Divadelní noviny > Blogy

Průniky skrz naskrz (No. 17)

Občas mně to nedá než pohlédnout zpět na některé z inscenací, jež jsem viděl v průběhu posledního čtvrt roku. Tentokrát jde o Havlovu Ztíženou možnost soustředění, kterou jsem navštívil v brněnské Redutě 26. února, dále o Hrad v nitru (dramatizaci inspirovanou Terezou z Ávily), absolventskou práci muzikálového ročníku z JAMU v Divadle na Orlí (zhlédl jsem ji vzápětí, 28. února), a také mně vrtá hlavou, že bych se měl vrátit k premiéře inscenace Štěstíčko režiséra Jiřího Honzírka v Divadle Feste 18. března.

Všechny tři jmenované brněnské inscenace se vyznačují tím, že jsou dramaturgicky naprosto odlišné. A že jsem je viděl po ruské agresi vůči Ukrajině, ne-li vůči celému našemu liberálnímu evropsko-americkému světu.

…

Ztížená možnost soustředění

Hned dva dny po ruském útoku na Ukrajinu jsem viděl Ztíženou možnost soustředění v režii Martina Glasera. Václav Havel napsal téměř dvacet let po její premiéře v Divadle Na zábradlí, že tyto hry… patřily k duchovnímu klimatu své doby. Myslel tím Zahradní slavnost, Vyrozumění a Ztíženou možnost soustředění. A dodal, že se mu zdá být docela smysluplné je připomenout jako symptomatické projevy oné doby.

Potěšila mě zaplněná Reduta. Diváci přišli na Havla a mě by zajímalo, co si z jeho hry odnesli.

Ztížená možnost soustředění byla v době svého prvního uvedení v dubnu 1968 elektrizujícím politickým nábojem, a ačkoliv jsem tehdy inscenaci neviděl, je mně dost jasné, že publiku byla především odporná i směšná takzvaná vědecká skupina, která se v bytě hlavního představitele pokouší prostřednictvím čehosi jako počítačového zařízení budoucnosti studovat jeho osobnost. Byla to alegorie státní bezpečnosti a její vlezlosti. I v nové brněnské inscenaci našla tato jakási skupina vědátorů své místo, ale nebyla ani tak směšná jako ubohá.

Ve skupině byl „každý pes jiná ves“. Vedoucí Beck (Jan Grygar) vynikal nečinností a sdělením, že se těší na ryby či co. Grygar držel postavu někoho obávaného, kdo ovšem je nad věcí. Ale člověk nerozuměl tomu, co tam vlastně dělá, respektive proč tam je. Snad jediným důvodem bylo: prokázat nedůležitost, ba zbytečnost šéfů.

Vědecká pracovnice Balcárková (Tereza Groszmannová) si vymyslela jakousi zubní šarži, s níž měla zpočátku úspěch, ale pomalu a jistě se obehrála, a snad jen její živelnost ji herecky zachránila. A dva výkonní estébáci (podle mého soudu) byli stylizovaní mimové a nebylo mně jasné, zda je zkoumaný obyvatel bytu vůbec může brát vážně.

A tento „obyvatel“ (je těžko říct, zda jen majitel klíčů nebo i bytu, ale to není podstatné) Dr. Eduard Huml se musí vyrovnávat s návštěvami prapodivné výzkumné skupiny. A vyniká pasivitou vůči ní. Je zjevně humanitním vědeckým pracovníkem a některé jeho monology oslovují mravní hodnoty i problematiku lidského štěstí. Humla hraje Tomáš David. Mám Tomáše jako herce i zpěváka velice rád, ale zde mně připadá trochu příliš jako třtina „ve větru se klátící“. Je to myslím způsobeno tím, že režie se pokouší inscenovat především zábavné momenty, a tím pádem neproniká k jádru Havlovy hry, zůstává na povrchu.

Ztížená možnost soustředění je tragikomedie, a mně se v této inscenaci zdá její komediálnost plytká a tragičnost nestíhá být skutečnou tragédií. Možná je to tím, že jsem výzkumnou skupinu nebyl s to vzít vážně, a tím, že Humlova promiskuita je patrně už dnes přežitým tématem. Buď se dnes realizuje jakoby nic, nebo „se“ moralizuje. Nebo snad už není ve společnosti fenoménem?!

Manželka, milenka, sekretářka a k tomu ještě ona vědecká pracovnice alias převlečená estébačka, všechny chtějí Humla. Ještě snad nejméně ta sekretářka, ale i ona se „chytne“. A právě a jedině sekretářka by snad mohla mít důvod do Humla se zbláznit, protože jí diktuje své morální úvahy, a ty nejsou nezajímavé. Podle mého soudu byla promiskuita našich šedesátnických generací (a to nemá být žádná omluva) výrazem našeho hlubokého nezakořenění a hledání vlastních „já“ přes ono „ty a já“. A když těch „ty“ bylo povíc, o to šílenější nebo snad niternější byla naše „jízda za bytím“, snaha o nalezení vlastního bytí…

A tady jsem u jádra pudla – a to se mně snad vyjevilo o to víc, že jsem inscenaci viděl po putinovských projevech o „nové podobě světa“ a agresi vůči Ukrajině. Měl jsem a mám v hlavě úplně jiné problémy, než jsou a byly problémy našeho (tedy samozřejmě Havlova) světa v šedesátých letech minulého století. Dnešní inscenování Ztížené možnosti soustředění podle mě vyžaduje víc vážnosti. Především v pasážích, kde jde o lidské ukotvení a zjevné demaskování takzvaných vědců jako tchořů nebo – chcete-li – lidských prasat. Až tím by byli skutečně směšní, protože ubozí. Ale jsem rád, že vidím na programu brněnského Státního divadla jméno Václava Havla jako autora.

…

Hrad v nitru

Jinak je tomu s Terezou z Ávily (1515-1582), podle jejíhož spisu Hrad v nitru napsal stejnojmenný scénář Dodo Gombár a převzal i režii hry v Divadle na Orlí. Hrají letos absolvující „muzikálisté“ – pět děvčat (ó ano, mladé ženy, ale mně připadly svými výkony jak květy v rozpuku). Jsou tu i písně a hraje smyčcové kvarteto. Michal Zetel podepsal dramaturgii.

Popravdě mně není jasné, proč nechala JAMU absolvovat studentky a jednoho studenta právě v této hře. Ano, studentky – a jistě i ten jeden student – se hodně a dlouho bavili o pojmenování Bůh a prý je to (podle jejich vyjádření) obohatilo a obohacuje. Během zkoušek se prý také mluvilo o tom, zda má mít duchovno v dnešním světě místo.

Obsahem spisu španělské řeholnice Terezy z Ávily je hrad se sedmi komnatami, kterými musí člověk projít, chce-li se setkat s Bohem i sám se sebou. V prográmku se dozvídám, že ani pět set let neubralo na aktuálnosti spisu, z čehož vyvozuji, že musí být aktuální i sama hra. Ano, věřící se jistě těší z tématu, ale já si myslím, že učitelé muzikálové větve JAMU měli myslet na tvorby postav, a ne nechat skupinu děvčat příštipkařit na postavě jedné, na jediném úhlu pohledu, že duchovno a naše dnešní kulturní zakotvení je jinde než ve středověkém mysticismu a egoismu. Nechť lidé hledají své duchovní zakotvení, ale neservírujme jim (divákúm, ba ani hercům) náboženství, víru v Boha jako jedinou možnost zakotvení. V tom totiž vidím zradu na mladých studentkách (těch především, onen jeden student si tam své uhrál).

Žijeme přece v době, kdy se budeme potřebovat stále víc navzájem, kdy přesvědčení o vzájemnosti musí být víc než úlitba Bohu za pecí, v samotě. Kdy rovnost, volnost, bratrství (mementa vývoje v celé porevoluční době od konce 18. století) pořád ještě jsou jen mementy a neměly by být ve výukovém systému moderních škol v demokratickém státě upozaďovány mystickými tématy o hledání Boha, a tím pádem také sebe.

Samozřejmě, hraje se, co se hraje, a to je dobře. Ale umělecké školství demokratického liberálního, ba i sociálního státu by mělo dostát především jiným závazkům. Nejsem si jist, jestli si studentky JAMU dovedou poradit s jednou ze základních myšlenek „jejich“ autorky Terezy: Už ve křtu jsme se stali chrámem Boha. Svého Boha najdeš v sobě.

To jsou teologické úvahy, kterými ať se zabývá náboženství. Myslím, že umělecké školství by je samozřejmě mohlo nebo i mělo reflektovat, ale ne přijímat takovou měrou, jako se to děje v brněnské inscenaci.

…

Štěstíčko

Přečetl jsem si, že jedno z brněnských divadel připravuje po začátku války v Evropě inscenaci s názvem Štěstíčko. A to ve mně vyvolalo mimořádnou zvědavost. Co tím chce básník říct?! Půjde o ironii vůči lidem, kteří si valí svou kuličku a kašlou na všechny, kterým se jakékoli kuličky nedostává? Nebo jde o minimum štěstí v životě? Nebo snad o filosofické či dokonce teologické hledání významu štěstí jako nezbytného průvodce životem?

Scénář pochází z hlav a rukou společně improvizačně zkoušející malé divadelní party: první slovo má Jiří Honzírek, který se pod scénář podepsal, ale připojil k sobě i kolektiv. Dramaturgyní je Katarina K. Koišová, režisérem Jiří Honzírek. Hrají Anna Řeháková, Tibor Kotlár a Jakub Urbánek.

Jirku Honzírka znám jako hledajícího divadelníka, který se nespokojuje s prvním plánem, s první představou projektu, ale hledá výrazně svou cestu k jeho realizaci. Už se mně stalo, že jsem jeho režii i dramaturgické zásahy považoval za poněkud příliš „svojské“, ale nikdy jsem mu nemohl upřít promyšlenost a tvrdohlavost, s nimiž doslova produpával realizace svých divadelních počinů. Když jsem se tentokrát dozvěděl téma hry – že totiž jde o bytovou nouzi a odstavený karavan, umístěný centrálně na scéně, je symbolem pro životy, které jsou někde ve své půli a jejichž nositelé si z důvodů nouze, navíc často vůbec ne vlastní vinou zapříčiněné, žijí své dny v (či okolo) odstaveného karavanu -, zůstal jsem nadále napjat, co to vlastně uvidím.

Nechtělo se mně věřit, že by divadelníci (Honzírek a parta okolo něj) stvořili jen cosi jako komunální satiru, jaká má v českých zemích neblahou tradici a divadelně téměř vždy kulhala na obě nohy. Inscenace vznikla ve spolupráci Divadla Feste s Platformou pro sociální bydlení. To mně bylo trochu podezřelé: nepůjde jen o prohlášení či sdělení, že jde o závažný problém?

Ano, i to se v inscenaci najde. A je až neuvěřitelné, jak se sdělení tohoto typu organicky začleňují do průběhu inscenačního dění. Někdy jde o malé monolůžky nebo dokonce četby z dokumentů, ale divák vůbec nemá pocit něčeho, co by šustilo papírem. Navíc hltá i tato sdělení a přijímá jejich homogenní existenci společně s temporytmickými proměnami dění na scéně.

Něco se stále děje, a to dění je neseno trojicí herců, přesněji dvojicí herců a jednou herečkou. Annu Řehákovou znám jako intelektuální typus mladé ženy, která si v soukromém životě (dávaném najevo na facebooku) často dává hádanky o životě a kumštu. Mám ji před očima jako citlivou intelektuálku. Když jsem se posadil do hlediště a čekal na začátek představení, procházela přede mnou tato Anna jako poněkud neotesaná, dost prostá žena, která o sobě nedává moc vědět. A setkává se okolo karavanu s Tiborem Kotlárem a Jakubem Urbánkem.

Ti hrají mužské, které skřípnul život, ale oba jsou přesto plni vitality. Ta se ovšem pojí s fatální bezvýchodností. A oni tuto bezvýchodnost přehrávají. Skvěle se doplňují, jsou ve všech možných pasážích inscenace nejenom vitální, ale často až živočišní, sálá z nich touha jednou v životě se prosadit.

A všechny ty osoby jsou také ulhané. Ale člověk jim to odpustí, protože vnímá nezbytnost a účelovost a ve své podstatě také nevinnost jejich lží.

Anna mezi oběma chlapáky není objektem jejich sexuality. To je také plus inscenace, že nezvýrazňuje lidské typy na okraji existence jako zvrhlíky, či jakkoliv bláhové romantiky, ale především jako lidi „v normě“, kteří jsou poněkud vykolejeni okolnostmi, dobou, jinými lidmi… – těch možností je hodně.

Anna, Tibor a Jakub ztvárňují lidi na okraji, kteří nemají kde bydlet a jsou bez práce: I když pořád něco dělají, i kdyby šlo jen o žebrání. Uzlový problém všech tří je různě zapříčiněné bezdomovectví. A to je v České republice stále větší problém.

Štěstíčko Divadla Feste není protispolečenskou manifestací, ale je manifestací proti nelidskosti a za to, aby si lidi všímali neřešeného. Stále dražší a bohužel už pro velké skupiny obyvatelstva nedostupné komfortní bydlení je jednou ze starostí, kterých by si měli všímat právě ti, kteří tyto starosti nemají. Solidarita, to je jedna z floskulí, která mě po zhlédnutí Štěstíčka napadá. Je kumštýřským nábojem, který „Fesťáci“ dobře vystřelili. Zasáhl. Je projevem dramaturgie, kterou dnes potřebujeme.

A herci našli vnitřní postoje, které vysvětlují jejich počínání. To je pro diváky, divadlo i společnost potřebné, smysluplné a snad i blahodárné.

 Aflenz, 17. 4. 2022

Národní divadlo Brno – Václav Havel: Ztížená možnost soustředění. Režie Martin Glaser, dramaturgie Hana Hložková, výprava David Janošek, hudba Ivan Acher, světellný design Martin Špetlík. Osoby a obsazení – Dr. Eduard Huml, vědecký pracovník: Tomáš David, Vlasta Humlová, jeho žena: Hana Tomáš Brešťanská, Renata, jeho milenka: Zuzana Černá, Blanka, jeho sekretářka: Veronika Lapková, Dr. Jitka Balcárková, vědecká pracovnice: Tereza Groszmannová, Karel Kriebl, mechanik: Roman Blumaier, Čeněk Machulka, měřič: Viktor Kuzník, Beck, vedoucí: Jan Grygar, Hlas Puzuka: Viktor Kuzník. Inspice: Ludmila Havelková, nápověda: Jannis Moras. Premiéra 11. února 2022 v divadle Reduta. Psáno z reprízy 26. února 2022.

Divadlo na Orlí, Brno – Emanuel Míšek, Josef Fojta, Dodo Gombár: Hrad v nitru. Scénář a režie: Dodo Gombár, autor písňových textů: Emanuel Míšek, hudba a hud. nastudování: Josef Fojta, pěvecké nastudování: Dada Klementová, choreografie: Linda Fernandez Saez, dramaturgie: Michal Zetel, výprava: Eliška Drastíková, zvuk: Jan Smutný. Produkce: Anna Kočová (AV), fotodokumentace: Terezie Fojtová. Hrají: Petra Benediktyová, Eliška Horňáková, Míma Krajčová, Lucia Mária Lukačková, Marek Viteker, Alexandra Vostrejžová. Smyčcové kvareto hraje ve obsazení: Barbara Tolarová/ Antonina Tyshko, Kristýna Jungová, Klára Kunz Hegnerová, Katarína Madariová/ Dagmar Barašová. Premiéra 3. února 2022. Psáno z reprízy 28. února 2022.

Divadlo Feste, Brno – Jiří Honzírek & kol.: Štěstíčko. Režie: Jiří Honzírek, hudba: Hana Foss, dramaturgie: Katarína Kašpárková Koišová. Hrají – Anna Řeháková, Tibor Kotlár, Jakub Urbánek. Premiéra 18. března 2022.

///

Více na i-DN:

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 724)

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 733)

…

• Autor: Ludvík Kavín
• Publikováno: 22. dubna 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 17)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ