Divadelní noviny > Blogy

Průniky skrz naskrz (No. 15)

Jedním z oblíbených politologických sportů bývávala takzvaná „kremlologie“. Zabývali se jí odborníci na zkoumání poměrů ve vedení Sovětského svazu, tedy de facto mezi špičkami ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Když potom Sovětský svaz, a vlastně i Komunistická strana Sovětů padly, politologické analýzy poměrů ve vedení Ruské federace se dále nerozvíjely. A to je škoda.

Pokud by tato disciplína žila, jistě bychom se také něco dozvěděli nejen o vztazích mezi mocnými dnešního Ruska, ale předpokládám, že bychom se také více dozvídali o jejich mocenských směřováních (nebo alespoň nasměrování) i o jejich možných konfliktech či pravděpodobných ambicích, jak osobních, tak vnitro- či mezinárodně politických. A o jejich šancích a půtkách. A možná také o tom, jaký byl jejich osobní politický vývoj, odkud vůbec ke svým funkcím přišli atd. A také kdo z nich s kým chodí častěji na lov či alespoň výlety do tajgy atd.

A tak se stalo, že jsme se jen občas dozvídali, že do té tajgy jezdívá prezident Putin s ministrem obrany Sergejem Šojguem. Tato dvojice nám navíc byla prezentována jako mačistická dvojka otužilých sportovních přátel. Že by snad na svých výletech probírali taky politiku, udělovali si vzájemné semináře z Macchiaveliho či dokonce Bismarcka ba Napoleona, nebo snad navštěvovali kláštery a tam se dovídali něco o kulturním bohatství a setkávali se s těmi či oněmi duchovními osobnostmi, o tom po desetiletí nebyla řeč. A my tak na tom Západě ztratili přehled o dění v Kremlu, za jeho branami.

Je pravda, že ani ti kremlologové v minulosti často neměli dost informací, které by nám k něčemu byly, ale aspoň něco veřejnosti občas odkryli a my, kteří se o věci zajímali, jsme mohli spřádat naše teorie – nebo alespoň iluze -, kam to v tom Kremlu povede. Přinejmenším za posledních dvacet let jsme v podstatě o tuto zábavu i vážné počínání (jak u koho, či jak čí) přišli. A tak je nám dnes zatěžko odhadovat, jak se vývoj v Rusku bude ubírat, jak dlouho Putin zůstane Putinem-prezidentem, kdo ho nahradí, k čemu to bude jak Rusku, tak mezinárodnímu společenství. A tak dál. Proto jsem se rozhodl dnes touto svou úvahou odstartovat moderní kremlologii, kterou bych snad také mohl nazvat kremlologií 3.22.

Kremlologie 3.22

Přes nedostatek kremlologických úvah je zřejmé, že mocenské struktury v Rusku ovládly tajné služby vzešlé z bývalé KGB, tedy kágébáci. Jádrem jejich struktury jsou bývalí kamarádi nebo alespoň spolusloužící kágébáci, kterým v době zániku SSSR šlo na čtyřicítku. A vesměs šlo o muže. A mužští okolo čtyřicítky se už buď zahnízdili v jejich pracovních i rodinných strukturách, anebo pociťovali silné vnitřní pnutí ke kariérám, protože dosud nebyli životem uspokojeni. A revoluční nebo alespoň státní úpadky, reformy, převraty jsou pro tuto zhruba čtyřicátnickou generaci vždycky především příležitostí. Buď teď, anebo nikdy. To si obvykle muži této generace řeknou – každý sám anebo ještě lépe s kamarádíčky – a „jdou do toho“. Hlásí se bez skrupulí k službám osobnostem, které převrat vynesl nahoru, nabízejí jim své služby, aby se později ve většině případů podepsali na „odkrouhnutí“ těchto revolučních či alespoň nějak „převratových“ osobností. A pak už „jede“ kariéra. Někomu jak na másle, jinému ztěžka. Ale většinou jde o to zůstat ve strukturách nové mocenské byrokracie. Ta si dovytváří narativy své nezbytné existence, utvrzuje se v nich, a tím pádem postupně fixuje své „dějinné umístění“.

Z dostupných informací je zřejmé, že v dnešním „Putinově“ Rusku ovládli celou státní byrokratickou strukturu především bývalí tajní. U nás by se řeklo estébáci, tam šlo a jde o kágébáky. Pro možný vývoj nebo dokonce rozvoj státních mechanismů to ovšem má nezanedbatelný háček. Státní bezpečnost má své metody, jak pomoci stát ovládat. Nebo ho dokonce zkouší ovládnout sama. Ale její metody postrádají dynamiku, která bují ve společnosti. Ba dokonce někdy ani tuto dynamiku není s to postřehnout, sledovat, či se s ní ve vlastním sobeckém zájmu vypořádat. A stejně tak je tomu s mezinárodně-politickým vývojem: státní bezpečnost sleduje, že se dějí věci, které jí nejsou po chuti, ale nedovede postřehnout možný přesah událostí.

V případě Ruska je tomu tak: kágébáci, kteří ruský stát v jádru mocensky ovládají, nebyli schopni vnímnout dynamiku dění v Ukrajině i v tom, čemu dnes říkáme „západní svět“. Domnívali se, že Ukrajinu nebo alespoň její část schlamstnou a zadrží tak nejen rozpad ruské moci ve světě, ale dokonce povystrčí růžky a svět si uvědomí, že ty růžky nejsou rohy paroháče, ale růžky oprávněně dýchajícího šnečka, který chce povylézt ze svého domečku. A nechá ho lézt. Toho ruského šnečka…

Ve své úvaze vycházím z předpokladu, že politicko-strategickému vedení Ruska jde opravdu o upevnění moci na jeho západní hranici, a to na úkor Ukrajiny. Samozřejmě existují i jiné teorie, ale do těch se momentálně nechci pouštět. Nemyslím si totiž, že ruský prezident by chtěl mermomocí na návštěvu k bývalé německé kancléřce paní Merkel do Berlína, aby jí osobně doručil kytici, když už si ona pro ni na podzim loňského roku nepřijela do Kremlu, kam ji tak srdečně zval slovy, že je „kdykoli vítána“.

V posledních dnech se vynořují úvahy, jak dlouho vydrží Putin, bude-li někým nahrazen a co to eventuelně bude znamenat pro vývoj války na Ukrajině. Či dokonce zda může být Putin odejit, aby došlo na – aspoň nějak – úspěšné mírové jednání.

Myslím si, že Putin sedí natolik pevně v kramflecích, že ještě nějakou dobu vydrží. Ale konec konců to nepovažuji za zvlášť podstatné. Spíš si myslím, že moskevští kágébáci se rozhodnou obětovat některé z výrazných proputinovských politických tváří kvůli jejich neúspěchům, únavě či chybám. Už teď se mluví o Sergeji Šojguovi, dříve se rád objevoval na veřejnosti. Teď už nebyl asi dva týdny nikde prezentní. Přitom je ministrem obrany, tedy lépe řečeno ministrem války.

Podle původních úvah západních stratégů (a možná i těch východních, ale nepovažuji to za doložené) mělo jít o válku krátkou, a nějak se to všechno protahuje, takže by se dalo říct, že za to prodlužování trestné vojenské operace může příslušný ministr. Ale já si myslím, že prvním adeptem na rezignaci je Sergej Lavrov (1950). Napovídal toho v průběhu posledních týdnů hodně, ale nedovedl se vzdát své – snad prý nevlastní – dcery, která si klidně žije v Londýně a nepodala dosud žádné vyjádření podpory válečným akcím vlády, jejímž ministrem je její otec. A je zodpovědný za propad většinových nálad vůči ruské válečné politice v celém světě, v rámci OSN. A je také zodpovědný za neutrální mínění vůči Rusku ze strany Indie a Pákistánu, ba i Číny. A to přitom v té Číně tak šikovně zorganizoval možnou podporu válečnických ruských choutek sám prezident Putin.

A do Turecka odjel Anatolij Čubajs. Nemyslím si, že by to byla pro ruskou „vjerchušku“ tak velká ztráta. Byl v devadesátých letech docela liberální, podařilo se mu „ve strukturách“ udržet až do těchto dnů a v poslední době dokonce byl zvláštním pověřencem pro udržitelný či perspektivní rozvoj. Že by přiznání, že nic takového v Rusku není možné? V tom případě si spíš myslím, že by ruské státní vedení zasloužilo poklonu za to, že se dopouští „chtění nechtěného“.

Pro dnešek končím. „Chtění nechtěného“ mně připomíná vtipnou rubriku v brněnském Hostu do domu v letech šedesátých. A tu rubriku i Hosta do domu a spoustu literatury a kultury potom vystřídala Biafra ducha. Proklatě, ať už ti Rusové přestanou vyvážet tenhle export. Biafru.

Vídeň, 25. 3. 2022

• Autor: Ludvík Kavín
• Publikováno: 26. března 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 15)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ