Divadelní noviny > Kritika

Prolomit vlny doslovnosti

Nezávislé uskupení SpoluHra vzniklo v roce 2016 jakožto umělecká platforma koncentrující české divadelní a filmové tvůrce, a to z iniciativy herců Petry Horváthové a Daniela Krejčíka (ve spolupráci s producentem Jiřím Štorkem a později Jiřím Okošem). Zajímají je především ve světě dobře osvědčené předlohy soustřeďující se na vážná témata s mezigenerační výpovědí. Almou mater se jim stala pražská La Fabrika. Titul Prolomit vlny parafrázuje zásadní film dánského režiséra Larse von Triera. Ten svou práci zakládá na silném příběhu a kvalitních hereckých výkonech a filmovou estetiku oprošťuje od nadbytečné iluze a efektů. Z tohoto hlediska inscenace víceméně kopíruje Trierovu metodu, naráží však na úskalí spojená se zdivadelňováním filmových předloh.

Malé skotské přímořské město uzavírá silně křesťanskou komunitu chladných a nepřizpůsobivých lidí. Mladá dívka Bess pochází z prostředí striktních zásad, v němž má hlavní slovo komuna a Bůh. Její rozhodnutí vdát se za těžaře Jana, který pracuje na blízké ropné plošině, vyvolá v komunitě pohoršení a pochybnosti. Příběh sleduje proměnu zaostalé, poblouzněné a ve víře fanatické dívky v rozvrácenou existenci, zmítanou pudovostí a láskou. Krátce po svatbě utrpí Jan zranění při práci a ochrne od krku dolů. Ve své nemohoucnosti nutí ženu k sexuálním experimentům s jinými muži v domnění, že jí pomůže vést vlastní život, zatímco ona tyto excesy vnímá jako cestu k záchraně manžela. Bessina osobní tragédie se stává centrem pozornosti celého společenství, především její matky Stelly a přítelkyně Dodo.

Předloha samotná nabízí mnoho témat, ať už je to útlak, manipulace nebo spiritualita. Inscenátorům se zcela logicky nedaří postihnout je v celé šíři, zároveň však nedokáží dostatečně silně zdůraznit ani jedno z nich. Režisérka Viktorie Čermáková sice akcentuje lásku a tragické ženské osudy (Stella, Dodo, Bess), ale většinu scén pouze doslovně parafrázuje, čímž zároveň otevírá množinu témat, kterým chybí jakákoliv kompaktnost v rámci celku a nijak se nerozehrávají. Inscenace samozřejmě neumí zprostředkovat autentický realismus filmového zážitku, v takovém případě by však měla využít vlastních prostředků a nabídnout nějaký nový pohled. To se v tomto případě bohužel neděje.

Podobné rozkročení lze sledovat ve scénografii Evy Jiřikovské. Na jedné straně využívá množství skládacích židlí, z nichž na scéně herci tvoří lavice v kostele, manželské lóže nebo mořské vlny. Tento velmi trefný minimalismus vytváří prostor pro metaforickou, hravou a originální hereckou akci. Tento aspekt však bohužel není naplno rozvíjen a tvůrci si často dopomáhají zcela realistickými prostředky, jako například skutečnými zákusky ke kompletnímu porcelánovému čajovému servisu. Velmi rozporuplným aspektem jsou navíc projekce v zadním plánu. Zlaté padající šmouhy či obrovské červené bijící srdce vyznívají pateticky, až směšně, čímž často ruší hereckou akci během vážných scén v popředí. Pokud byla záměrem nadsázka, tak šla přímo proti jinak vážnému, až tragickému uchopení příběhu.   Přitom když se promítají texty kázání při scénách v kostele do tváří členů komunity, efekt svůj účel plní. Vrcholným příkladem této duality je pak rám na kolečkách, do nějž je Roman Zach (Jan) doslova zasazen po svém ochrnutí. Inscenace má potřebu zdůraznit, že je postava upoutána (ve filmu na nemocniční lůžko), a řeší to metaforou, tedy rámem. Výsledkem snahy o originální pojetí je groteskní obraz herce v kovové konstrukci, jenž na jednu stranu urputně předstírá nepohyblivost, zároveň však v určitých momentech selhává, vypadává a dopomáhá si „zázrakem“ rozpohybovanými končetinami. Překročení realismu zde tedy troskotá v technickém ztvárnění.

Herectví samo o sobě pro mě představuje příklad kvalitní činoherní interpretace postav. Obzvlášť Petra Horváthová hraje Bess celým tělem. Naivní výraz malé holčičky dokáže postupně mimicky přetvářet do zběsilého šílenství nebo vyzývavé koketnosti. Dialog s Bohem znázorňuje nakloněním hlavy a transformací hlasu, až ze všeho nejvíc připomíná Stephena Hawkinga (podobně jako Bůh v podání Pavlíny Štorkové ve Fričově Faustovi v Národním divadle). Závěrečný obraz, v němž téměř nahá Horváthová jako Bess umírá, propojuje naopak s tělesným uvolněním a smířeným odevzdáním se (což při obnažování na jevišti není jednoduché). Zmírňující protipól představuje Sandra Nováková v roli Dodo. Pracuje s odměřeností, racionalitou a fyzickým klidem, jenž v kombinaci s Horváthovou vytváří funkční napětí. I Roman Zach dokáže svou nepříliš komfortní polohu ironicky glosovat a zároveň vyvolává dojem intenzivní, až animální pudovosti během sexuálních scén (což je mimochodem jeden ze zásadních aspektů Trierova pojetí).

Vycházet z filmové předlohy znamená pro divadlo mnoho úskalí. Většina diváků přichází s velmi konkrétní představou, kterou jim jeviště nebude nikdy schopné zprostředkovat, a inscenace samotná si zbytečně limituje otevřenost tvůrčího procesu. Prolomit vlny rozhodně obsahuje spoustu nápadů, které by mohly seskládat komplexnější a promlouvající divadelní tvar, ale ve většině případů zůstávají nerozvinuté. Neexistuje žádné správně nebo špatně, ale pokud se inscenace snaží o příliš mnoho, vyznívá do prázdna. Na jednu stranu do puntíku sleduje linku filmu a některé motivy z něj přímo přejímá, na stranu druhou přichází s pokusem o vlastní invenci, jež se s danými prostředky tluče. SpoluHra sice znamená nový impulz na pražské scéně, který má potenciál rozvířit divadelní vody a rezonovat s rozmanitým spektrem diváků (jak uvádí ve svém programu); tentokrát se to ale nepovedlo.

SpoluHra – Lars von Trier, Vivian Nielsen: Prolomit vlny. Překlad: Pavel Peč, úprava a režie: Viktorie Čermáková, výprava: Eva Jiřikovská. Hrají: Petra Horváthová, Roman Zach, Lenka Zahradnická / Sandra Nováková, Jakub Folvarčný, Marcela Nohýnková / Šárka Vondrová, Roman Zotov / Jakub Dittrich, Roman Skamene, Dan Dittrich / Jan Rohan, Jiří Štorek. Premiéra 26. 11. 2018 v La Fabrice. Psáno z reprízy 7. 1. 2019.

• Autor: Ema Šlechtová
• Publikováno: 16. ledna 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Prolomit vlny doslovnosti

1. Marta Ljubková

   

   Dobrý den,
   chtěla jsem se – z čistě profesní zvědavosti – zeptat, zda články na webových DN někdo rediguje.
   Děkuju za odpověď.

   16.01.2019 (8.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Kateřina Kykalová

     

     Dobrý den,
     články na webu samozřejmě redigovány jsou; v tomto případě si sice neprocházejí tak náročným procesem jako v tištěných novinách a s autory je konzultuji a upravuji pouze já, přesto je na základě mých komentářů často přepisují – jako i v tomto případě. Webové články navíc bohužel nejsou nikterak honorovány, a proto je píší povětšinou studenti v rámci získávání zkušeností.

     16.01.2019 (13.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ