Divadelní noviny > Názory – Glosy
PRSD aneb Hvězdná smršť
Můj otec se proměnil ve zlatý déšť a pronikl k matce… Zní vám to povědomě? Takhle už po několikáté vykládá svůj původ mladičký Perseus Polydektovi coby adoptivnímu otci, který ho již v mírném rozčilení odbyde slovy „Drž hubu!“. Kam se poděla veršovaná, filozofující antika, ptáte se? Rozmělnila se v suverénní hvězdné smršti Perseidy letošního ročníku Antické Štvanice.
Foto: Igor Stančík
Mýtus věčně bloudícího hrdiny Persea, jež musí zdolat překážky větší než osud sám, se rozhodla inscenacovat tvůrčí dvojice Simony Petrů a Tomáše Rališe, kteří vykostili vzory antických dramat, navlékli jej do křiváku současného jazyka a připíchli pár feministických a anti-machistických placek. Zní to možná trochu neotesaně – a ve své podstatě tomu tak i je – obhroublost a suverenita prolínaná filozofujícím poetičnem místy evokující například texty Psích vojáků dodává tomuto zpracování antického mýtu uhrančivý šmrnc.
Pokud jste četli Petiškovy Staré řecké báje a pověsti, pak základní premisu znáte – Perseus je s matkou Danae vyhnán Diem na moře, adoptován králem Polydektém, zabije Medúzu, porazí Krakena, zachrání krásnou Andromedu a voilà, žije jako oslavovaný hrdina až na věky. Hrdinství a nezvratnost osudu, tedy tematický evergreen antické literatury, diváka provází i ve štvanické inscenaci, ale režijně-dramaturgický koncept Adama Steinbauera a Simony Petrů vnáší do snadno čitelných témat osvěžující mužsko-ženskou polaritu. V ní dominuje Perseus v roli člověka (tedy poloboha) dospívajícího na jedné straně ve stále existujícím machistickém světě (Polydektés) a na straně druhé rozkvétajícího ženství pohybujícího se na škále od poddanosti mužům (Danaé, Ilia), přes rezignovanost nad vlastním osudem (Medúza), až po rovnost mezi oběma pohlavními (Andromeda).
Foto: Igor Stančík
Ono problematické dospívání trefně zachycuje nevinně vyhlížející blonďáček Mark Kristián Hochman, který roli Persea zpočátku pojímá afektovaně, až karikaturně, aby tak snáze vynikla jeho naivita a čistota. S postupujícími překážkami se pak jeho projev stává suverénnějším, což je podpořeno i kostýmy (Karolína Srpková) v podobě baňatých kraťas a košile s okružím ve stylu alžbětinského divadla, které Hochman strhá a místo toho s hrdostí nosí blyštivý top s koženou bundou.
Vývoji jeho postavy zdatně sekundují Eva Leinweberová (Medusa, Danaé) a Andrea Steinbauer (Ilia, Andromeda) vnášející do Perseova světa citlivý ženský element, kterým zároveň nevyspělému chlapci osvětlují, že žena nemusí klečet ve stínu muže. Za samostatnou zmínku stojí excelentní Ondřej Kolín, jehož ztvárnění machistického a šovinistického (nejen) Polydektése je tak upřímné a syrové, až z toho běhá mráz po zádech. Jeho zapálený projev doprovázený silnou energií plnou opovržlivosti a arogance mu zajistil pozici středobodu dění kdykoliv se objevil na scéně… a v rámci jeho nesmírně povedené uvěřitelnosti se mu podařilo dovést mou maličkost až k pocitu zhnusení a vzteku.
Neotřelou koncepci podtrhuje působivé scénografické řešení Magdalény Teleky v podobě obrovského multifunkčního konstrukčního kolosu vypínajícího se nad publikem v celé své metamorfující kráse – prostor totiž ztělesňuje místa či bytosti (například bájného Pegase) podle potřeby děje, a to díky snadno rozklíčovatelným světelným proměnám či popisu situace. Prostá a snadno čitelná náznakovost je využita i v rámci hereckých akcí – silný a funkční moment je například akt znásilnění, které Kolín v roli Polydekta provede na dřevěném prkně coby znaku zastupujícího Iliu, která předtím prkno dostala jako dar od Persea.
Unikátním prvkem překvapivě ozvláštňující tento antický inscenační svět je doprovod kapely trefně pojmenované KRKN, která dílo rozeznívá (tedy spíše hudebně roztřásá v základech) sérií metalových skladeb, jejichž funkce připomíná roli hudby v muzikálovém divadle, kdy hudební výstupy slouží primárně jako hlubší sonda do vybraných témat (hrdinství, osud, mužství, násilí na ženách) a děj ponechává netknutý.
Foto: Igor Stančík
V první chvíli se může zvolený metalový žánr jevit jako šokující a s přítomností častých vulgarismů nejspíš i nevkusný v rámci zvoleného žánru, ale již zmíněná obhroublost spojená s překvapivými elementy dotváří onu ojedinělou, odvážnou a lákavou esenci Perseidů. Prvotní šok opadne a po klíčových deseti minutách do sebe tahle směska obskurní koncepce plná pop-kulturních narážek, vulgarit, poezie a uchvacující scénografie s mýticko-současným příběhem elegantně zapadne, aby v závěru vygradovala do uspokojivého pocitu katarze.
///
Tygr v tísni, Praha – Simona Petrů, Tomáš Ráliš: Perseidy. Režie: Adam Steinbauer, dramaturgie: Marie Nováková, scénografie: Magdalena Teleky, hudba: Matyáš Krtička, Ondřej Válek, Lukáš Klavrza, Andrea Steinbauer, kostýmy: Karolína Srpková, light design: Jonáš Garaj. Hrají: Eva Leinweberová, Lukáš Klavrza, Mark Kristian Hochman, Matyáš Krtička, Ondřej Kolín, Ondřej Válek. Premiéra 1. září 2024.
Komentáře k článku: PRSD aneb Hvězdná smršť
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
