Průniky skrz naskrz (No. 14)
V dubnu 1992 jsem strávil skoro dva týdny na Ukrajině, z toho týden v Kyjevě. Byli jsme zřejmě první rakouské a vlastně i české divadlo, které tam po znovuzískání nezávislosti země jelo, hrálo a poznávalo zemi na ose Užhorod, Mukačevo, Lvov, Žitomír, Kyjev.
Jeli jsme autem. Bylo to dobrodružství. Už nevím proč, ale například volné projíždění Lvovem prý pro nás s rakouskou poznávací značkou mělo být nebezpečné, a tak jsme se se lvovským přítelem setkali až zakonspirovaně na jednom parkovišti na okraji města.
A podobně zčásti utajené bylo mé setkání s levě orientovaným liberálem, Ukrajincem, který se vrátil domů z Velké Británie a měl v plánu na Ukrajině „dělat politiku“. Ten mně každopádně dost plasticky pověděl o poměrech v zemi.
Jedním z podstatných momentů bylo líčení jazykových problémů. Potvrdil mně moji zkušenost z několikadenního pobytu: ano, spousta lidí i tady v Kyjevě nezná ukrajinsky, ale ti se ukrajinsky jistě budou učit, horší je, že jsou celé oblasti Ukrajiny, kde se dosud mluví jen rusky. A Ukrajinci hovořící ukrajinsky si přáli, aby se jazyk – ukrajinština – stal jazykově sjednocující bází nové státnosti, a tedy také lidu Ukrajiny. Až po roce 2000 nazrály na Ukrajině poměry k přijetí zákona jazykových menšin. V částech země, kde hovořilo alespoň deset procent obyvatelstva jiným jazykem, měl se tento jiný jazyk stát také jazykem úředním. Po krátké době byl ovšem tento zákon zrušen a monopol ukrajinštiny na celém území se zdál zajištěn. Až dosud. I když asi třetina území Ukrajiny je obydlena obyvatelstvem, jehož mateřským jazykem je ruština.
Jazyková rusofikace proti jazykové ukrajinizaci doprovázela vývoj země – Ukrajiny – už přinejmenším od devatenáctého století, přičemž po vzniku Ukrajinské lidové republiky v červnu 1917 – ale také po celou dobu začlenění Ukrajiny do sovětské státnosti – neubrala na síle. Zvláště východ a částečně i jih Ukrajiny obývají nadále občané Ukrajiny, jejichž mateřským jazykem je ruština. Za třicet let existence ukrajinského samostatného státu se nepodařilo významně tuto situaci změnit ani nalézt řešení, které by vedlo ke všeobecně přijatému jazykovému dualismu jako pozitivní základně ukrajinského smíru.
Vojenská přehlídka v ukrajinském hlavním městě Kyjevě 24. srpna 2021. Foto archiv
Podaří-li se dosáhnout „míru zbraní“, ať už jakýmkoliv způsobem, bude podle mě zázrak, jestliže k tomu dojde v krátké době, dejme tomu týdne či několika týdnů. Ale mír zbraní bude jen prvním krokem k životu v míru, ke znovuvybudování ukrajinských měst a obcí, komunikací, celé infrastruktury.
Tomu ostatně musí poté, co zbraně (snad!) budou mlčet, předcházet spořádaný odchod vojsk agresora. A odejde ruský agresor z celého území Ukrajiny, jak si ho právem nárokuje ukrajinský stát, vláda, ústavní orgány? A odejde-li ruská armáda z celého území Ukrajiny, nebo alespoň z téměř celého území, tak jak to rozhodnou mírové rozhovory, pak bude čas na praktická rozhodnutí o způsobu, jakým zachovat dvojjazyčnost, protože velká část občanů Ukrajiny si nebude přát vzdát se svého rodného jazyka – ruštiny. A tomu tak bude i po hrůzné zkušenosti s botou ruského vojáka.
A kulturní problém nekončí a nezačíná jen s jazykem. Ve velké části Ukrajiny existují vlastně tři ortodoxní církve, které ukrajinská vláda před pár lety organizačně sjednotila v představě, že tím omezí vliv moskevského patriarchy a center moskevského pravoslaví. Silný moskevský patriarcha je ovšem spolu se strukturami ruských tajných služeb podstatnou silovou jednotkou ruské provládní imperialistické moci. A na Ukrajině nebude klidu, pokud se nepodaří dosáhnout nejen klidu zbraní, ale také přinejmenším minimální dohody mezi prorusky a proukrajinsky orientovanými církevními hodnostáři. Je vůbec nějaká šance, že se to zdaří demokraticky orientované ukrajinské mocenské struktuře?
Natálie Mukařovská v Četnických humoreskách (díl Repetent, 2001). Foto archiv
Už krátce po překročení hranic Ukrajiny v dubnu 1992 jsem měl možnost mluvit s rodinou a známými naší herečky Natálie Mukařovské, která pochází z tohoto města a v té době tam ještě měla babičku a další příbuzné. A tak jsme se dostali i do ukrajinsko-zakarpatských rodin, které ovšem už byly smíchány i s ruskými „příchozími“.
Byli jsme například v jedné zakarpatsko-ruské rodině bydlící v nových bytovkách. Ale když člověk vešel do domu, připadal si jako ve smrdutém neuklizeném skladišti starých krámů. V bytě to přitom bylo až vydatně nevkusně všechno přeplácané a pečlivě uklizené. Jiní Ukrajinci, když jsme se jich ptali, jestli je to časté, ten nepořádek na chodbách nových domů, jen poznamenali, že tam určitě bydlí Rusové. Pro ně je to samozřejmé, oni si hlídají jen vlastní bytečky, ale jak do nich vejdou, už je to nějak nezajímá.
Šestiletá Tamara se svými dvěma bratry v ukrajinské vesnici Čermalyk (září 2020). Foto archiv
Byli jsme také v rodinách s dětmi. A to byla krása. Skvělé zážitky. Ty děti – od šesti do šestnácti let – byly všechny vícejazyčné: mluvily rusínsky (řečí podkarpatské části země), rusky, ale taky některé německy a jiné zase maďarsky nebo také česky (spíš česko-slovensky). A to proto, že tato bývalá část Československa měla tradičně, hlavně ovšem před záborem Sovětským svazem, vazby na Maďarsko i Československo. Někteří staří lidé ze svých dětských let pamatovali nejen české učitele a žandármy, kteří tam ve třicátých letech působili, ale i české studenty. Ti tam s oblibou trávili prázdniny.
V Užhorodě ještě moc nevěděli o ukrajinštině. Povinným jazykem ve škole byla ruština, ale všechny děti se učily, ať už z vlastní nebo rodičovské vůle, anglicky. A vzhledem k rodinným vazbám mluvili pak také oněmi sousedskými jazyky: maďarštinou nebo češtinou.
Nic takového jsem ani z Rakouska ani z tehdejšího Československa neznal. Byla to jazyková inteligence non plus ultra. A ještě k tomu mně tvrdili, což jsem jim zprvu nevěřil, ale pak si ověřil, že měli pravdu: Podkarpatská Rus, tedy západní část Ukrajiny, je zeměpisným středem Evropy. Od Uralu až po Atlantik. Nás ve škole učili, že ten pupek Evropy je v nějaké vísce kousek od Vyškova, ale Ukrajinci z Užhorodu byli přesvědčeni, že střed Evropy je tam u nich. Podle jejich jazykových schopností tomu tak každopádně bylo.
Předpokládám, že Užhorod ruští vojenští barbaři pod taktovkou jejich imperiálních šéfů nerozbijí. Byl bych rád, kdyby se oni (ti užhorodští polygloti) i celá Ukrajina probrali jednoho rána do mírového světa, kde se budou učit jazyky nejen proto, že patří do jazykového světa střední Evropy, ale taky díky tomu, že si váží jazyků svých spolubydlících, spoluobyvatel, spoluobčanů.
19. března 2022
Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 14)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
