Proti své vůli zapleteni do dějin

Režisér Jan Mikulášek společně s dramaturgem Markem Pivovarem připravili vlastní adaptaci Gottlandu, které přidali podtitul Kdo neskáče, není Čech. Rozhodli se rezignovat na chronologické řazení událostí, místo toho si ze současnosti na přeskáčku několikrát odskočili do minulosti, aby se v samotném závěru vrátili přesně tam, kde končí Szczygiełova předloha. Jejich pohled pak zacyklovává i osobitý výklad fanouškovského pokřiku z podtitulu, jenž je na začátku spojen s anonymní stádností a v závěru nabývá drsně tragického rozměru.

Úvod a zhruba i celá první třetina představení se ovšem jeví jako značně problematické, jako by tvůrci teprve hledali správný přístup k mnohovrstevnatému materiálu. Chyba je možná v tom, že se hned od počátku nesoustředili na konkrétní osudy, které nesou dostatečně dramatické zápletky. Místo toho divákovi nabízejí jakousi neforemnou koláž složenou z výkřiků, nezávažných prohlášení figurek popkultury či absurdních výroků zbožštělých ikon (Karel Gott) a vytvářejí obraz odindividualizované, hloupé masy. Takový pohled na „rezervaci Gottland“ by sám o sobě ještě nebyl iritující, kdyby mu ovšem nechybělo originální a především sebejisté divadelní uchopení. Herci tu sice netradičně kombinují nonverbální projev (pantomima, živé obrazy), kterým doprovázejí repliky pronášené jinými herci – většinou na mikrofony. Jedná se ovšem jen o přímou ilustraci textů, o čemž nejvýrazněji vypovídá doslovný výstup Náš zákazník, náš pán, kde postavy číšníků agresivně okrádají německé turisty. S přílišnou popisností si Mikulášek nevěděl rady ani v případě epizod o vztahu Marty Kubišové a Heleny Vondráčkové, zcela hluše pak vyznívá pasáž o podpisu tzv. Anticharty. S epizodou o zrodu fenoménu jménem Baťa však tvůrci bohudík poněkud nešťastný začátek prolomili a do inscenace náhle vstupují zajímavé metafory. Stylizovanou sborovou recitaci pod rytmickou taktovkou velkého „stvořitele“ Bati (je nahlížen nelichotivě, jako budovatel kafkovsky absurdního systému) narušují nepravidelné odchody dělníka. Nutnost odskočit si je tu trefným zpodobením toho, že člověku nelze žádný mechanismus lehce naordinovat. Mikulášek tak volně navazuje na jednu ze svých předcházejících ostravských inscenací – 1984, v níž také zkoumá různé podoby totality. K tomuto titulu odkazuje rovněž zařazení projekce (která však pro diváka na balkoně zůstává zcela nečitelná) i výtvarné řešení Marka Cpina. Podobně jako v orwellovské inscenaci ladí scénu do hnědých odstínů a symbolickou tělocvičnu mění na univerzální prostor odosobněného předsálí kulturního domu či velké úřednické budovy, jakési čekárny života, v níž se můžeme všichni – bez ohledu na sociální zařazení – jednoho dne potkat. Prostor pak zaplňuje několik variabilně využívaných kusů nábytku a symbolické atributy typické pro určité dějinné etapy (bufetová vitrína či porevoluční fenomén – veřejný automat na kávu). Jednotvárně hnědé pánské i dámské obleky davu pak jemně „narušují“ nápaditější a barevně odlišné kostýmy konkrétních osobností, které se stávají hybateli děje. Tragicky vyznívá příběh tvůrce Stalinova letenského pomníku Otakara Švece, kterého zabíjí především nemožnost být odpovědný za své dílo, sentimentální nádech osudu Lídy Baarové vyprchá v její otevřené zpovědi o promarněném životě, silný nástup má i epizoda o normalizací zničeném spisovateli a scenáristovi Janu Procházkovi, uvedená tancem s přenosnými televizory a zpěvem na melodii znělky někdejších Televizních novin. Varovnou tečkou je i zcela beznadějný příběh Zdeňka Adamce, který ani v době zdánlivé svobody nenachází smysl života. Z inscenace se postupně vytrácejí tragikomické tóny a divák poznává, že ani Mikuláškův Gottland už dávno k smíchu není, a sám má čas přemýšlet, není-li i on proti své vůli nepěkně zapleten do dějin.

Pokud jde o herecké výkony, Gottland vyžaduje plné zapojení všech zúčastněných – od činohry k nonverbálnímu i pěveckému projevu. Je sympatické, s jakou chutí a smyslem pro společné souznění se aktéři ujali hned několika rolí, byť se ani u výrazných interpretů nejedná vždy o rozsáhlé party (Vladimír Čapka jako Otakar Vávra či Milouš Jakeš, David Viktora jako Karel Gott i ministr Kopecký). Velký prostor dostal Tomáš Jirman jako dominantní J. A. Baťa i nešťastný Jan Procházka, dále vynikly Anna Cónová (především jako Magda Goebbelsová), Gabriela Mikulková (Lída Baarová) a Alexandra Gasnárková (Lída Baarová po revoluci).

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Marius Szczygieł: Gottland. Režie a hudba Jan Mikulášek, výprava Marek Cpin, dramaturgie Marek Pivovar. Premiéra 20. ledna 2011.