Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Černá komedie o mýtech a iluzích

    Americký herec Tracy Letts má na kontě celkem deset her. Na počátku devadesátých let razantně vstoupil do povědomí diváků krutou černou groteskou Zabiják Joe (v Čechách uvedenou poprvé v Činoherním klubu v roce 1996), v roce 2007 dokončil další hit, Srpen v zemi indiánů (téhož roku ho zinscenovali v pražském Národním divadle), a nejnověji na sebe upozornil hrou Protokol z roku 2017. Pavel Dominik ji přeložil pro únorovou českou premiéru v brněnském Národním divadle, v březnu mělo následovat uvedení pražského spolku Kašpar v Divadle v Celetné, které se ovšem ze známých důvodů přesunulo až na konec května.

    V Redutě jsou členové městské rady stylizováni do retro stylu amerického maloměsta (v popředí Martin Sláma jako starosta Superba, jehož v broadwayské show hrál Tracy Letts) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Zapomenutá historie

    Letts se do psaní her rozhodně nepustil proto, že by se mu jako herci nedařilo. Na kontě má ocenění Tony Award za roli George v Albeeho hře Kdo se bojí Virginie Woolfové, na Broadwayi debutoval jako starosta Superba právě ve svém Protokolu. Herecké zázemí ve svých hrách nezapře – co postava, to inspirativní herecká příležitost. Letts modeluje, byť na malém prostoru, přesně definované charaktery, které naprosto autenticky – i ve své divnosti – reflektují specifické prostředí, v němž žijí. I tím jeho hry připomínají tvorbu Eugena O’Neilla. Ústředním motivem se často stává symbolický prvek, v případě Srpna i Protokolu související s indiány.

    Anglický název Protokolu The Minutes (termín pro doslovný přepis záznamu ze schůze) naznačuje, že Letts tentokrát přenesl děj z domácího prostředí do veřejného prostoru – základní situací je schůze městské rady. Privátního zázemí hrdinů se autor ovšem nevzdává, ba právě naopak: tak jako v běžném životě osobní zájmy motivují jednání jednotlivců. Mladý naivní intelektuál pan Peel, nováček v samosprávě města, kvůli pohřbu matky zmeškal schůzi a zarytě se snaží dobrat pravdy o tom, co se na ní stalo. Proč chybí pan Carp a proč není k dispozici protokol ze zasedání? Podstatou problému je, že slavná historie města Big Cherry stojí na mýtu zkreslujícím historii, jak dokazuje výpověď jedné indiánky, jíž se pan Peel dopídí v archivu.

    Snaha kritiky omezit hru na komentář k současnému stavu politiky je ovšem značně zkreslující. Sám Letts upozorňuje, že hra rozhodně nemá být obžalobou Trumpa či nějakého jiného politika. Spíše je o zkoumání toho, jak si vytváříme mýty o naší společnosti i sobě samých a prozrazujeme tak nevědomky, jak smýšlíme o ostatních a jak s nimi jednáme. A upozorňuje, že pokud uvažujeme politicky, je třeba se zabývat naší minulostí a přijmout ji takovou, jaká opravdu byla. U nás komentátoři Protokol přirovnávají k Havelkově Společenstvu vlastníků, tematicky je ovšem bližší jeho Dechovce, inscenaci komentující naši minulost a chyby, kterých jsme se jako národ dopustili.

    Snění o mýtu

    Tým brněnského Národního divadla pod vedením Martina Glasera uvedl schůzi městské rady v prostoru Reduty. Podkovovité uspořádání konferenčních stolů otevřené směrem k hledišti nabízí divákům podhled na veškeré dění z ánfasu (scéna připomíná kultivované konferenční místnosti amerických institucí). Každý z jedenácti herců vytváří výrazný psychologický typ, ovšem expresivně zveličený. Nejvíce zapamatovatelná je paní Matzová (Monika Maláčová), kterou kombinace léků a alkoholu dovádí do stavu naprosto mimózního. Potrhlá stylizace je patrná i u dalších postav, ať už agresivního pana Breedinga (Petr Bláha), paní Innesové připomínající Margaret Thatcherovou (Eva Novotná), či lehce sklerotického pana Oldfielda (Bedřich Výtisk). Z dlouhého, chvílemi až úmorného sledování zasedání plného planých slov se vymykají dvě snové scény, které do dění vnášejí náznak indiánské rituality: demonstrace mýtu o hrdinném zásahu seržanta Pyma a závěrečný společný rej, v němž indiánsky pomalovaní protagonisté „s krví na rukou“ předvádějí svůj věčný zlověstný tanec.

    Závěrečný indiánský tanec symbolizuje bělošské zločiny napáchané na původním obyvatelstvu. Na snímku z Divadla v Celetné v popředí Lukáš Jůza (Superba), Matouš Ruml (Hanratty) a Petr Halíček (Breeding) FOTO DANIEL HUŠTÁK

    Skoro jako v parlamentu

    V Divadle v Celetné si s materiálem hry poradili invenčněji. Prospělo nejen zkrácení textu (nic podstatného ovšem nechybí), ale i pozměněné prostorové uspořádání sálu. Vše se odehrává na molu mezi dvěma stranami hlediště. Herci vstupují do prostoru společně s diváky, kteří mohou sledovat běžný „předschůzovní“ rituál – rozdávání materiálů, občerstvování u servírovacího stolku, zdvořilou či přátelskou výměnu pozdravů. Stoly jsou uspořádány do obdélníku, takže každá strana publika vidí některým protagonistům jen záda. Řešení zároveň posiluje pocit bezprostředního vtažení diváků do děje, možná i angažovanosti.

    Režisér Filip Nuckolls herce nevedl k výrazné stylizaci, ale spolehl se na sílu jejich individualit. Každá z postav díky tomu působí jako běžný občan jednající přirozeně v reálném čase. A ukazuje se, jak zábavně a absurdně může „běžné chování“ politiků působit – skoro jako bychom sledovali online parlamentní jednání. Nejživější reakce publika na premiéře sklidili Matouš Ruml v neodolatelné kreaci místního dobroděje s napoleonským komplexem, Jakub Špalek jako suverénní, do drsného kovboje se stylizující kšeftman Assalone či Tomáš Karger coby mudrlantský přestárlý hipísák Oldfield. Zmíněné snové scény působí méně mysticky než v Brně, poukazují spíše na to, s jakým nadšením společnost hraje hry. V prvním případě jde o jakousi vzpomínku na školní představení naplněnou dětskou hravostí, v závěrečné scéně pak společenská hra dostává trpkou příchuť, když našinci připomene povinně dobrovolné spartakiády či průvody.

    Tracy Letts každopádně znovu nabídl hru, která má současnosti co říci. Navíc hercům poskytuje skvělou příležitost ukázat na zdánlivě banálním schůzovním půdorysu širokou paletu individuálních osudů, jež se vplétají do jediného velkého příběhu celé Země. A v tomto příběhu má každý národ svá temná místa.

    Národní divadlo Brno – Tracy Letts: Protokol. Překlad Pavel Dominik, režie Martin Glaser, dramaturgie Barbara Gregorová, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková, světelný design Martin Špetlík, pohybová spolupráce Martin Pacek. Premiéra 14. února 2020 v Redutě (psáno z druhé premiéry 15. února).

    Divadelní spolek Kašpar, Praha – Tracy Letts: Protokol. Překlad Pavel Dominik, režie Filip Nuckolls, dramaturgie Lenka Bočková, výprava Petra Krčmářová. Premiéra 25. května 2020 v Divadle v Celetné.


    Komentáře k článku: Černá komedie o mýtech a iluzích

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,