Prsten pro všechny?
Stefan Kaminski z Berlína je velmi pozoruhodná osobnost, shodla se myslím naprostá většina těch, kdo před rokem viděli jeho inscenaci Přišlo to shora, bláznivý sci-fi příběh i parodii sci-fi filmů v jednom. Autor, režisér i herec v jedné osobě ji označil za společenskokritickou černobílou rozhlasovou hru. Před osmi lety Stefan Kaminski stvořil originální divadelní formát: sedí na spoře nasvíceném jevišti, obklopen mikrofony a nejrůznějšími předměty, s jejichž pomocí je možno vyloudit nejrůznější zvuky. A vypráví příběhy, přičemž sám mluví za všechny postavy. Bylo by možno zavřít oči a skutečně naslouchat rozhlasové hře. Ale stojí za to je mít otevřené a bavit se tím, jak zvukové pásmo vzniká a jak se protagonista ve vteřině proměňuje z jedné postavy ve druhou: ať už ze skřeta v obra či z hrdinného bojovníka v bojácnou dívku. Ostatně sám herec přeci jen předpokládá, že se na něj díváte: nasazuje různé grimasy, nalíčí si pásku přes oko, když se stává Wotanem, zapálí svíčku, aby ohlásil příchod Logeho, v roli Siegmunda tasí meč. To už je řeč konkrétně o jeho projektu, který byl v Praze k vidění letos: Prsten Nibelungův.
Stefan Kaminski si po svém poradil s Wagnerovou tetralogií FOTO ARCHIV PDFNJ
Richard Wagner tvořil své monumentální dílo čtvrt století, prostudoval germánské mýty a legendy i skandinávské ságy, sám si napsal libreto a naskládal šestnáct hodin hudby, rozdělených do čtyř večerů. Provedení operního cyklu předpokládá stočlenný orchestr, třicet čtyři sólistů a sbor. Stefan Kaminski rozvrhl svůj Prsten do čtyř devadesátiminutových představení, sám představuje všechny postavy a jeho tým ho střídavě doprovází pouze na kontrabas, bicí, tubu, pozoun, smyčce či skleněnou harfu.
Dcery Rýna na začátku smyslně, rozkošnicky vzdychají, jak laškují se zlověstně skřehotajícím Alberichem. Kaminski, který má bohaté zkušenosti s prací v rozhlase a na kontě desítky audioknih, dokáže hlasem vtipně vystihnout charakter jednotlivých postav. Jak rozdílní jsou třeba obři: Fasolt tichý nekňuba zamilovaný do bohyně Freiy a Fafner primitivní hulvát, arogantně se dožadující zlata! Ženské postavy vidí Kaminski dosti nelichotivě: Freia je pitomá husička, Fricka zas nesnesitelná, panovačná semetrika, se kterou to bůh Wotan opravdu nemá lehké. Však se také postupně dává na pití, ve třetím díle tetralogie už nasává pořádně a v Soumraku bohů se doslova promění v opilé zvíře, které je třeba držet v řetězech. Uťápnutá Sieglinda, evidentně zoufalá v manželství s Hundingem, skoro plačky prosí Siegmunda, aby s ní zůstal.
Přesně rozvržená kompozice slov, hudby a všemožných zvuků přitom vyžaduje absolutní preciznost, na improvizaci tu není prostor. Je obdivuhodné, jak suverénně vede Kaminski dialogy mezi několika postavami, aniž by vypadával z rolí. A musí mít vskutku fenomenální paměť. Už jen naučit se nazpaměť dlouhé pasáže Wagnerova libreta! Vychází z něj dosti důsledně, zatímco Wagnerovu hudbu připomíná jen tu a tam: v tiché fistuli zazpívá proroctví Erdy, zaranžuje si Siegmundův popěvek o zimních bouřích, které vystřídá vonný háj, zazní tu motiv obrů stavějících Walhallu, nesmí chybět jízda valkýr a zpěv ptáčka ze Siegfrieda. Vytrženy z kontextu nemají Wagnerovy motivy ovšem o mnoho větší výpovědní hodnotu než jako intelektuální narážka pro znalce operního Prstenu. Kromě toho přidává Kaminski další hudební čísla, která patrně z Wagnera nevycházejí vůbec, alespoň souvislost těžko odkrýt v písničkách zahalených do popmusic či rockového melodického i instrumentačního hávu.
Nový výklad Prstenu Nibelungova? Wagner zbavený patosu? Stefan Kaminski se někde vyjádřil, že jeho Prsten by měl být srozumitelný pro všechny – myšleno zřejmě na rozdíl od toho Wagnerova, který je tak trochu pro vybrané. Problém je, co učinil vlastně srozumitelným. Wagner sepsal příběh milujících i nenávistných bohů, obrů a lidí, usilujících o moc – a hudbou ho pak povýšil v mýtus. A tak pokud vyjdeme jen z libreta, vždy bude cosi podstatného chybět. A mimochodem: věcně převyprávěný příběh Prstenu je možné dnes vidět i na operních jevištích – už dávno neplatí, že Wagner představuje jakési mýtické vznešeno.
Stefan Kaminski je beze sporu pozoruhodná osobnost, říkali jsme si i letos s mnohými. Ale čtyři večery s jeho Prstenem Nibelungovým jsou přeci jen hodně únavné. Někdy dopřeje Kaminski publiku překvapivé kontexty: to když nechá boha Logeho rapovat či scénu, v níž si Wotan a Mime dávají hádanky, převede do podoby dnešních televizních soutěží: znělkami i tikáním, které odměřuje čas na odpověď. Ale převážně je ve vytváření koloritu vlastně dosti popisný: zavržou dveře, spící člověk pochrupuje, ozve se tlukot křídel a křik ptáka, dupot koňských kopyt, kroky člověka v písku, kladivo udeří do meče, Wotan pije z lahve… A jestliže v Přišlo to shora bylo možno zvědavě čekat vyústění příběhu, v Prstenu Nibelungově to – obávám se – zas tak moc nejde. Už proto, že jde o příběh hodně komplikovaný. A jestliže v prvních třech částech ještě možná bylo usledovatelné, kdo je kdo, v Soumraku bohů už se podle mě ten, kdo nezná operu, ztratit musel. V množství postav, z nichž některé se tu navíc ještě vydávají za někoho jiného. A tak zbývá opravdu jen obdivovat hereckou exhibici Stefana Kaminského, kterému nakonec nejspíš ani nejde o výklad Prstenu Nibelungova či dokonce vymezování se vůči Wagnerovi. Dostala se mu do rukou atraktivní látka, žánrově pestrá: má tu pohádku, milostné drama, krimi i horor v jednom. A tak si prostě hraje – a při jeho talentu a charismatu není divu, že má úspěch.
Komentáře k článku: Prsten pro všechny?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
