Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Proklatá Plzeň (No. 2)

Po nešťastném startu letošního ročníku  Mezinárodního festivalu Divadlo jako by následoval trest v podobě nálože divácky nevstřícného divadla. Čekala nás hned čtyři představení a každé z nich bylo něčím – byť třeba záměrně – iritující.

Snad nejlépe v kontextu čtvrtečního programu dopadlo ranní Vzkříšení pražského Divadla Na zábradlí. Odehrávalo se v tradičně chladně vykalkulované režii Marka Mikuláška na typicky pokojíčkové scéně Marka Cpina, představující tentokrát bíle vykachličkované toalety či vězeňskou celu. Sterilně vyhlížející svět, charakterizovaný rovněž zcela ilustrativně (ne)využitým golfovým setem, zabydlovalo soustředěné, střídavě vypravěčsky zcizující herectví souboru, doplněného hostující Annou Kameníkovou. Všudypřítomný chlad ovšem narušovala především Kateřina Císařová v hlavní ženské roli, kterou jsem dosud vnímala jako vždy naplno angažovanou, ale spíše týmovou hráčku. Teprve nyní dostala coby trestaná prostitutka Káťa příležitost v leskle červeném latexovém kostýmu doslova zazářit a využila ji bezezbytku – svou přirozenou bezprostředností pozdvihla jinak vcelku průměrnou ukázku tvorby Zábradlí, inscenaci Tolstého románu v adaptaci Armina Petrase, a obhájila tak její místo ve festivalovém programu.

To se bohužel nedá říct o dvouapůlhodinovém představení Příliš drahý jed, jímž se prezentovalo domácí Divadlo J. K. Tyla. Předpokládám, že nevkus, představovaný především členy a členkami Divadelní dramatické dílny a Baletní školy DJKT v řadě menších rolí, byl od nového kmenového režiséra divadla Adama Doležala záměrným obrazem ruské zaostalosti, ale při sledování sborových estrádních výstupů, připomínajících maloměstský maturitní ples, mi bylo za všechny zúčastněné trapně. Nedivím se, že spousta diváků využila nabídky Michala Štěrby v roli Vladimira Putina, že se po přestávce nemusí vracet. Druhá půlka byla sice o něco méně nesnesitelná, právě i díky četnějším vstupům Putina, který sledoval rekonstrukci otrávení Alexandra Litviněnka ze strany jeviště a pátrání po pachateli ironicky glosoval. Na rozdíl od Roberta Jaškówa, který Putina ztvárnil v inscenaci téže hry ve Švandově divadle na Smíchově a do rolí záporáků je obsazován pravidelně, navíc Štěrba vyhlíží na první pohled jako sympaťák, a zlo zde tak vyznívá sofistikovaněji. Jinak však vychází smíchovské zpracování Thomase Zielinského, důmyslně pracující s projekcemi a spletitým prostorem Švandova divadla, z tohoto srovnání podstatně lépe, ačkoli ani jedno z nich zdaleka nepřekonává první divadelní ztvárnění Litviněnkovy kauzy na našich jevištích – a sice mnohem věcnější a zároveň alegoričtější autorskou inscenaci Jiřího Havelky a souboru Dejvického divadla Vražda krále Gonzaga. Hra Lucy Prebble je oproti ní v první řadě mnohem melodramatičtější, což bohužel Doležalova režie ještě zdůraznila mimo jiné obsazením dětského herce do role syna Litviněnkových a sladěním árijsky vyhlížející rodinky blonďatými vlasy či parukami, takže působí jako veskrze kladní hrdinové a bezelstní obětní beránci. Zuzana Ščerbová v roli Mariny Litviněnkové v helmovité paruce navíc vypadá spíše jako matka mladicky vyhlížejícího Alexandra v podání Vladimíra Pokorného.

Škoda že se Divadlo J. K. Tyla na festivalu pravidelně prezentuje pouze inscenacemi na Malé scéně, které v kontextu programu nelze nesrovnávat například s komorními inscenacemi pravidelně hostujícího Dejvického divadla či Divadla Na zábradlí zcela jiné úrovně. Domnívám se (ač bez vlastní divácké zkušenosti), že třeba takový Radúz a Mahulena Štěpána Pácla, propojující soubory činohry a opery DJKT, by mohl mít na festivalu výsadnější, reprezentativnější postavení. Avšak jeviště Velkého divadla v době konání festivalu bohužel slouží výhradně hostujícím souborům, a tak je pořádající DJKT opět festivalovou Popelkou.

Do Plzně na východ

Ve čtvrtek zapůjčilo budovu Velkého divadla slovenskému Divadlu Jozefa Gregora Tajovského ze Zvolenu, jež zde představilo inscenaci Jsme krajina / Příběh lidí, přehrady a času. Režisérka Petra Tejnorová s dramaturgyní Martou Ljubkovou vytvořily v repertoáru zvolenského divadla unikátní inscenaci dokumentárního divadla na lokální téma plánované přehrady Slatinka, jež měla zatopit stejnojmennou vesničku na řece Slatina mezi Zvolenem a Zvolenskou Slatinou. Ač byla její výstavba plánována již od roku 1954, v průběhu let byla opakovaně odkládána, až z ní po téměř sedmdesáti letech zcela sešlo. Sedmdesát let, to je skoro délka jednoho lidského života! Jaký dopad mělo tři čtvrtě století nejistoty, zda budou, nebo nebudou vystěhováni, na obyvatele Slatinky? Právě ti jsou kolektivním hrdinou zvolenské inscenace, ztvárňuje je zde ovšem jediná herečka Jana Pilzová. Jejich hlavní touhou je klidný domov, takže jsou připravení přestěhovat se do nově vystavené čtvrti ve Zvolenské Slatině, jenže stavba se neustále odkládá a stát s nimi nakládá necitlivě. A mezitím je mladí ekologičtí aktivisté, bojující proti výstavbě přehrady, v podání Márii Knoppové přesvědčují, aby ve Slatince zůstali. Právníkovi (Juraj Smutný) jde především o zájmy investora a starosta Slatinky (Richard Sanitra) mu jde na ruku. Že zde osoby v pozici moci představují herci-muži, jistě není náhodou.

Ač jen ve čtyřech, slovenským hercům se podařilo zaplnit plzeňské Velké divadlo, a to především díky tomu, že se v první části představení pohybovali téměř výhradně v hledišti. Rozesazení mezi diváky představují účastníky schůze o vysídlení Slatinky, čímž inscenace připomíná projekty Divadla Vosto5 Dechovka či Společenstvo vlastníků (na Dechovce se dramaturgicky podílela právě Marta Ljubková). Teprve ve druhé části se přesouvají na jeviště, kde v různých formacích na stále dokola se točící točně představují beckettovské plynutí času. Vynalézavý byl např. obraz, kdy se aktivistka, stojící mimo točnu, chtěla seznámit s plánem výstavby, ale musela vždy čekat na omezené úřední hodiny, tedy než kolem ní pomalým tempem projede projekční plátno, zabraňující jí ve výhledu, aby se mohla opět setkat se starostou a opět se nedozvědět nic konkrétního. Část odehrávající se na jevišti působila – vzhledem k tématu pravděpodobně záměrně – zdlouhavě a uškodilo jí myslím rozkročení mezi dokumentární formou v podobě projekcí a snahou o zdivadelnění, jež vyústila v až příliš abstraktní jazyk. Z bohatého inspiračního materiálu, který tvůrci nalezli v kronice Slatinky, například zbyly jen jednotlivé roky, promítané na plátno, se strohými zmínkami třeba o vpádu Turků, jež bez kontextu vyznívaly jako nic neříkající výkřiky do tmy a jejich redukovaná podoba paradoxně přispívala k dojmu, že je problém Slatinky až příliš lokální. Vzhledem k ekologickému tématu jistě záměrně scénicky chudá inscenace tak plzeňské publikum – soudě dle reakcí – bohužel příliš neuchvátila.

Hlasitěji se projevovalo až na večerním představení Návrat do Remeše, které se tentokrát polským hercům podařilo dohrát do konce. Koprodukční inscenaci krakovského Teatru Łaźnia Nowa a varšavského Nowého Teatru vytvořila režisérka Katarzyna Kalwat a do hlavní role francouzského sociologa Didiera Eribona, který je zároveň autorem předlohy, obsadila polského herce Jacka Poniedziałka, jehož s autorem pojí podobný osud. Eribon se v knize vyrovnává s vlastním životním příběhem, tedy odchodem do Paříže, přiznáním se ke své homosexualitě a následným návratem do rodné Remeše. Scéna, kterou společně s kostýmy vytvořila sama režisérka ve spolupráci se scénografkami Annou Rogóż a naší Natálií Rajnišovou, představuje sterilně bílé televizní studio, kam si do své talk show moderátoři (Jaśmina Polak a Yacine Zmi) pozvou právě Eribona. Zpočátku zábavný princip, spočívající v tom, že hosta nepustí ke slovu, případně jej opakovaně přerušují bizarními reklamami, se však brzy vyčerpal, a ačkoli byl pořad paralelně vysílán na zaobleném tubusu představujícím obrazovku nad scénou, s herci jsem z předposlední řady rozlehlého DEPA2015 postupně ztratila kontakt. Vzhledem k formátu zábavního pořadu by představení prospělo především svižnější tempo bez nesmyslných hereckých pauz. A o kolik lépe by bývalo mohlo vyznít – byť bez projekce – v komorním provedení třeba právě na Malé scéně DJKT? Na rozdíl od Polska navíc v českém prostředí inscenace ztrácí punc kontroverze a v polovině festivalu mi nezbývá, než si postesknout za loňskými švýcarskými a maďarskými zážitky z DEPA, které mi ještě dlouho poté nedaly spát! Letos mě zatím v hledištích přemáhá spíš únava…

Ojojoj, feufeufeu, škoda těch slibně začatých, proklatých Trójanek!

///

Více o letošním festivalu Divadlo Plzeň na iDN:

Proklatá Plzeň (No. 1)

…

• Autor: Kateřina Kykalová
• Publikováno: 16. září 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Proklatá Plzeň (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ