Divadelní noviny > Festivaly

Proti dlouhé chvíli v Dlouhé

S novým jarem přichází ke slovu péče o divadelní mláďata. A s ní i další ročník festivalu Dítě v Dlouhé. V divadelně rytířském klání o festivalové ceny se od 15. do 20. dubna 2023 utkalo deset představení mimopražských profesionálních divadel určených dětským divákům všech věkových stupňů nebo rodině jako specifickému celku. Vidělo je celkem 2 173 diváků, kteří tím divadlu pořídili pěknou čtyřiadevadesátiprocentní návštěvnost. Cílem festivalu je poskytnout každoročně ochutnávku divadelní tvorby pro děti a mládež, vznikající za hranicemi hlavního města. Program je jejím reprezentativním průřezem a tradičně bývá rozmanitý co do druhů, stylů, poetik a žánrů. Organickou součástí festivalu jsou besedy dětských diváků s tvůrci, organizované ve spolupráci s Klubem mladých diváků.

Seniorka v nesnázích?

Hned první představení u dětí zabodovalo natolik, že se stalo vítězem diváckého hlasování a čerstvým držitelem ceny Dítko. Šlo o inscenaci Babička Červené Karkulky dnes slaví narozeniny! Naivního divadla Liberec v režii Michaely Homolové, jíž byl odstartován nejen festival samotný, ale také festivalový trend tradičních předloh vyprávěných z netradičních úhlů pohledu. Například z pozice vedlejší, nebo dokonce záporné postavy. U Libereckých šlo, jak název napovídá, o případ první. Autor aktualizační adaptace Vít Peřina rozehrává rodinnou loutkovou grotesku o rodičích pohlcených internetem, dětech zoufale usilujících o jejich pozornost a o prarodičích, kteří nejsou tím, čím se zdají být. Nebo spíš tím, za co je máme my. Nejsou to opuštěné předměty závislé na naší péči, nýbrž aktivní a emancipované bytosti. Nikdo z rodiny tak nemá tušení, že babička vlastní a suverénně používá mobil nebo že má zralý milostný vztah se starým myslivcem. Obojí v závěru pomůže zachránit život celé rodiny, a co víc, otevřít všem oči.

Originální je i přístup k postavě Vlka, který není pohádkovým samotářem, ale organickou součástí zákonem chráněné vlčí smečky. Příroda se čistí a vlci se vracejí. To je dobrá zpráva. Jen je mít pod kontrolou. Je totiž odvěkým pravidlem smečky, že vůdcem se stane ten, kdo spolkne člověka. Mladý vlk má před sebou velký úkol, který dá staré pohádce nový kabátek střižený ve stylu crazy komedie. Základní nastavení je bezesporu vynikající, ovšem jeho realizace v dialogu a situacích je už o poznání klopotnější. Jako zbytečná se mi jeví postava mladého myslivce, který slouží jako tlampač myšlenkově chvályhodné, ale přesto teze o ochraně přírody. Environmentální přesah šlo zapracovat do příběhu organičtěji – třeba skrze jinak poněkud charakterově plochou Karkulku.

Inscenaci zatěžuje statická a těžkopádná dvojí expozice. Nejprve obraz, ve kterém starý a mladý myslivec vedou čechovovsky mimochodné monology při společné opravě posedu, místo aby došlo k situačnímu střetu priorit. Starý chce rychle z lesa pryč, k babičce na svíčkovou, zatímco mladý velmi pomalu, pečlivě zkoumá květiny, stopy a trus zvěře. Vazba na děj a téma inscenace je přitom velmi volná. Skutečný otvírák pohádky teprve následuje, a sice expozicí vlčí smečky a iniciačního úkolu pro jejího příštího vůdce. Celá vlčí linka je pak nejvýraznější kvalitou inscenace, s vtipnou pointou v podobě popleteného vlčího kanibalismu na závěr.

Za nadbytečný a dějově retardační považuji motiv touhy mladého myslivce po ženě. Naproti tomu vztah starého myslivce a babičky je perfektně gradovaný a vtipně pointovaný. Vynalézavě vystavěný je obraz s mobilem ve vlkově břiše, který dává vzniknout slovní situaci efektivně vypovídající o vztazích a charakterech postav a přerůstající v působivý protest proti mezigeneračním stereotypům. Podobně funkčních slovních situací však inscenace nenabídla dostatek. Například motiv Karkulce se nevěnujících rodičů, věčně sedících u computerů, byl zpracovaný zdlouhavě a okořeněný jediným vtipem s vrzáním židlí.

Režijně scénografické řešení inscenace je funkční a na vysoké estetické úrovni – například hra s průhledy (chaloupka, dalekohled, posed v koruně stromů), která dává malovaným kulisám pozitivní vibe interaktivního leporela. Truchlivou výjimkou je kolejnice v popředí hracího plánu, jež nás ubíjí popisnou doslovností, když v pomalém tempu přiváží na scénu nové prvky.

Maňásci v nejlepší kondici

Cenu Jana Borny, kterou uděluje odborná porota, získala Šípková Růženka královéhradeckého Divadla Drak. Režisér Jakub Vašíček s dramaturgem Tomášem Jarkovským vsadili na maňásky a do centra pohádkového dění postavili postavu zlé sudičky. Její precizní a hravé loutkoherecké zpracování vyneslo už loni Janu Popelovi po právu nominaci na Cenu Thálie v oboru loutkového divadla. Skvělá hlasová intepretace, založená na jemné karikatuře a schopnosti pohotového hereckého komentáře, je v dokonalé symbióze s dynamickou animací všudypřítomného maňáska.

Režisér vsadil na atmosféry a přizval diváky na dobrodružnou, lehce crossžánrovou výpravu do ponurých hlubin staré pohádky. Hrad, který si svou tajemností nezadá s tím v Karpatech, se hrdě vypíná na skále nad železniční tratí. Přijíždí poslední večerní vlak. Snáší se soumrak a z oken svítí světlo. Z posledního vagonu vystoupí na peron jediná osoba. Zahřmí. Zlá sudička má entrée, za které by se nemusel stydět hrabě Dracula, doktor Frankenstein ani tajemná Teta ze stejnojmenného strašidelného seriálu Juraje Jakubiska. Výtvarně a dobově určuje inscenaci zejména postava majordoma, jako vystřižená z gotického románu 19. století. Fór je ovšem v tom, že jde o maňáska obdařeného genetickou výbavou šibalských Kašpárků.

Osu inscenace tvoří úctyhodná sada nekonečně vynalézavých, energických stand-upů zlé sudičky, která se snaží s vytrvalostí a odhodláním Dobyvatel ztracené archy ztéci hrad. Nedostala sice pozvánku, ale to ji odradit nemůže. Jan Popela vás svým osobitým výkonem chytí a už nepustí. Inscenace udržuje po celou dobu živý kontakt s publikem a herci pohotově reagují na spontánní dětské poznámky. Určité rozpaky vzbudí až konec, kdy se inscenátoři v krátkém čase pokusí dovyprávět příběh princezny Růženky, jejího stoletého spánku a polibkem způsobeného probuzení v princově náručí. Myslím, že je to proto, že nás diváky tou dobou už původní hrdinové pohádky prostě nezajímají. Náš vztah k nim je čistě rozumový, emocionálním poutem jsme svázáni se sudičkou a majordomem. To je ale jenom docela malá vada na kráse hradecké inscenace, která ukazuje maňásky v nejlepší kondici.

Ten, který neví proč

Maňásky se to letos v Dlouhé jen hemžilo. Plzeňská Alfa pobavila dětské publikum pohádkově laděnou westernovou parodií Pádístepí, náčelník bizonů. Jde o snahu vytvořit pro maňáskové hrdiny velké plátno zápletkově bohatého dobrodružného příběhu, ve kterém nechybí ani láska. Indián Pádístepí je poslední ze svého kmene a dostane od Manitua za úkol zasadit totem, postavit dvougenerační týpí a zplodit syna. Při naplňování svého poslání narazí na zdroj proudící čokolády a záhy i na mocného nepřítele.

Text autorů Blahoslava Fajmona a Martina Marka režíroval umělecký šéf Tomsa Legierski, poučen nejen tradicí spaghetti westernu, ale i maňáskářskou tradicí Alfy samotné, s Dvořákovými Třemi mušketýry v čele. Bohužel na rozdíl od předlohy Dumasovy je tato co do úrovně potenciálu pro dramatické situace, strhující zápletky a charakterizační zkratky či slovní žerty podstatně chudší. Příběh je řídký a motivace jednání hlavního hrdiny poněkud chatrné. Hlavní roli hraje povětšinou neuvěřitelná náhoda. Pádístepí je spíše než sympatický smolař bambula a hlupák, za kterého vše vykonají ostatní (nebo šťastná shoda okolností). To by nevadilo, kdyby absence příběhu byla nahrazena silnějším kalibrem slovních žertů a scénických nápadů. V tom směru je asi nejzdařilejší scéna výslechu, při kterém indiánská jména, obsahující slovesa, slouží jako kódovací systém.

Tichá kontemplace a Tim Burton

Inscenace Řeka režiséra Štěpána Gajdoše reprezentovala v rámci programu produkční jednotku DAMÚZA. Zamyšlení, nakolik lze deklarované zaměření festivalu na mimopražská divadla ohýbat, ponechám festivalové dramaturgii. Faktem je, že i když DAMÚZA sídlí v Praze a usiluje zde i o stálou kamennou scénu, její produkce je primárně zájezdová. A Řeka je osvědčená festivalovka. Převážně nonverbální inscenace je originální divadelní kontemplací. Narativ je dílem meditační a dílem observatorní. Tři herci před očima diváků animují jevištní obrazy. Jde o lyricko-epický opus, který vzdává hold řece, zkoumá (nebo spíš ukazuje) koloběh vody v přírodě, život v řece a na jejím břehu v průběhu jednoho vegetačního cyklu. Zkoumá (nebo spíš ukazuje) řeku v kontextu krajiny. Jde o výtvarně dokonalou ilustraci, která ovšem ponechává divákovi snad až příliš málo prostoru k vlastní obrazotvornosti. Místo aby fantazii v divácích uvolňovala, usiluje vše znázornit. Problém je v převaze výtvarných prostředků nad divadelními. Poněkud scházejí situace (až na drobné výjimky s rybou, pošťákem či bobry) a chybí i živější kontakt s publikem.

Kladenské divadlo Lampion přivezlo Případ Edward, svéráznou hru se zpěvy na motivy Tima Burtona. Režisér Jakub Šmíd je silný ve vytváření atmosfér a souvislostí. Působivé jsou obrazy na pozadí, které odkrývají vnitřní svět hlavního hrdiny – jeho úzkosti a touhy. Dojemný, a přitom nesentimentální Edward Jana Vejražky se snaží číst noviny, které nechtěně skartuje svýma střihorukýma rukama, a novinové výstřižky rozháněné fukarem přinášejí další významy a podobně. Inscenace ovšem trpí na začátku nedostatečně rozehranými vztahy mezi postavami, chybějí též některé klíčové motivace pro chování vedlejších postav k hlavnímu hrdinovi a pro změny v něm. Skvěle zvolené téma jinakosti tak zaniká za koloritem maloměsta a kadeřnického salonu.

Iluzivní pohádka

Činoherní studio Ústí nad Labem se věrno svému názvu popasovalo s pokusem o plnokrevnou interpretační činohru, o iluzivní pohádku plnou divadelních symbolů. Křehký metaforický text Karla Šiktance Svatojánský oheň režíroval jeho vnuk David. Oceňuji takové úsilí už proto, že průzkumy dětského publika opakovaně potvrzují, že iluzivní divadlo přináší dětem mimořádně silné zážitky, skutečnou katarzi a navíc možnost prožít si zlomové životní okamžiky naplno a současně nanečisto. Myslím si ale, že pokus tak docela nevyšel.

Inscenace osciluje mezi efektními jevištními metaforami (výši ohně ve vatře znázorňuje práce s kyjem, závěrečná cesta pro čarovné býlí je inscenována jako tanec na zavěšené obruči) a doslovnou popisností ve scénografii, které dominuje centrální objekt venkovského stavení (zevnitř i zvenku) a umělohmotné stromky na kolečkách. Jakkoli si je inscenace vědoma archetypálního rozporu mezi bezpečným světem vesnice a nebezpečným temným lesem okolo ní, tedy rozporu, který určuje postavám okolnosti a který dala žánru pohádky středověká tradice, způsob znázornění, blízký poetice studiových pohádek ČST z osmdesátých let, nebyl šťastnou volbou. Režisér inscenaci otevírá prologem ze současnosti či nedávné minulosti, ovšem načatý rámec zůstává na konci neuzavřen. Titul jako by sledoval až příliš mnoho záměrů.

Hitovka na konec

Šťastnější ruku mělo v oblasti interpretační činohry Klicperovo divadlo z Hradce Králové, které přivezlo divadelní adaptaci české knižní hitovky Vojtěcha Matochy Prašina. Inscenace vychází svým stylem více z komiksového převyprávění nežli z původního románu. Soustředí se na dynamickou akci a na atmosféru plnou napětí. Tomuto nespornému režijnímu záměru Pavla Kheka dobře slouží jednoduchá, ale účelně syrová scéna Jozefa Huga Čačka složená z mohutných krychlí a kvádrů s vypadávajícími stěnami. Skvěle evokovala rozklad starého města i neutěšenost předměstí a snadno se proměňovala z interiéru v exteriér a naopak.

Dramatizace Lenky Smrčkové a Pavla Kheka ovšem až příliš snadno rezignovala na hlubší témata předlohy, jako jsou (vedle akcentované lásky, respektive milostného trojúhelníku mezi dospívajícími) udržitelnost, zodpovědnost vědce za výzkum, mezigenerační výměna zkušeností, respekt a hodnota času. Text je navíc až příliš zatížen epickými prvky typu „už jsem vám vyprávěl o tom jak“. Limity dramaturgie ovšem hravě překonávají herci Vojtěch Říha, Martina Czyžová a Martin Klapil v hlavních rolích tří mladších teenagerů svým autentickým a kontaktním projevem.

Herectví, ať už činoherní, nebo s loutkami, vůbec letošnímu ročníku vévodilo. Nemyslím, že je to na škodu. Ba naopak. Vesměs šlo o herecké projevy, které dětské diváky nepodceňovaly, nýbrž potvrzovaly, že jsou rovnocennými partnery divadelních tvůrců, které právě herci nejpřímočařeji reprezentují.

• Autor: Luděk Horký
• Publikováno: 31. května 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Proti dlouhé chvíli v Dlouhé

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ