Prostě… jako chlap při práci II
Pomalu dozrávala realizace našeho prvního celovečerního programu v Činoherním klubu. Pod vlivem zážitků ze Savarinu jsme si už zkrátka na to troufli. Shodli jsme se na titulu S úsměvem idiota podle sloganu z jedné z našich písní a názvu té chystané prvotiny. Předváděčka se odehrála dvanáctého května a za týden devatenáctého byla premiéra. Byly to vždycky pondělky, neboť to byl volný den divadla. Hráli jsme jako externisté ve vlastní režii a v kulisách, které zbyly z nedělního představení. A abychom to netáhli celý večer jen sami dva, zapojil do dění na jevišti režisér Skoumal jako třetího muže Miloslava Štibicha. Byl rodem herec, do té doby však působil v Činoherním klubu převážně jako inspicient. Jeho role v našem programu byla svým způsobem pohodlná: ležel a s ležérností sobě vlastní klimbal na veliké posteli, která na scéně obvykle zůstávala z předcházející inscenace Landovského hry Hodinový hoteliér.
Jan Vodňanský a Petr Skoumal právě hrají v Činoherním klubu představení S úsměvem idota (1969) FOTO ARCHIV
Míša – jak jsme Štibichovi říkali – se občas probudil a mezi písněmi zarecitoval nějakou mou báseň nebo přečetl povídku a pak zase spokojeně ulehl. Aby diváci věděli, že báseň skončila, rozezněl hrající režisér Skoumal u piana zavěšený gong, což dodávalo programu vzrušující rozměr tajemna.
Jako režisér mě Petr instruoval, že mám zazpívat píseň podle předem sestaveného pořadí, pokud možno nezakopnout o šňůru od mikrofonu, po písni se uklonit, pokud budou diváci tleskat, a pak se posadit zpátky do křesla a čekat na předehru další písně. To byla celá režie. O to víc jsem byl překvapen, když v časopise Divadlo v roce 1969, v anketě o režii roku, Skoumalovo nastudování představení S úsměvem idiota zabodovalo na prvním místě. Překvapivé zážitky nás provázely už během prvních repríz v červnu 1969. Začalo na nás chodit, kromě příbuzných a kamarádů, široké publikum a když bylo pošesté vyprodáno, došlo nám, že jsme se strefili do nálad doby.
Nečekaný ohlas se stal impulsem pro další intenzivní tvorbu. Scházeli jsme se téměř denně nad novými textovými i hudebními skicami. Byla to taková naše hra, prolínání a vzájemné rozvíjení nápadů ze dne na den, takže nakonec jsme se rozhodli, že už nebudeme rozlišovat autorství hudby a textu, protože já jsem občas přišel s nějakým hudebním nápadem a Petr si třeba někdy vymyslel celý autorský komentář do zpěvu anebo improvizoval celou operní koláž do písně Pojďte dále, svatý otče, provedeme rozbor moče, kterou potom odborně označil za scénické oratorium. Bavilo ho mystifikačně si pohrávat s různými hudebními formami. Jeho vzdělání v oboru sbormistrovství na JAMU, mimořádná hudební paměť a znalost nejrůznějších žánrů přinášela překvapivé plody. Tak třeba zhudebnil do hry Hodinový hoteliér můj text Kasino-tango, který nazpíval Oldřich Nový. Divákům to ovšem znělo jako autentické tango z třicátých let. Pamětníci naší premiéry dodnes vzpomínají, jak je bavila právě ta hudební rozmanitost stylů a žánrů: jeden text třeba Petr zhudebnil ve stylu chodských lidových písní, jiný – Máme doma gorilu, dělá tousty na grilu – zase jako koloraturní árii. Oba nás zajímala hra s jinotaji a mystifikacemi, a tak jsme ve vzájemné synergii dospívali k výslednému tvaru. Někdy mi Petr třeba zahrál víc nových nápadů na můj text a chtěl slyšet, který se mi nejvíc líbí, případně předvedl, jak by se zárodečný nápad mohl hudebně vyvíjet, kdybych k tomu případně dopsal kus nového textu.
Setkávali jsme se s úplně jinými reakcemi diváků než dříve. Prožitkový skok od šestašedesátého, kdy jsme naposled vystupovali v Redutě, do sesuvu Pražského jara, sehrál svoji roli. V devětašedesátém byla už jinak nastavená společnost: prudké vzedmutí nadějí skončilo pádem do po-okupačního vlnobití fám, depresí a posléze všeobecného marasmu. Do této atmosféry jsme se patrně strefili právě tím sdělováním významů kódovaných přes rampu do symbolů, metafor a jinotajů. Prostě jsme si hráli s významovým napětím a jiskřením mezi hudbou a textem metaforických sdělení.
Činoherní klub jsem do té doby znal jen jako divák a vstup do jeho zákulisí byl pro mě zcela novým zážitkem. Tak třeba pravidelný pobyt v pánské šatně konce 60. let, to bylo samo o sobě dobrodružství. Tu šatnu bych dneska, po několika rekonstrukcích, marně hledal. Oproti dnešnímu komfortu téměř polní podmínky, žádná toaleta ani sprchový kout. Na kovové tyči se tísnily kostýmy a při některých bohatě obsazených inscenacích, jako byl třeba Revizor, také účinkující – mezi nimi občas i hvězdný zahraniční host Oleg Tabakov v roli Chlestakova. Dodnes mi není jasné, jak se tam všichni k několika stolkům směstnali. Zato my z autorského debutu S úsměvem idiota jsme měli naprostou pohodu. S hrajícím inspicientem Štibichem jsme byli dohromady tři a jen asi dvacet minut před koncem představení čtyři. V ten okamžik tam totiž v civilu vstupoval náš dudák Václav Bárta. A diváky fascinovalo, že se tento urostlý mladý muž dobrých deset minut v šatně převlékal do kompletního dudáckého kroje, aby pak dvě minuty na scéně dudal v naší „chodské“ písni:
Cha Cha Cha Cha/ Slyším dona Quichota/ Cha cha cha cha/ Jak se tomu chichotá… a poté, co se provázen zaslouženým potleskem odporoučel do šatny, se tam dalších deset minut opět převlékal zpátky do civilu.
Ještě větší komfort měla jediná dáma, která v našem programu zažívala svých pět minut slávy ve swingovém duetu Pověz miláčku, to co chceš od života?/ S úsměvem idiota ti svoji lásku dát. No a jelikož to byla dáma jediná, patřila jí také celá dámská šatna. Tou dámou byla při prvních desíti reprízách na jaře 1969 Jitka Pěkná. Absurditu jejího příchodu na jednu jedinou písničku zdůraznil režisér Skoumal drobným nápadem. Podobnou roli, jakou hrály u Bárty dudy a kroj, sehrála u Jitky sedačka typu štokrle, kterou si sama přinášela na scénu. Během předehry na ni usedla a teprve pak začala zpívat. Když od podzimu šedesátého devátého tuto roli převzala členka činoherního souboru Táňa Fischerová, příchod se stoličkou se už nekonal. Někteří naši věrní diváci z jara 69 však na stoličku vzpomínají právě s takovým sentimentem jako na dudáka, který se jim jako přízrak na chvíli zjevil, zadudal a vzápětí zmizel. Prý jsme v nich vyvolali pocit, že by se na jevišti mohla třeba procházet slepice nebo cokoliv ze světa přeludů. Tento přeludný pocit byl ještě umocněn působením jednoho kontrastu. Okolností, že my – autoři – jsme hráli zásadně nenalíčeni a nekostýmováni, v civilním oblečení, v jakém jsme přišli z domova.
Na tu naši civilní stylizaci jsem ještě výslovně upozorňoval v úvodním komentáři: skladatel Skoumal podává svůj pop bez okázalých vnějších efektů, nenápadně oblečen i učesán – obě uši jsou vidět – skromně interpretuje svoji píseň a zároveň vás zasvěceným výkladem seznamuje s metodou, jak ji složil a ještě vás připravuje na náročnou pointu. Zatímco já zpívám svůj pop s vrozeným temperamentem, nebojím se ani odvážnějších pohybů, ale vždy si zachovávají potřebnou míru vkusu.
Také já přicházím skromně oblečen v jednoduchých tesilových kalhotách a prosté flanelové košili. Zazpívám píseň? Zazpívám! Mám úspěch? Mám! Ale nestoupne mi do hlavy, abych vzápětí po vašem potlesku odbíhal ze scény a vracel se převlečen do úplně jiného výstředního kostýmu. Žádné pestrobarevné flitry, ani fiži na mně nevidíte. Ukloním se, sednu si a zůstávám tady s vámi, jako jeden z vás! Prostě jako chlap při práci…
Civilnímu stylu oblékání i autorské improvizaci ve včerejších kulisách jsme zůstali věrni i ve třetím programu V+S S úsměvem donkichota na podzim 1970. Pořad Hurá na Bastilu, který jsme uvedli v Činoherním klubu v dubnu téhož roku, se našemu zdravému smyslu pro vnější neokázalost poněkud vymykal, ale kabaretně laděné kostýmy speciálně navržené pro toto představení, jakož i výpravu, jsme brzy zredukovali s pocitem, že takový předběžný scénografický výklad už předem příliš determinuje původní významovou mnohovrstevnatost našeho repertoáru.
Ještě se na chvíli podívejme do původní pánské šatny oněch dob. Co do půdorysu ji dnes překrývá komfortní a všestranně vyfešákovaná šatna dámská. Ta naše první žije už jen ve vzpomínkách pamětníků. Městnaly se zde role i lidské příběhy. Byla takovou paralelní scénou, na níž se rozvíjely simultánní životní děje (podobně jak jsem o tom teoretizoval mezi písněmi v programu S úsměvem donkichota). Ta šatna vstupovala do osudů svých obyvatel. Občas v ní některý člen souboru přespával, jiný zase blahořečil jejímu jedinému oknu. Dalo se z něj totiž celkem elegantně, a hlavně bez rizika úrazu vyskočit. Kousek pod parapetem se nalézala střecha, a tak se tudy duchapřítomně mizelo, když se blížily neodbytné ctitelky, pro které nebyl žádný problém vniknout kvůli svému idolu na výsostné území plné převlékajících se polonahých mužů. V naší partě jsem byl jediným externistou. Petr, Táňa, Míla Štibich a později i Leoš Suchařípa byli členy souboru. Mezitím Skoumal obohatil svůj klavírní doprovod o další dva vynikající muzikanty: bubeníka Laco Troppa a kontrabasistu Pavla Greifonera. Kolegové činoherci nám upřímně fandili a přezdívali nám Zpěvohra Činoherního klubu. Často nás přicházeli před představením povzbudit přímo do oné šatny. Takový příchod byl někdy vypracován do podoby překvapivého gagu: ozvalo se nesmělé zaťukání a na naše dále vstoupil po kolenou a s hůlčičkou Jiří Hrzán ve stylizaci do Toulouse Lautreca z filmu Moulin Rouge. Mnohokrát jsme hráli s pocitem, že vystupujeme naposled, když nás některý z dobře informovaných kamarádů přišel do šatny „potěšit“, že někde na ministerstvu koluje zakazující oběžník.
(Pokračování)
Komentáře k článku: Prostě… jako chlap při práci II
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
