Prostě… jako chlap při práci III
Nezapomenutelné zážitky mám z večerů, kdy jsme v Činoherním klubu hráli coby náhrada za plánované představení, které náhle odpadlo pro onemocnění některého z činoherců. To nám telefonovali dopoledne, zdali bychom mohli večer zaskočit. Časem jsme se stali jakousi „pohotovostní jednotkou“. A teď si představte tu situaci. Na skleněných dveřích divadla visí malá cedulka o změně programu a jak známo, většina diváků chodí na poslední chvíli, prolétnou dveřmi, aniž by si cedulky povšimli, rychle do šatny a šup na své místo. A už je tu třetí zvonění, světla zhasínají a na mých bedrech spočívá „čestný“ úkol po první písni sdělit se vší otevřeností idiotům vlastní: Dámy a pánové, dnes neuvidíte plánovaného Revizora, ale S úsměvem idiota. Tato vpravdě idiotská upřímnost obvykle zabrala. Odcházel málokdo. Smíchy a potlesky nebyly zpočátku tak vstřícné jako u našeho kmenového publika, ale postupně nabývaly na intenzitě. Největší překvapení však přicházelo ve finále: diváci si někdy vytleskali víc přídavků než ti naši kmenoví.
Jan Vodňanský a Petr Skoumal pózují na pražském Výstavišti. Jaro 1970
FOTO Karel Soukup
Občas jsme se dočkali i situací ne nepodobných šoku. Hráli jsme představení Hurá na Bastilu. Bylo jako obvykle vyprodáno a publikum už od začátku na nás naladěné. Natěšeni jsme byli i my. Přesto se nás zmocňoval stále sílící pocit, že něco není v pořádku. Po chvíli nám to došlo. Jedna dáma středního věku se smála vysokým stejnoměrným smíchem. Ne, že by ji k tomu popouzel nějaký podařený vtip na jevišti. Smála se furt a s příšernou, stále stejnou frekvencí. Smála se sama sobě? Nám? Celému světu? Lidstvu? To už se asi nedovím. Svým pořád stejným chichotáním unavila postupně všechny, diváky i nás. Jenom sebe ne, smích jí vydržel až do konce. Nejprve se obecenstvo smálo nám i jí, pak už jenom jí a nakonec už nikomu. Asi po dvaceti minutách se smála už jen ona – sólo. Byla to její One smiling lady show.
Jindy překvapení nebylo tak dlouhé a ničivé. V Hurá na Bastilu jsme zpívali valčíkový song začínající slovy: Jedem jedem, nedojedem / My jedeme s lidojedem / Ani zákon – ani věda / Nezbaví nás lidojeda…
Petr tu písničku zpíval od piána a my jako sbor – Táňa Fišerová, Leoš Suchařípa, Míša Štibich a já – jsme jeho sólo doprovázeli brumendem. Na rozdíl od jiných rychlejších písní se na scéně nic nedělo. Jednou však „zpestření“ přišlo samo od sebe. Ze tmy hlediště se vynořila jakási bílá koule, která se závratnou rychlostí přibližovala. Jak se vzápětí ukázalo, byl to mladý divák oblečený v bílé košili. Po schůdkách vyběhl na scénu. A už se zmítal ve volném nasvíceném prostoru a předváděl svoji pohybovou improvizaci k té písni. Hrající režisér Skoumal neztratil klid ani sebeovládání. Předvedl dokonalou ukázku situačního režírování v mimořádné situaci. Během zpěvu hypnotizoval tančícího vetřelce a zároveň plynulým zpomalováním tempa doprovodu zpomaloval i jeho pohyby, až do naprostého klidu. V pozici připomínající sošku tančícího boha Shivy mladík konečně ustrnul. Do nastalého ticha se ozvalo Skoumalovo: Na shledanou. Vetřelec se odpotácel na své sedadlo, zatímco publikum Lidojeda odměnilo potleskem, který však nebyl menší ani větší než obvykle. Někteří tenkrát přítomní diváci si dodnes myslí, že celé to intermezzo bylo domluveno a pečlivě nastudováno předem.
Jednou zase jsme zažili nečekaný vpád z opačného směru – ze zákulisí. Hráli jsme představení S úsměvem idiota, v němž zazněl i bujarý čardáš:
Ištván to si piš ojojoj / Ištván to si piš ojojoj / Ištván to si piš ojojoj / Ištván byl vyštván …
Zpěvní sólo jsem doprovázel osobitou choreografií zakončenou bujným skokem. Při jedné repríze jsem skočil a… na rameni jsem cítil pevné objetí, jako by mě někdo neznámý zatýkal a zároveň dával záchranu. Chvíli mi trvalo, než jsem v postavě zahalené do flaušového pláště s kapucí na hlavě poznal Husáka. (Nebyl to ovšem tehdejší generální tajemník ÚV KSČ, což by byl jistě pro diváky naprosto nezapomenutelný zážitek). Ze zakuklence se vyklubal jeho jmenovec a náš činoherní kolega František. Smál a ukláněl se s pocitem, že nám všem přichystal rozkošné překvapení.
Ale byly i další, vynalézavější způsoby, jak mohl aktivní divák tematicky obohatit náš program, aniž by musel vbíhat na scénu. Stalo se tak na sté repríze S úsměvem idiota. Jedním z pravidelných návštěvníků našich pořadů byl známý pražský psychiatr Jaromír Rubeš. Na jubilejní představení se dostavil v plné parádě s celou rodinou a vstupenkami do první řady. Mezi úvodními písněmi byl i song Odpoledne na čaji / dívenky tam hačají. Její zpěv v našem oblíbeném rytmu čardáše jsem opět provázel vlastní choreografií s taneční pasáží znázorňující tanec v havarijní situaci: Když protéza upadne ti při tanci / Je to šok / Je to šok / Je to ihned nápadné – nonšalanci / Ztratí krok, ztratí krok / Kamarád mi sice půjčí svoji nohu / Svoji nohu, svoji nohu / Každej na mě ale čučí z podbalkonu / Z podbalkonu, z podbalkonu…
A právě při těchto slovech psychiatr s pohotovou asistencí rodinného týmu položil k mým nohám rozměrný předmět. Když jsem se vzápětí při potlesku ukláněl, spatřil jsem skutečnou protézu dolní končetiny. No a zde přichází chvíle onoho tematického obohacení. V bezprostředně následujícím improvizovaném komentáři jsem rozvinul myšlenku, jíž jsem původně neplánoval. Totiž, že situace, kterou právě diváci zažili, je výzvou k tomu, aby i oni odměňovali umělce přímo na scéně (mnoha divákům naskočila mnou ovšem nevyslovená asociace, že to už je vlastně počátek dlouho budovaného komunismu, kde si lid zruší peníze a bude se navzájem odměňovat věcnými dary a službami). Diváci měli hledat – po vzoru psychiatra – vhodné příležitosti k obdarování přímo v našem repertoáru. Bylo to plně v souladu s mým předcházejícím výkladem fenoménu idiocie, že totiž jednou ze stylotvorných vlastností idiotů je brát to, co se jim řekne, doslova. A když jeden takový zpívá o tom, že mu kamarád půjčí svoji nohu, proč mu ji rovnou nedarovat na nasvícené scéně. Nevím, kde je té protézy konec. Možná ještě po čtyřiceti letech visí někde v koutku rekvizitárny Činoherního klubu.
V podmínkách útoků znormalizovaného tisku a zlověstně se hromadících udání na STB (rok po našem odchodu z Činoherního klubu, při mém prvním několikahodinovém výslechu, mi z nich soudruzi estébáci předčítali některé obzvlášť šťavnaté kousky) jsme v našem milovaném divadle uhráli neuvěřitelných pět let. Chodili na nás především mladí studenti (mezi nimi i moje spolužačky a spolužáci z Karlovy univerzity) a přicházeli také někteří z našich univerzitních profesorů, které právě vyhazovali z fakulty. V publiku nechyběli ani novináři, básníci a známí pražští psychiatři. Po představení nám přicházeli poděkovat do šatny, kde se nám svěřovali, že by se bez pravidelných návštěv našich představení zbláznili. Taková to byla doba: zpívající idioti zachraňovali psychiatry od zbláznění. Byli jsme pro ně poslední enklávou, kde bylo možné si alespoň na chvilku svobodně vydechnout a odreagovat se od stále šílenější znormalizované reality, organizované stranou a vládou na pokyn sovětských dohlížitelů. (Pokračování)
Okénko
Jedna dáma středního věku se smála vysokým stejnoměrným smíchem. Ne, že by ji k tomu popouzel nějaký podařený vtip na jevišti. Smála se furt a s příšernou, stále stejnou frekvencí. Smála se sama sobě? Nám? Celému světu? Lidstvu?
Komentáře k článku: Prostě… jako chlap při práci III
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
