském loutkovém divadle v Kladně, pražském ÚLD, v Divadle Spejbla a Hurvínka, v plzeňském Divadle dětí Alfa. V letech 1990–1998 byl ředitelem Divadla Minor. Pedagog na DAMU v letech 1978–1981 a od roku 2000 dodnes. V roce 2007 jmenován profesorem.
Co vás přivedlo k divadlu
Asi otec, i když jsem si to vlastně nikdy neuvědomoval, ale to on mi vyrobil v dětství malé rodinné loutkové divadlo a měli jsme doma i nějaké loutky (už ani nevím, odkud a proč), on namaloval kulisy, zavedl žárovičky a hrálo se, a já se spolu s bratrancem a sestřenicí díval. A když viděl můj zájem, začal mi kupovat i orbisovské hry pro loutky. Nejspíš to bylo takhle jednoduché.
Největší umělecký zážitek
Nemohu – při nejlepší vůli – označit jeden zážitek za zásadní či největší, to se spíš skládá jedno do druhého – Grotowski do Schumanna, Schumann do Meschkeho, Krejča do Činoheráku, ale kdybych se s jedním ztotožnil, asi bych se zpronevěřil sám sobě.
Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste rád zašel na kus řeči
Popovídat si s rodiči deset let po jejich smrti by asi nebylo marné, čímž netvrdím, že šlo o nějaké výjimečné osobnosti. Ale mohlo by to být (oboustranně) prospěšné. Zvláště, když jak stárnu, tak zjišťuji, že stále víc rostu do jejich podoby. A nemohu s tím nic moc dělat. Asi bych si rád popovídal taky s O. Maxmiliánem Kolbem, polským minoritou a misionářem v Nagasaki, vězněm č. 16607 z bloku 11 v Osvětimi, který později nabídl svůj život výměnou za život otce čtyř dětí F. Gajowniczka a zemřel fenolovou injekcí. Byl jsem v jeho cele smrti, kde hladověl 14 dní, až pak přišla na řadu injekce. Dozorcům se již nechtělo déle čekat. Čtyři z deseti vydrželi hladovku 14 dní bez vody, 10 za 1, za jednoho, kterému se podařilo z tábora utéct…
Ještě na závěr bych rád podotkl, že takto postavená otázka předpokládá a priori, že s již zemřelými nekomunikujeme, což často nebývá pravda. Nemám na mysli nějaké spiritistické seance, ale prostý proces otázka–odpověď, a neodpovídá-li tázaný, neznamená to, že mlčí. I když si někdy dotyčný odpovídá vlastně sám, formuluje a už to má smysl.
Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěl zpracovat
Je docela škoda (samozřejmě hlavně pro mne), že jsem se nikdy nedostal k realizaci Dona Quijota nebo Simplicia Simplicissima Grimmelshausena. Nebo takového Gargantuy a Pantagruela, i když dodnes nevím, jak ho udělat. Asi spíš bych si už věděl rady s Ďáblovým elixírem E. T. A. Hoffmanna. Zásadně jsem měl vždycky rád člověka v mezní situaci, z toho důvodu třeba i Werfelových 40 dnů nebo Jobovu knihu. Ale možná by stačil prostý příběh o vesnici, ve které začínají vysychat studny jedna po druhé.
Umění (výtvarné, literatura, film, hudba), které máte rád a kterému se naopak vyhýbáte a proč
Asi nemám moc rád realistická, nebo dokonce naturalistická díla (dnes pro mne trochu problém), více mi sedí symbolismus nebo romantismus (především ten německý), možná i poezie víc než próza, i když jsem byl přímo odkojen Dostojevským a později opojen Camusem a Exupérym. Myslím, že je však náhoda, že jde o dva Francouze, ostatně Camuse zcela jako Francouze neberu, dokonce ani ne jako Evropana.
Z malířství mám rád expresionismus. Ale i „středověkého“ Giotta či robustnějšího Cimabueho.
Historická či současná osobnost/divadelní/filmová/literární postava, která je vám citově nejblíže a – naopak – která je vám vzdálená
Stačili by mi asi na obě polohy pouze všichni bratři Karamazovi. Tam je už, bohužel, zaděláno na všechno až do současnosti (možná i do budoucnosti).
Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete
Mám rád všechny rostliny, ty užitečné i ty „neužitečné“ (jen krásné) včetně zeleniny i ovoce, nejradši však přírodu v „přírodním“ stavu, nikoli příliš učesané a zastřižené parky. Zvířata jsou mi spíše nepříjemná – asi jako herci. Loutky jsou rostliny a z rostlin, ve zvířatech je moc života a krve. Kameny jsou pro mne jen kameny a planety (pokud to není planetka B 612) jen planety. Obdivuji vesmír an sich, nikoli jednotlivé hvězdy.
Etické či jiné hranice, za které byste jako tvůrce nešel
Předně vůbec nevím, jestli bych dnes vůbec – jako mladý – uvažoval o režisérské kariéře. Přece jen jsem vstupoval do uměleckého života v podstatně jiné společenské situaci. Asi bych si nechtěl nechat vzít smysl umění, trval bych si na něm. Tím by pro mne rázem odpadly zábava, komerce, reklama… A upřímně nevím, jestli by mi nakonec nescházeli i diváci, respektive – to v ideálním případě – jestli by mi vůbec nescházeli herci, kteří by do toho šli se mnou… A jestli bych je vůbec uživil.
Divadelní/filmový sen
Filmový sen nemám, nikdy bych si na film netroufl, jeho realizace mi přijde příliš roztěkaná a přelidněná, až bych se v ní ztratil. A divadelní sny? Myslím, že v mém věku by se již realizace těchto snů stala spíše mou noční můrou… Spíše bych se chtěl porozhlédnout po tom, co jsem již zažil a nějak si to v hlavě urovnal a srovnal, pro sebe a snad i pro druhé.
Kým/čím byste byl, kdybyste se nevěnoval divadlu
Možná profesionálním šachistou (kdybych si kdysi nepřečetl novelu Jiřího Frieda Časová tíseň), možná psychiatrem či psychologem. Ostatně, když mě máma „nenápadně“ nasměrovávala na medicínu, konkrétně vychvalovala chirurgii (její nesplněný životní sen kvůli uzavření vysokých škol), říkal jsem jí: Ale, mami, já chirurgem nikdy nebudu, protože nesnáším krev. Pokud půjdu na medicínu, tak leda na psychiatrii…, načež ona zklamaně: Tak to už radši dělej ty loutky…
Plus: Zajímá vás umělecká reflexe?
Reflexe mne zajímá, i když dnes již radši v obecnější (teatrologické) poloze než v konkrétních kritikách jednotlivých inscenací či projektů, i když i tam se leckdy objeví zajímavý postřeh. Nemám rád příliš osobní kritiky ani vnímání kritiky příliš osobně. Samozřejmě že jsem se to musel i sám odnaučovat, abych se zbytečně nezdržoval a nenechával zavádět. Osobně nepovažuji stav naší kritiky za „kritický“. Dřív jsem dával přednost jen kritikám striktně analyzujícím, dnes myslím, že je nám všem třeba především kritiky „přesahující“ – mezioborové, komparativní, uvažující o smyslu lidského uměleckého konání vůbec. Ale to by mělo vyjít prvotně z jeviště, nikoli naopak, což se snad občas i stává, ale nezdá se mi, že by to dostatečně kritika dokázala reflektovat ve své důsažnosti. Uvažovat o lidském konání vůbec vztahově i přesahově, skoro transcendentálně. Z jeviště – i z hlediště, prakticky i od stolu.
Komentáře k článku: Prof. MgA. Karel Makonj
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
