Divadelní noviny > Názory – Glosy
Prožluklá svoboda občanská
V Jiráskově románu F. L. Věk těmito slovy odpovídá Václav Thám na výtky cenzora. Tehdy ještě vzdělaného. Občanské svobody dnes máme jistě víc než herci Boudy v osmdesátých letech 18. století, ale máme jí dost?
Štěpán Kubišta na tomto místě v minulém čísle Divadelních novin varoval před ohrožením nezávislé kultury v důsledku tlaku kultury zřizované. Situace je možná ještě povážlivější, když ji nahlédneme optikou dlouholetých neziskových organizací, jakými jsou „trvalá“ divadelní (hudební apod.) uskupení a odborná periodika. Tedy z pohledu těch, kteří v takovém prostředí mají trvale pracovat a nemají stejný přístup k sociálním jistotám jako zaměstnanci „pod penzí“.
„Nezávislí“ takové přízemnosti zpravidla neřeší do doby, než onemocní a zůstanou bez příjmů, protože nemají nárok na nemocenskou. Než si s rodinou chtějí vyjet na dovolenou a zjistí, že ji nemají placenou – o dalších i v kultuře běžných zaměstnaneckých benefitech jako o stravenkách, poukazech na to či ono, čerpání z fondu kulturních a sociálních potřeb apod. většinou ani nevědí. Až zestárnou, vypočítají jim směšný důchod ze směšně nízkých honorářů, z nichž si sami platili zdravotní a sociální pojištění. Zkrátka se de iure pokládají za živnostníky, tedy podnikatele, jenže ve skutečnosti jsou běžní námezdní pracující. Jsou to svobodní občané zodpovědní za svůj život a mohou si ho zařídit jinak, samozřejmě. Mnozí dobře vědí, jaké to je za pokladnou nebo ve skladech supermarketů.
Do konce devadesátých let kultura směřovala k odstátnění a emancipaci, myslím až trochu naivně. Vznikl tolik potřebný prostor pro nezávislou neziskovou kulturu, do něhož v roce 1998 přibyly rozhodnutím shora i kulturní časopisy. Získaly nezávislost a velmi si té pozice třeba Divadelních novin cením. Jenže nikoho tehdy nezajímalo, protože zatím nikoho nebolelo, postavení „pracujících“ v dlouhodobých nezávislých projektech. V divadlech, orchestrech, sborech, redakcích.
Pravicové ani levicové vlády se tou marginálií nezabývaly a dodnes nezabývají, je to pod jejich rozlišovací schopnosti. A vlastně to chápu. Horší je, že to nezajímalo ani ty postižené. Až Kubišta tluče na vrata – kéž by byl úspěšnější než já za léta, co na problém upozorňuji. Ostatně vlády se teprve posledních pár let zabývají zvyšováním platů v kultuře, rozumějme zaměstnanců v příspěvkových organizacích. Sice si o tom zvyšování nedělám velké iluze, ale přece jen když zaměstnancům pod penzí se všemi nároky a benefity stoupnou platy a neziskovky nemají z čeho přidat svým pracantům, nepřežijí. Nemohou přežít, jak varoval Kubišta. Protože všichni platíme za složenky, za chleba, za boty, všichni jsme někdy nemocní a potřebujeme si odpočinout na dovolené. Na neziskovou sféru se nemyslí mimo jiné proto, že nemá odbory, nedosáhne do tripartitních jednání, a jak jinak se chce domáhat svého? Leštěním klik a úvodníky v novinách?
Grantové komise to nezajímá. Jsou to odborná seskupení a posuzují jakousi kvalitu způsobem, o němž zásadně pochybuji. Jen v Programu podpory profesionálních divadel, orchestrů a sborů se výpočet příspěvku odvíjí od ekonomických ukazatelů a potřeb, tedy se zvažuje, že třeba operní divadlo je z podstaty věci dražší než divadlo loutkové. Za kvalitu činnosti se uděluje bonus, nikoli že by se podle ní vypočítala výše dotace na základě anonymního kolektivního úsudku komisařů.
Nicméně vraťme se na počátek: Jsou ti, kdo žijí z grantů, právem postihováni za svou tvrdohlavou nezávislost? Necháme neziskovou oblast kultury prostě zajít na úbytě? Vždyť divadelních příspěvkovek je dost a časopisů vychází mnoho, máme internet, tak o co jde? No podle mého v důsledcích právě o tu prožluklou svobodu občanskou.
Komentáře k článku: Prožluklá svoboda občanská
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin Bernátek
Asociace nezávislých divadel
se „domáhá svého“ z pozice zaměstnavatelů a do tripartitních jednání zasahuje z pozice člena Unie zaměstnaneckých svazů. Protože i v tomto prekarizovaném segmentu existují zaměstnavatelé a zaměstnanci, nesměšoval bych proto „námezdní pracující“ a „živnostníky, tedy „podnikatele“.
Konstatování nízkých platů a mezd kulturních pracujících je na místě, ale chápat zvýšení platů ve státní správou zřizovaných kulturních organizacích v důsledku jako problém pro nezávislou scénu, či „zásadní ránu“, jak napsal dříve Štěpán Kubišta, je omyl. Naopak, zvýšení platů je úspěch všech v kultuře. Kde zmizí solidarita, „zdravá konkurence“ nepomůže. Nejhorší je obrat, kdy ze strukturálních podmínek, konkrétně politické praxe neoliberalismu, například dlouhodobého podhodnocení práce, vytváříme naši osobní odpovědnost a vinu a sami sebe marginalizujeme, což mi evokuje výraz „prožluklá svoboda občanská“, čímž se úplně rozmazává porozumění situaci (a opravdu nevím, co to označení znamená).
Netvrdím, že se rozdíl v podpoře nezávislé a veřejnou správou zřizované kultury neprohlubuje, spíš bych rád upozornil na předpoklady a předsudky v těchto vztazích, které jsou založeny zejména na omezené politické představivosti, jejímž důsledkem je právě nedostatek solidarity – a to nejen v rámci kultury. Všichni chtějí důstojné pracovní podmínky a prosadit půjdou jedině společně.
V situaci, kdy slovenský Fond na podporu umenia stipendia na tvůrčí činnost určuje fixně podle průměrného platu, bude lepší, začneme si-li místo našeho ministerského systému dotací představovat něco stokrát jiného – a společně s dalšími skupinami z literatury, výtvarného umění, hudby.
10.03.2019 (3.07), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Pane Bernátku,
přece nebyly zvýšeny platy všem v kultuře. A v tom je ten problém! A v tom, že v jednom segmentu kultury pracují lidé „na živnosťák“, tedy coby de iure podnikatelé, ale jsou v postavení „zaměstnanců“ – je to důsledek nedokončené změny systému financování kultury kolem roku 2000. Něco podobného lze pozorovat u několika divadel, která v tehdejší tendenci prošla transformací – paní pražská radní Třeštíková si to také uvědomuje, a proto znovu uvažuje o důsledné transformaci pražských divadel.
Nerozumím vašemu tvrzení: Nejhorší je obrat, kdy ze strukturálních podmínek, konkrétně politické praxe neoliberalismu, například dlouhodobého podhodnocení práce, vytváříme naši osobní odpovědnost a vinu a sami sebe marginalizujeme. Jednak mi to zavání krajním levičáctvím, a pak si nemyslím, že to tak ve skutečnosti je.
Upozornil jsem právě na to, že se „důstojné pracovní podmínky“ neprosazují společně, že se „nezřizovaný“ segment hodil přes palubu a že se vskutku může v dohledné době utopit, protože nebude schopen pracovními podmínkami uspět vedle segmentu „zřizovaného“. Ryze prakticky! Domnívám se, že tu chybí solidarita s námi, a protože na to slůvko v dnešní společnosti málo věřím, všechno se tu prosazuje silou, i zvyšování platů v kultuře (=zaměstnanecké) se tak prosadilo, konstatuji, že v nezávislé kultuře moc silné nátlakové prostředky nemáme a navíc neumíme a vlastně odmítáme je používat. A pak velmi prakticky upozorňuji na důsledky toho stavu v sociálním zabezpečení „nezávislých“. A myslím si, že je to velmi praktický systémový problém, který nelze, stejně jako zvyšování platů ve zřizovaných kulturních institucích, řešit jinak než „shora“ – mýlím se?
Jestli máte praktický konkrétní recept, co dělat, budu za něj velmi vděčný.
10.03.2019 (9.45), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin Bernátek
Mým praktickým konkrétním receptem je
a) nahrazení současných ministerských dotací systémem analogickým se slovenským FPU a b) vytvoření koalice organizací zastřešujících uchazeče v jednotlivých dotačních okruzích, jež bude koordinovat společné jednání s veřejnou a státní správou ať už půjde o prosazení elektronické přihlášky, změn harmonogramu, zpřesnění hodnotících kritérií, určení minimální částky za typ práce nebo výše osobních nákladů či změny celého systému. Jelikož ale komentář není receptář, rád bych spíš doplnil a zdůraznil několik obecnějších názorů z mého původního příspěvku:
1. Opravdu bych i v nezávislé kultuře odlišil zaměstnavatele a zaměstnaných. Jde o pestřejší skupinu, než jen OSVČ, s rozmanitými pracovněprávními vztahy, a organizacemi, které by třeba i rády zaměstnávaly. I když je příznačné, že AND vznikla jako organizace zaměstnavatelů – tedy těch silnějších ze slabých. Na druhou stranu různé typy nevyhodných smluv a prekérní práce najdete i ve veřejných institucích, včetně tabuizovaného švarc systému v kulturních příspěvkovkách. Proto bych rozlišil problém podhodnocení ceny práce a nedůstojných pracovních podmínek, jež opravdu spojuje většinu pracujcících v kultuře i mimo ní, od nepoměru mezi podporou neziskového sektoru a ministerstvem zřizovanými institucemi.
2. Zvyšování mezd a platů je obvykle výsledkem kolektivního vyjednávání a má právní rámec. Solidarita „shora“ nefunguje, dobré podmínky pro práci prosadí většinou jen pracující, podobně jako vám těžař uhlí nebude prosazovat lepší zákon na ochranu přírody. Studovaný a kulturní člověk si věru nerad přiznává, že je gastarbaitrem ve vlastní kultuře, ale vzdálenosti mezi umělcem na volné noze v hlavním městě a Poláky v dolech na karvinsku je opravdu jen otázkou představivosti.
3. Krajní levičáctví? Vám je asi všechno vlevo rovnou krajnost. Opravdu myslím, že pro porozumění současné situace kultury se nejde obejít bez analýzy vztahů k převládající politické praxi a ideologii, kterou je neoliberalismus. Ideologie je systém hodnot a představ o světě, jež určují co je a co není myslitelné a vnímatelné. Proto tam, kde vy vidíte „prožluklou svobodu občanskou“ – což bych také na oplátku potřeboval vysvětlit – nevidíte něco jiného a konkrétnějšího. Stejně jako já vidím nejprve neoliberalismus tam, kde by bylo třeba v rozboru pokročit dále.
11.03.2019 (2.15), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Šli jsme do tisku,
tak nebyl čas na odpověď, promiňte. No ale stejně bude stručná:
Vaše návrhy a) a b) jsou z mého pohledu nereálné, trochu mi připomínají spis Utopia. Možná by to podle vašeho návrhu šlo, ale jak to chcete zařídit, prosadit, realizovat?
ad1) Nezpochybňuji, že je to složitější, ale jestliže musí v neziskovkách pracovat OSVČ, kteří by v příspěvkovce ve stejné pozici byli normálními zaměstnanci, pak jsou na té situaci jaksi biti. A opravdu to podle mého může vést k rozpadu důležitých aktivit.
ad2) No potvrzujete, že se nemáme kam obrátit – víte já problém musím vidět daleko praktičtěji a pragmatičtěji než vy, opravdu mi nejde jen o teoretizování. Myslel jsem si, že vyjádření solidarity je i hledání konkrétních možností nápravy.
ad3) Na neoliberalismu se neshodneme. Ale máte pravdu, že tu prožluklou svobodu občanskou jsem měl vysvětlit a nespoléhat se na znalost Jiráska: myslím, že zrovna uvedený dialog Tháma s cenzorem obsahuje myšlenku, že prostým sedlákům, kteří tleskali Josefovi II. za jeho reformy i za to, že ničil a vlastně okrádal kláštery, byla ukradená nějaká svoboda, šlo jim o to, jak se uživit a zbavit práce pro vrchnost. Ergo ona občanská svoboda úzce souvisí s tím, jestli a jak si ji člověk vůbec může dovolit – a já tím myslel i to, že důležitou součástí občanské svobody je právě možnost pracovat v neziskové nestátní sféře, nikoli jen jako zaměstnanec příspěvkovek.
15.03.2019 (2.57), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Jo – a velmi děkuji za názor,
zdá se mi, že to jinak nikoho moc nezajímá, což možná potvrzuje vaši tezi o sebepodceňování a niz o nesolidaritě.
10.03.2019 (10.16), , Trvalý odkaz komentáře,