Divadelní noviny > Blogy

Průniky skrz naskrz (No. 13)

Už v roce 1968 přijeli do Brna ruští motorkáři. Nebyli to žádní Putinovi Šedí vlci, ale přece jen komsomolci. Skupina mladých zhruba dvacetiletých kluků a děvčat. Měli s sebou dva vedoucí, ti už byli starší.

Dělal jsem skupině průvodce po Brně a brzy jsem se od těch mladších dozvěděl, že ti starší na ně mají dohlížet i politicky, ale především jim zabránit v tom, aby se příliš nepohybovali mimo jejich dohled. To dva vedoucí měli ovšem i jiné zájmy. Přáli si, abych je zavedl do nějakého bordelu, což jsme v Brně podle mých vědomostí neměli. Takže aspoň, kde je nějaký noční život. Zavedl jsem je do Roxy baru.

Ti mladší mně říkali, že by si přáli, aby i u nich jednou byla taková svoboda i blahobyt jako u nás v Československu. Ale zároveň hned poznamenali, že tomu nevěří, že si myslí, že u nich nic takového nebude nikdy povoleno. Ti starší mně děkovali za Roxy.

Tak to byla má jediná zkušenost s Rusy těsně před srpnovou okupací Československa.

Potom jsem se s Rusy, většinou ruskými Židy, setkával na počátku osmdesátých let tady ve Vídni. Byli to lidé z okruhu kolem akademika Sacharova, patřili v Rusku do skupin obránců lidských práv. Tehdy jsem trochu litoval, že jsem od srpna 1968 nemluvil rusky, protože by besedy s těmito vesměs velice zajímavými lidmi byly jistě daleko zajímavější a hlubší, kdybych se s nimi dovedl bavit poněkud plynněji. Jeden z nich s námi dokonce spolupracoval s divadle a ve foyer Theater Bret jsme zorganizovali výstavu obrazů jeho otce. Valerij Valjus se ovšem potom brzy přestěhoval do Mnichova, a ač jsme si ještě nějakou chvíli dopisovali, ztratil jsem ho brzy nejen z očí, ale nějak se vytratil i náš kontakt.

Většina našich tehdejších Rusů vlastně jen projížděla Rakouskem. Vídeň pro ně byla tranzitním městem, aby se dostali ze Sovětského svazu. Bylo to možné díky diplomatickým aktivitám kancléře Kreiského.

V dubnu 1992 jsme byli prvním rakouským i českým divadelním souborem, který projel Ukrajinou. Hráli jsme celý týden v Kyjevě, potom také v Žitomíru a v Mukačevu. Bylo to krátce poté, co se Ukrajina osamostatnila, a bylo ještě všude vidět, že byla donedávna sovětskou republikou.

Docela jsme zírali na velká hesla o vítězném socialismu. Ale zažili jsme tam také nedostatek i některé lidi, kteří dojatě vzpomínali na nedávnou dobu Sovětského svazu. Jedním z důvodů jistě bylo, že byl naprostý nedostatek surovin, například benzínu. Snad jen díky jakýmsi mafiánským kontaktům vedoucího Kyjevského divadla jsme za dramatických okolností sehnali benzín na cestu zpět.

Jeli jsme našim malým busem-Toyotou a zažili jsme si také své na silnicích, které nám často připadaly jako tankodromy. Vcelku jsme ovšem byli nadšeni tím, že nás tam lidi přijímali velice vřele a byli zvědavi na Západ, na demokracii, toužili po kontaktech se světem, který dosud neznali.

Náš soubor na Ukrajině hrál ještě jednou, v roce 1996. Já tam nebyl, v inscenaci jsem nehrál, ale moje žena Nika přijela jen s dobrými pocity. Vyprávěla, že ty socialistické nápisy z dob SSSR zmizely a lidem se vede rozhodně lépe než v roce 1992, že se pomalu a jistě stávají hrdými Ukrajinci, někteří to snad až přehánějí.

S pocity hrdosti na své samostatné republiky jsme se v devadesátých letech setkávali také v Estonsku a Litvě, kde jsme rovněž hráli. V Estonsku na jednom dost reprezentativním festivalu. A poněkud se tam objevil jazykový problém: kolegové z divadel nebyli příliš ochotní mluvit rusky a žádný ze západních jazyků neznali. Ale měli jsme z nich pocit, že jsou to prostě fajn lidi.

Rozepsal jsem se o našich cestách do zemí, které získaly samostatnost po rozpadu Sovětského svazu proto, že chci v této době krize v evropských mezinárodních vztazích vzpomenout na dobu, kdy se začal vyvíjet život nových samostatných republik vzniklých na troskách Sovětského svazu. A my jsme těmto novorozeňatům velice fandili a já jim fandím dodnes. Samozřejmě, mezitím se toho hodně přihodilo. Baltské republiky vstoupily do Evropské unie i do NATO a Ukrajina má za sebou od roku 2008 dlouhou cestu k životu ve svazku evropských demokratických společností. V roce 2008 se totiž stala čekatelem na členství v Evropské unii a přeje si také členství v NATO. Mezitím došlo v roce 2014 ke zlomu. Po událostech na Majdanu a okupaci Krymu a po počátku války na Donbase jako by se vývoj pozastavil, zauzlil. Ruské „načalstvo“, především personifikované Putinem, se rozhoupávalo, až v poslední době rozhoupalo a rozhodlo proces přibližování se bývalých sovětských republik k Evropské unii a samozřejmě taky ke společenství NATO zastavit.

Nechci se vyjadřovat o obranném společnství NATO. Nejsem přívržencem obranných paktů a pamatuji, když jsme spolu i s Václavem Havlem byli počátkem devadesátých let toho mínění, že vojenské pakty by v Evropě snad i měly zaniknout. Dnes dělá Putin z NATO strašáka a já si myslím, že se stala někdy už v devadesátých letech chyba – a hlavně potom v průběhu posledních dvaceti let vlády Putina -, že se západní svět nezmohl na mírovou koncepci vývoje v Evropě, která by dnešní krizi Ruska a Ukrajiny zabránila.

Pokud jde o Evropskou unii, tam se vyloženě mstí, že Evropská unie působila vůči Ukrajině jako slibotechna. Zatímco lidé na Ukrajině se stále víc blížili zájmu o Evropskou unii, o Západ, Evropská unie nedovedla dělat ofenzivnější politiku. A tak se i díky tomu dnešní Evropa ocitla v krizi, kdy se Putin rozhodl o pokusy znovuobnovovat Ruskou říši. Přitom tvrdí, že mu jde o mír a obranu vlastních zájmů.

Zájmy hrají v politice snad až prvotní úlohu. Myslím, že nedostatek diplomatických i hospodářských aktivit ze strany Západu jako celku vůči Ukrajině i Rusku spoluzavinil dnešní krizový stav. A není to jen krize jako krize. Octli jsme se v důsledku požadavků ze strany Ruska a nemožnosti, částečně možná i neschopnosti ze strany Západu na ně dostatečně suverénně odpovědět, na pokraji války.

Vítám proto, že se představitelé Francie a Německa rozhodli „do toho jít“, a alespoň podle toho, co vím z denních zpráv, chtějí udělat všechno, co je možné, pro zastavení blížící se válečné laviny. Nezradit přitom zájmy Ukrajiny bude vyžadovat opravdové diplomatické umění a jednání s Putinovým Ruskem. To jistě není a nebude žádný med. Držme těm jednajícím – i nám všem v Evropě – palce, ať překleneme tuto šílenou dobu ve zdraví.

Vídeň, 20. 2. 2022

P. S. A včera večer promluvil Putin a zhatil možnosti diplomatického urovnání. Jeho dějepisný exkurs , kterým mimo jiné prokazoval historickou neoprávněnost Ukrajiny jako státu…  diletující historik, tak se nám Putin představil. Doktorát bych mu za ty jeho protiukrajinské historky nedal. Ale on zřejmě stejně nestojí o doktorát. Chce vejít do dějin. Malý kluk z KGB. Je to katastrofa. Držme si (celá Evropa) palce, abychom se z té šlamastyky dostali se zdravou kůží.

Vídeň, 22.2.2022, ve dvacet dva hodin, dvaadvacet minut.

• Autor: Ludvík Kavín
• Publikováno: 23. února 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 13)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ