Divadelní noviny > Kritika

Prosperova hra s diváky 

Letošní sezonu Letních shakespearovských slavností zahájila premiéra už loni očekávané Bouře. Ta se na repertoáru LSS objevila už jednou, v roce 2007 v česko-slovenském obsazení a režii Jakuba Korčáka, tehdy ještě na scéně Nejvyššího purkrabství. 

Tentokrát se do letních shakespearovských vod – už potřetí – ponořila režijní dvojice Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka, tedy SKUTR. Po Snu noci svatojánské a Romeovi a Julii se pustili do poslední Shakespearovy velké hry. Alžbětinský bard do ní vložil nejen množství odkazů ke svým předchozím textům, ale také se jejím prostřednictvím symbolicky rozloučil s kouzelným světem divadla, jenž je v Bouři přirovnán k zázraku.

Obojí vzalo režijní duo do hry. Zázrak a magie v rozmanitých podobách se staly základním poznávacím znamením inscenace, stejně jako zdůraznění motivů z předchozích Shakespearových her. Je fakt, že některé přímé citace nemusí sváteční divák odhalit, ale pro mě to byly milé „bonusové“ hádanky (objeví se nejen věty z Romea a Julie a Snu noci svatojánské, ale i z Hamleta či Krále Leara a dalších her). Zábavné jsou i odkazy k předchozím skutrovským shakespearovským inscenacím. Nejpregnantnější je to v obsazení – například David Prachař a Csongor Kassai hráli ve Snu noci svatojánské dvojici Oberona a Puka a zde jsou opět v podobné vztahové hierarchii jako Prospero a Ariel; komická dvojka Josef Polášek a Marek Daniel, kteří v Bouři řádí jako Stefano a Trinkulo, zase mají za sebou řemeslnickou zkušenost Poříze a Klubka ze Snu.

SKUTR má specifický režijní přístup, který se k pevným textům ne vždy hodí. Shakespearovy hry ovšem snesou (téměř) cokoli. Vždy se vyjeví nějaký nový úhel, který předchozí interpretace ještě nevyčerpaly. Zastánci filozofujícího Shakespeara možná budou mít problém, sváteční divák by na druhou stranu mohl být spokojen, inscenace totiž nabízí vše, co se od letních produkcí očekává. Tedy pestrobarevnou show, v níž se kouzlí se scénografií, tancem a hudbou a která je přímo nahuštěna tvářemi známými z televizní obrazovky.

Pokud jde o škrtání, přehazování replik či přidávání vět z jiných her, SKUTři se na Bouři skutečně vyřádili. Základní příběh zůstává, ale téma „zločinu a trestu“ mezi bratry se poněkud vytrácí a celek směřuje více ke komedii. Díky rejům elfů a víl má inscenace chvílemi až muzikálový nádech, k frašce zase míří stand-up výstupy věčně ovíněných kumpánů Stefana a Trinkula.

Davidu Prachařovi jako Prosperovi je jako jedinému z obsazení umožněno komunikovat přímo s divákem a brechtovsky „zcizovat“. Diváci tak sledují příběh jeho skeptickýma očima. Takže leckoho asi napadne, že před námi nestojí jen pohádkový mág Prospero, který si pohrává s ostatními jako s figurkami své šachové partie, ale také William Shakespeare, loučící se s divadlem, a zároveň divadlem protřelý herec, kterému nejsou cizí prkna Národního divadla ani sklepních alternativních scén. Prachař je jedním z mála českých herců, kteří dokážou říkat verše všeho druhu samozřejmě, srozumitelně, bez patosu, aniž by ztrácely svou krásu a smysl.

S nadhledem (a jistým odstupem) je pojata neúplná rodina Prosperova, vztah staršího otce a pubertální přidrzlé dcery se blíží dnešku. Patnáctiletá Miranda Elišky Křenkové není žádné éterické stvoření. Je to rázná holka, která má svými instinkty blíže ke zvířatům než k lidem (všechny přítomné řádně očichá a nadšeně obskakuje jako malé štěně). Je to sice pořád „tatínkova holčička“, ale zároveň překvapuje až beraní tvrdohlavostí, s níž si chce prosazovat svou. Princátko Ferdinand Zdeňka Piškuly se k ní hodí, je stejně zmatený a rozjívený. Těmto dvěma naivním zamilovaným puberťákům jsou intriky otců zkrátka ukradené.

Když pomineme nezbytnou úlitbu zábavychtivému divákovi v rozehrávaných improvizacích Poláškových a Danielových, kteří na sebe až příliš strhávají pozornost v neprospěch dalších aktérů, určitě je třeba zmínit ještě dvě pohádkové postavy: Kalibana Radúze Máchy a Ariela Csongora Kassaie. Kalibanovo nezkrocené primitivní divošství a zlodušství není tak výrazné, jako obvykle bývá. Naopak je zdůrazněn tragičtější rozměr postavy: zoufalství domorodce, který se stal nežádoucím ve své vlastní zemi. Kassaiův Ariel působí oproti zemitému Kalibanovi vzletně, takřka étericky. Připomíná oživlý strom: jeho tělo je rozechvělé od „kořenů“ po konečky prstů, které se třepetají podobně jako větvičky či listy ve větru. Odcizenost postavy vhodně doplňuje cizokrajný přízvuk.

Pohádkový, magický rozměr produkce podtrhly osvěžující scénografické nápady Jakuba Kopeckého. Například rozsvěcení a zhasínání komíhajících se hvězd na pružných tyčích působí skutečně pohádkově, stejně jako scéna bouře. Když Ariel probíhá s miniaturou korábu komíhajícího se na tyči kolem řad publika, působí to, jako by se diváci stali součástí moře. Vtipně je řešena konstrukce Prosperova obydlí s hvězdářským dalekohledem; v kontextu příběhu působí až futuristicky. Jako bychom se s Prosperem ocitli kdesi v meziprostoru, mezi reálným světem a pohádkou, mezi realitou a divadlem. Ostatně, tak to má být.

Letní shakespearovské slavnosti, Praha – William Shakespeare: Bouře. Překlad Martin Hilský, úprava a režie SKUTR – Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, hudba Petr Kaláb, choreografie Jan Kodet. Premiéra 28. června 2021 v zahradách Letní míčovny Pražského hradu. Psáno z reprízy 30. června 2021.

///

Projekt vydávání letních úvah, glos, reportáží a recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.

Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.

…

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 23. července 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Prosperova hra s diváky 

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ