Divadelní noviny > Blogy

Průniky skrz naskrz (No. 12)

Projížděl spálenou, rozstřílenou vesnicí. Před jedním z domů zahlédl polonahou mužskou mrtvolu. Ležela na zemi a ožíralo ji hladové prase. Zběhl z fronty a ke konci první světové války se stal jedním z prvních mladých politiků, kteří hledali smír a cesty přátelství mezi úhlavními nepřáteli. Příběh o něm, německém politikovi, a jeho francouzském politickém příteli, napsal ve své Politické novele Bruno Frank, spisovatel, generační druh i přítel Thomase Manna.

A František Hrubín ve svých Pohádkách z tisíce a jedné noci, jakýchsi kouzelných hororech pro děti z padesátých let minulého století (podobně kouzelně a hororově doprovázených kresbami Jiřího Trnky) všechny ty příběhy uzavíral šťastnými konci. A mně se obzvlášť líbí ten jeden veršovaný „zvoneckonec“:

a měsíc, který svítil nad tou zemí,
víc by nám toho mohl povědět –
protože však je daleko a němý,
víc, než tu říkám, nedozví se svět.

A ten měsíc daleký a němý mě často láká. Jako by si přál, abych s ním na dálku mlčel a jako  malý kluk Šeherezádě naslouchal, když slovo za slovem „bzučelo jak včela“. Jenže se proberu, když kouknu na městský vláček, který skoro neslyšně projíždí na dohled z mé terasy, a vzpomenu na jiného Hrubína, který pro ještě menší děti napsal, že

Rychlík houká, hučí, hvízdá,
je to přece jiná jízda:
můj dřevěný vláček
leze jako ráček

Helena Zmatlíková Hrubínovi k tomu veršotepectví namalovala červenolící děťátka a já tu jejich skládačku kdysi koupil některému z mých dětí. Protože jsem rád četl , že

Malý nejsem, jsem už velký,
koulím koulí na kuželky

A nejen to. Ty verše počítaly s jednoduchými dětskými úkony, s tím, že si dítko rádo udělá buchtičku z bláta na sluníčku a foukne, co mu stačí dech, když vidí, jaký má panáček spěch.

Všechny ty veršíky měly svůj didaktický smysl, své poslání. I ty Šeherezádiny příběhy přibližovaly človíčkům, že je na světě moc krásného, ale často se k tomu musí člověk probrat s námahou, a je-li například líný nebo zloduši jsou příliš silní, celé to krásno může zůstat kdesi v mlze.

Já sám jsem se poprvé fyzicky potkal se smrtí, když mně ještě nebylo deset let, umíral můj děda a rodičům se nepodařilo držet mě zpátky, mimo místnost, kde se to dělo. A věděl jsem, že se to může stát, člověk může umřít. Asi jsem moc nepočítal s tím, že musí umřít. To si človíček obvykle dlouho nepřipouští.

Zažil jsem v životě hodně cynismu a myslím, že krutostí bylo dost i za našich životů v míru, v době studené války. Ano, my jsme totiž vlastně po většinu našich životů žili vlastně v míru. A ten je často taky zlý – vůči tomu či onomu, vůči té či oné. Ale nedovedeme si představit, že by naše mrtvoly, nebo mrtvolu někoho z blízkých, žralo hladové prase. A nikdo přitom nezasáhl!

Myslím, že jsme v tom stejní: estébák Putin i – například – britský premiér. Myslím, že jsme většinou vyrostli s veršíky, které nás měly připravit „na život“. Ale nezažili jsme tady, v největší části Evropy, prasata požírající lidské mrtvoly! Alespoň mé generace se to rozhodně týká.

Ovšem: Náš hrdina Frankova příběhu zahynul v okamžiku, kdy se líbal s Kráskou. Probodnul ho bílý pasák. Ten vytáhl a odhodil nůž z těla zamordovaného. Ale ten nůž, to byla stejně jen střepinka z té strašné zbraně, kterou Evropa páchá sebevraždu, hraje-li si s noži, tanky, pumami, atomy atd., atd. A přesto, že absolutně nesnáším chlad postav, které nejsou schopny unést lidská práva a svobody a drží na uzdě všechny své koně i lidi a chovají se k nim jako pasáci k ukořistěným děvkám, nemohu těmhle pasákům upřít, že k té Evropě patří. K Evropě, kterou mordují a třeba i zamordují. A koneckonců ani jim nepřeji, aby jejich těla sežrala hladová prasata.

Jak rád bych všechny spravedlivé bohy války v lidských postavách napomenul, že jejich míček skáče do kytiček. Takže: Neskákej v nich, míči, kytičky se ničí…

Jenže nejsem František Hrubín a oni nejsou, anebo spíš nikdy nebyli jeho čtenáři. Na druhé straně je pravda, že dosud asi ani neviděli mrtvého mladíka, kterého na ulici požírá hladové prase.

14. února 2022

• Autor: Ludvík Kavín
• Publikováno: 20. února 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 12)

1. Josef Herman

   

   Milý Ludvíku,
   Vaši úvahu jsem asi nepochopil. Nemyslím, že můžeme mluvit o jedné Evropě páchající sebevraždu, rozhodně ne jedním způsobem. Nemyslím si, že ti, co teď ohrožují přes Ukrajinu Evropu, neví, jak prase ožírá mrtvolu, a už vůbec si nemyslím, že jim něco takového vadí.

   20.02.2022 (17.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Lukas Kavin

     

     Milý pane Herman!
     Pro mne text je „průnikem skrz na skrz“. Je to text otevřený interpretacím a může vést k zamyšlení. Nehledime-li na fakt že Ruská federace je (z části) součástí Evropy, tak si myslím, že krom dalších interpretačních možností lze nahlížet (z mého hlediska) na danou válečnou problematiku tak, že z jakéhosi „taktického hlediska“ není úplně nejmoudřejší trvat na „Ukrajina bude součástí NATO! Přes to nejede vlak a ty „Rusáku“ si nakašli, protože celý západní svět stojí za námi!“ Rétorika zvolená nejen šéfem Ukrajinského státu, nýbrž i šéfem NATO není bohužel zrovna (nebo aspoň ne jen) deeskalační (můj pohled na věc). Samozřejmě, že některé součásti komunikačních taktik, jako „vyřvávání“ informacích tajných služeb, vidím jako spíš povedený, možná se i proto po ukrajinským prezidentem zvolené taktice tohoto „stylu“ chtěli i Američani. Ale trvání na tom svým, ať to stojí co to stojí, je taktika poněkud „nedemokratická“, protože jen a jen konfliktní. Dalo by se možná argumentovat i fyzikou, „plus a plus“, neboli „minus a minus“, neboli stejně a stejné se „odstrkává“. Bylo by možné (z mého hlediska) komunikaci trochu vylepšit, aby se neprohloubila problematika do třetí světové války. Z mého hlediska by bylo lepší nechat téma NATO stranou a začít mluvit o teoretické možnosti vstoupit do EU a zároveň říct, že se pouze jedná o možnosti. NATO z dnešního hlediska lze interpretovat jako válečné taktizování „po americku“. A EU lze interpretovat jakožto projekt míru. Bohužel jsem zabudoval několik pravopisných, doufám že ne myšlenkových chyb 🙂
     Zdravím z jednoho z evropských měst.
     Lukáš Kavín

     21.02.2022 (9.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

     • Josef Herman

       

       Milý pane Kavíne,
       tomu rozumím, jakékoli mocenské vyřvávání je pro mě zcela nepřijatelné, silnější decibely prostě slyším z Ruska. Ale vy jste nepsal takto přímočaře, hledáte, co je za tím vším, samozřejmě. Jen jediná námitka: nikdo netvrdí, že Ukrajina bude součástí NATO, ale že Ukrajinci musí mít právo svobodně zvolit, jestli budou usilovat o členství v NATO. Přes to vlak podle mého přesvědčení opravdu nejede.

       21.02.2022 (10.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ