Divadelní noviny > Blogy Názory – Glosy

Průniky skrz naskrz (No. 11)

Osobní zodpovědnost…

Ano, bez osobní zodpovědnosti daleko nedojdeš. Jenže osobní zodpovědnost má spoustu podob. Především jde jistě o odpovědnost za své činy, za své zdraví, za svůj osobnostní vývoj…

Nový předseda české vlády na jedné ze svých tiskových konferencí řekl, že strategií nastupující vlády je především apel na osobní zodpovědnost. Jenže mně v tom apelu chybí zodpovědnost za své bližní, apel na prostou lidskou solidaritu vůči svým nejbližším i vůči náhodným poutníkům, nebo vůči mé obci jako celku.

Jestliže jedna z osob mně velice blízkých hlásá na facebooku, že je zodpovědná vůči svému tělu, a proto se nedá očkovat, nezbývá mně než konstatovat, že si osobně myslím, že ani vůči svému tělu (a tělům svých blízkých, svých dětí, rodičů atd.) není zodpovědná, a tím pádem se začínám zabývat tím, co je to vlastně osobní zodpovědnost ve své podstatě. A ta je zároveň odpovědností za sebe jako lidskou entitu, jako člověka, který patří do nějaké společnosti, zodpovědností onoho JÁ za TY, tedy nás OBOU, nebo ještě lépe řečeno nás VŠECH. Přinejmenším těch VŠECH, kteří se neschovali do lesů a nežijí tam jako poutníci zcela odtržení od světa a soukmenovců.

Ač máme během už po dva roky trvající pandemie mnohé omezené kontakty, společnost jako takovou ani tato pandemie není sto zničit. Jen ji oslabit, přivodit jí spoustu problémů, dokonce i mnohé ze společnosti předčasně usmrtit – ano, to všechno covid, stále ještě dostatečně neprozkoumaný vir ve všech jeho mutacích, jistě dovede. Ale ony poslední dva roky mne dostatečně přesvědčují, že naše lidské kořeny jsou dostatečně silné a my, lidstvo, ve své většině covidu v jakékoliv formě nepodlehneme. Jenže je pravda, že se nám podaří z pandemie vyjít silnější či slabší. A jako silnější se z ní dostaneme jen v případě, že přinejmenším většina z nás bude zodpovědná. A nejen osobně, za sebe, ale také osobně za své bližní. A podle křesťanské věrouky jsou mými bližními všichni lidé, dokonce nejen lidé dobré vůle.

Brněnský divadelní režisér Honzírek napsal v souvislosti s jednáním lidí v době covidu, že to poslední, na co se lze spolehnout, je naše osobní odpovědnost. Dodržování pravidel a prostá lidská solidarita naprosto nefunguje. Strategie „vy jste přece odpovědní“ je podle něj „naprosto děsivá“. A jestliže má být strategií české vlády osobní odpovědnost, je tím pádem strategie této země (České republiky) autopilot, ruce od toho pryč, každý sám za sebe, vezměte si, co unesete, je to na vás a poslední zhasne. Jiří Honzírek potom dovozuje, že je to prostě to první, co jsme se my Češi naučili v devadesátých letech a už nám to zůstalo. Má pravdu, jen ne úplnou. Zaprvé trošku příliš zevšeobecňuje, je nás Čechů jak v zahraničí tak i doma v České republice přece jen hodně, kteří se ani v devadesátých letech nechovali jen sobecky podle strategie takzvané osobní zodpovědnosti. Ta obsahovala především poučku „malá domů“ nebo taky „nehas, co tě nepálí“ a „mysli na rodinu“ – především ta poslední ovšem měla blízko k výzvám ke krádežím. Jenže právě tato poslední poučka se zakořenila už daleko dříve. Každopádně byla velice rozšířena už za dob takzvaného reálného socialismu a devadesátá léta ji dovedla k dokonalosti především v kruzích různých privatizujících chytráků.

Zodpovědnost vůči svému tělu i dodržování jiných pravidel lidské sounáležitosti v covidové době je prý výrazem lidské svobody neočkovat se, tedy svobodou, dělat si se svým tělem co chci. Jenže my přece máme i svobodu nechat se ošetřit, potřebujeme-li to. Máme na tuto naši svobodu, která je zároveň našim právem, nereflektovat?

Myslím, že svobodu opravdu jako lidé potřebujeme, a v Evropě je nám to zřejmé každopádně už od počátků osvícenství. Je smutnou skutečností, že naprostá většina populace nemůže prostě a jednoduše dělat to, co by dělat chtěla. Považuji se za šťastlivce, který značnou část svého života mohl dělat to, co bylo jeho přáním. Mohl jsem dělat divadlo a v posledních letech mám relativně dost času na psaní. Ale ani tato moje svoboda není svobodou automatickou – často jsem musel překonávat nejrůznější překážky, abych se vůbec uživil.

Souputníkem svobody jsou často problémy. A myslím, že vlastně všichni lidé se alespoň někdy, když ne většinou, musí potýkat s problémy. Někde jsem četl, že život bez boje je jenom ve smrti. A tak mě napadá: je proklamovaná svoboda neočkovat se a kašlat na jiná doporučení hygieniků, a potažmo i vlád všech možných zemí na tomto světě, rezignací na boj o život?

Jsem rád, že žiju. A to pro mě především znamená, že mohu pracovat, přesto, že už pociťuju příznaky stáří. A jako člověk, který pracuje, se moc nezajímám o nějaké hlubokomyslné předpovědi o budoucnosti. Nepovažuji se ani za pesimistu, ale také mně moc neříká optimismus. Přesto mě těší, že se dějí věci, které lidstvu dávají šanci: například to nezměrné úsilí o ochranu lidských životů v době pandemie. Nebo takzvaná „zelená dohoda“ evropských vlád, díky které máme v Evropě příležitost snížit škodlivé emise, udělat něco pro životy příštích generací – nejen mých dětí, ale také vnuků a předpokládaných pravnuků atd.

Green deal – Zelená dohoda

Mě nadchlo, že se všech sedmadvacet evropských vládních představitelů dokázalo domluvit na něčem, co má vést ke zlepšení životního prostředí. Jasně, ještě to má spoustu háčků i háků. Netěší mě například vlády, které jsou vůči této dohodě vlažné, a snad proto překládají „deal“ jako „úděl“.  Nerad také poslouchám dogmatická prohlášení o prosazení „jádra“, jakoby nešlo o atomové elektrárny, a jedním dechem pak slyším optimistické budovatelské závazky o prosazení stavby nových atomových elektráren. Málem mi to připomíná dávná prohlášení politbyr komunistických stran.

Jakmile se haraší zbraněmi, nechci se do toho harašení raději plést. A to nás v Evropě ohrožuje. A celý svět ohrožuje spousta konfliktů a hrozeb hladomorů (Afgánistán, Jemen, Kamerun, Mozambik, Kongo, Haiti…). Spolu s osvícenými ekonomy nevidím inflaci jako katastrofu, ale její řešení v Evropě je komplikované kvůli její nerovnoměrnosti (momentálně na Maltě 2,6 procenta a v Estonsku 12 procent).

O Novaku Djokovičovi už se raději nebudu šířit, jak se říká. To bych se zase vrátil k „osobní zodpovědnosti“ a o té jsem toho pro tentokrát už podle mého soudu napsal docela dost.

Vídeň, 15. ledna 2022

/Souběžně vychází v magazínu Kulturní klub Čechů a Slováků vydávaném ve Vídni/

• Autor: Ludvík Kavín
• Publikováno: 30. ledna 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 11)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ