Divadelní noviny > Kritika

Prosmát se k mysteriu

Divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten po více než dvaceti letech působení na českých jevištích vstoupil do období umělecké zralosti, a tak se může odvázat a variovat svůj svébytný styl i v dosud u něj nevídaných výrazových odstínech.

Ve třetí části trilogie o třicetileté válce Horri-Bili-Cribri-Fax na motivy komedie Andrease Gryphia (první díl se jmenoval 27, druhý Simply Simplicius) provádějí tři herci a jedna herečka diváky sledem drsných, fyzických, absurdních scén skládajících se do obrazu bídy světa po třicetileté válce, s tíživým osudem žen bez mužů, s rabováním, nemocemi, rasovou a náboženskou nenávistí, hladomorem a epidemiemi.

Aniž by tým kolem režiséra Petra Haška dílo jakkoli zjevně aktualizoval, nemůžete se vyhnout úvahám o všech současných válkách a násilných konfliktech. Jedinou výjimkou je hudba, kde tentokrát kromě obvyklé inspirace lidovou písní, kramářským popěvkem a barokní muzikalitou slyšíme i hudební projevy zcela současné.

Smích a pláč se v této inscenaci mísí do křečovitého smrtelného šklebu, kruté a hrůzné se střídá s nízkou komikou. Agónie národů a věr se realizuje přímo na tělech tří herců, která postupně podléhají absurdním způsobům mrzačení ve vzájemných soupeřeních a svárech. Koloběh násilí je stále vyhrocenější a komicky hrůznější. Martin Bohadlo, Aleš Pospíšil a Vojtěch Franců jako Horri, Bili a Cribri, chovanci hospitálu v péči Paní Fax (Claudia Eftimiadisová), ale též vojáci, civilisté či alegorické symboly národů vstoupivších do války, se od prstu a ucha postupně propracují až ke kastraci a amputaci končetin. V závěrečném souboji, spíše rvačce, už sádrové odlitky kusů lidských těl létají po vypolstrované zápasnické aréně jako v nějaké groteskní počítačové hře. Ne nadarmo je na webu Geisslerů inscenace označena za mortal kombat.

Diváci se celý večer smějí v očekávání dalších a dalších divokých nápadů, protože Geissleři se odvázali a fyzické mučení probíhá jako nespoutaný karneval. Stříká tu krev, ale i sperma a fekálie a scéna namlouvání se mění v koncert prdění, ve kterém vrcholné sólo patří dámě, o kterou váleční veteráni neúspěšně usilují, Paní Fax. V každém okamžiku večera ale diváky zároveň mrazí. Divoké řádění herců hraničí s mánií. Herci sugestivně předvádějí posedlost násilím ve válce, kdy proti sobě útočí lidé, kteří ještě před chvílí přátelsky rozprávěli (scéna v hospodě). Vidíme, jak válka i ve světě mimo bojiště mrzačí duše a rozpoutává temné sklony, které přetrvávají i po složení zbraní (sexuální, náboženské, rasové i genderově podmíněné násilí). Druhou stranou téže mince jsou scény křehkosti, zranitelnosti a fyzické oběti. Bílé kusy těl se drolí a herci je roztloukají. Groteskně zmrzačené fyzické schránky evokují pokřivenou duši a připomínají, jak málo stačí, abychom o své tělo přišli, a z jak pošetilých příčin.

Napjatě čekáme na okamžik, kdy se po barokním způsobu a po způsobu Geisslerů horečný karnevalový rej překlopí do opačného pólu. A ten skutečně přichází. Scéna začíná jako rozjívený morytát o přihlouplé dívce, která přišla s vojáky k outěžku. Postupně se ale ukáže, že je všecko jinak. Diváka raní čistota dívčího sebeobětování za hříchy, které spáchali jiní, mocnější muži. Ještě na chvíli se na jevišti zachvěje rozpustilá nota, kdy po scéně defilují vesničané s pitvornou loutkou novorozence, ale pak udeří rána nejhorší: mor. Chovanci hospitálu, kteří nám do té chvíle na vlastní kůži demonstrovali bujné historky válečných vysloužilců, se teď pouštějí do zápasu o vlastní život. Nemají už nohy, nemají ruce. V předsmrtném běsnění svalují vinu nejprve na Židy a pak na svou ošetřovatelku, Paní Fax. Ta pronese poslední slova o lidském milosrdenství jako poslední záchraně před věčným zatracením. Pak ji Horri, Bili a Cribri rozsápou jako vzteklí, znetvoření psi. Scéna umučení a marné oběti posledního milosrdného člověka je provedena ve velebném tempu.

Ponořujeme se tak do pocitu naprosté emoční vyprázdněnosti v absolutní temnotě, v níž nenalézáme žádné etické záchytné body. Vše se zmítá v groteskním chaosu, který po šílení v nejpudovějších a nejhrubozrnnějších projevech erótu právě dosáhl nejhlubšího dna, nejintenzivnější tragičnosti a proměnil se v thanatos. Vyústí ale v pocity soucitu (s lidmi trpícími válkou) a bázně (zda naše každodenní jednání přispívá k nastolení spravedlivého míru, nebo k nesváru). Na těchto základech je pak možné znovu stavět řád.

Silného, až tělesného pochopení účinků války na lidskou existenci Geissleři dosahují, aniž z vás soucit ždímají a aniž se při explicitním znázorňování nejnižších poloh sexuality, ba dokonce poloh tabuizovaných, sníží k oplzlosti či odpornosti. Budí bázeň, aniž na diváky pouštějí lacinou hrůzu. Naprosto se vzdali mimetického herectví a povrchní psychologizace. Nahradili je pohyblivostí, hravostí, komediantskou měnlivostí a zkratkou.

Nejvíce hereckých poloh vystřídala Claudia Eftimiadisová. Zatímco představitelé mužského elementu zůstávají v poloze rozmanitých projevů obhroublosti, krutosti, falešného siláctví a furiantství, Eftimiadisová se proměňuje od semetriky přes femme fatale, dominu, vulgární „mařku“ k naivce a nakonec ke světici. Velkolepé scénografické vymyšlenosti nejsou potřeba: Jitka Nejedlá navrhla stroze funkční prostředí, v němž herci geniálně využívají pohybu divadelního znaku a svou akcí konkretizují významy polstrovaného zápasnického ringu. Multifunkční rekvizity – všední předměty „obehrávají“ na mnoho způsobů.

Na závěr si proto vypůjčuji a s dovolením variuji slova jednoho svého kolegy a přítele: Prosmáli jsme se k mystickému zážitku.

Geisslers Hofcomoedianten – Kateřina Letáková, Vojtěch Franců: Horri-Bili-Cribri-Fax. Na motivy poválečně krutě rozdivočelé komedie Andrease Gryphia. Režie Petr Hašek, dramaturgie Kateřina Letáková, scénografie Jitka Nejedlová, kostýmy Kristýna Šrolová, hudba David Hlaváč. Předpremiéra 13. července 2024 na Státním zámku Valeč, premiéry 21. srpna 2024 na festivalu Theatrum Kuks a 21. září 2024 v Divadle VILA Štvanice v Praze (psáno z uvedení 27. července 2024 v Mikulově).

• Autor: Alena Sarkissian
• Publikováno: 21. srpna 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Prosmát se k mysteriu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ