Divadelní noviny > Blogy

Průniky skrz naskrz (No. 20)

Sedím u psacího stolu denně, a snad právě proto považuji za nutné poznamenat, že dnes je 6. ledna, slaví se Tři králové.

Podle Matoušova evangelia onoho dne před dvěma tisíci a třiadvaceti léty přišli ti „tři z východu“, aby oslavili zrození Ježíše. Já bych dnes ve shodě s možnostmi našeho českého jazyka řekl to mazlivé a přitom energií sršící slůvko Jezulátka či Ježíška (to druhé mně zní spíš sentimentálně, ale jako milá vzpomínka). Myslím tím samozřejmě onoho později ukřižovaného, kterému ještě před svým úmrtím vzkázal jako svá poslední slova před pěti dny zesnulý bývalý, takzvaně „německý“ papež církve katolické. Podle informací tiskem publikovaných vydechl: Ježíši, miluji Tě... a vzápětí zesnul.

Oni „tři z východu“ se začali slavit až v době, které snad ještě pořád říkáme středověk. Za evangelisty Matouše se jim v počátcích našeho letopočtu říkalo „mudrcové“ a někdy a někde také „mágové“. Na označení „Tři králově“ si museli počkat do doby celkem nedávno minulé, přesto dnes už staleté.

Onen „německý“ papež, to byl Joseph Ratzinger z Bavorska coby papež Benedikt XVI. Zesnul ve Vatikánu, což je stát, ba státeček obklopený Římem, ba co píši Římem: obklopený velkým státem ve formě boty, která na svých lýtkách nese většinu Evropy – Itálií. A v téhle, pořád ještě převážně katolické Itálii dnes neslaví Tři krále! Naopak, slaví bývalou tkadlenu, která se tehdy před více než dvěma tisícitelími taky o narození človíčka, kterému říkáme Jezulátko, dozvěděla a vydala se ho hledat. Ale zřejmě proto, že měla roztrhané boty, sedla na koště, letěla a hledala Betlém. Ale nepodařilo se jí to. Nenašla Betlém, ani Jezulátko. A proto od té doby každoročně létá. Jenže ne do Betléma, ale prosmejčí celou Itálii. A poněvadž tam noc co noc, a tudíž taky v noci z 5. na 6. ledna spí moc až mocitánsko moc dětí, rozdává jim do punčoch či ponožek (ony ty děti nejsou hloupé a jsou si skoro jisty, že přiletí, ty ponožky si připraví) sladkosti a pomlsky. Jen těm pulcům lidského pokolení, kteří nebyli poslušní, přináší uhlí. Ale nebylo by to v Itálii: samozřejmě je i to uhlí nějaká sladkost, jen holt černá, takže jde spíš o to, že barva oné dobroty má děti upozornit: Tak takhle ne, musíte se polepšit!

Ta bývalá tkadlena se jmenuje La Befana. To jméno vzniklo zkomolením Epiphanie, což byla vzpomínka na Tři krále. A létá k dětem na koštěti! Takže se o ní říká, že je to čarodějnice. Ale tak se o ní mluví hlavně mimo Itálii, protože v Itálii je to prostě ta hodná paní, která kvůli svému hledání Jezulátka už před tisíciletími pověsila na hřebíček své tkalcovství a začala létat, hledat a obdarovávat. A všechny italské děti vědí, že přiletí. A znají popěvek La Befana vien di notte / con le scarpe tutte rotte. Česky volně přeloženo: Befana přilétá v noci / potrhané boty nosí.

Italští fašisté v době vlády Mussoliniho svátku využili. Bylo jim jasné, že se jim ho nepodaří zrušit, a tak ho přejmenovali, a tím pádem taky tu bývalou tkadlenu na Fašistickou Befanu, která létala, aby děti coby fašistka každoročně obdarovávala sladkostmi. Ostatně, diktátorské režimy přizpůsobují tradiční svátky obrazu svému: proto se Gottwaldova, Zápotockého a Novotného komunistická strana (mám si být jist, že pod tlakem sovětských soudruhů?) rozhodla zavést i v našem, tehdy ještě ne zcela socialistickém Československu Dědu Mráze. Ten měl nahradit Jezulátko. Ale to se jim samozřejmě podařilo jen zcela omezeně. Každopádně neznám ze svého tehdejšího okolí žádnou rodinu, kde by se na Štědrý večer objevoval místo Ježíška Děda Mráz. A pokud se pamatuji, vůbec se soudruhům pod vedením GZN (viz kousek výš počáteční písmena) nelíbilo, když jsme jako děti chodili coby Tři králové městem a nosili lidem noviny, novinky. Pokud jsem dobře informován, v Itálii dnes v noci zase (tak jako každoročně od konce druhé světové války) létala a děti obdarovávala stará dobrá Befana.

V uplynulém roce vyšla česky v Česku knížka Salmana Rushdieho Quijote. To mě potěšilo. A když jsem si knihu četl a přečetl, cítil jsem se potěšen na druhou: překlad Dominiky Křesťanové se mně totiž velice líbí. A vzhledem k tomu, že jsem se před chvílí zabýval Epifániemi alias Třemi krály alias Befanou, cítím se málem přinucen k tomu, abych dodal, že nezůstává vše při starém. 6. leden jako svátek i s jeho variantami nám v našich evropských končinách ještě nikdo nezměnil. Zato jsou věci, které se mění, a toho si všímá Salman Rushdie. A ty věci se mění nejen v Americe, kde on po dlouhá léta převážně žije, ale taky u nás v Evropě. Dovolím si pár citací o době, v níž žije hlavní postava Rushdieho knihy: …v době, kdy je možné i nemožné, je zkrátka i nemožné možné. Ze starých přátel se můžou stát noví nepřátelé a tradiční nepřátelé mohou být vašimi nejlepšími kamarády, nebo dokonce milenci. Nedá se už předvídat počasí, pravděpodobnost války ani výsledek voleb. Žena se může zamilovat do selete, stejně jako muž může sdílet domov se sovou.  /…/ Vaše město může spláchnout povodeň. /…/ Ze zločinců se můžou stát králové a krále je možné odhalit coby zločince. Manžel může zjistit, že manželka, se kterou žije, je nemanželským dítětem jeho otce. /…/ Z mužů, kteří hráli prezidenta v televizi, se můžou stát prezidenti. Může dojít voda. Žena může porodit dítě, ze kterého se vyklube navrátivší se bůh. Slova můžou ztratit původní význam a získat jiný. Svět může skončit…

Téma Rushdieho knihy neprozradím. Doporučuji přečíst. Zase jedno divadlo světa. A vůbec mně nevadí, že pochází z hlavy spisovatele. Ba naopak, je to jedno z umocnění našich realit a bláznovin, ne-li šílenství.

Rakouská poetry slammerka Mieze Medusa (mám ji rád, byl jsem u jejích začátků, odehrávaly se u nás v Theater Brett) si v jednom ze svých podzimních rozhovorů všímá rakouských prezidentských voleb, kde se objevili jen mužští kandidáti. Vesměs se sami nominovali a vůbec se nežinýrovali prohlašovat nesmysly. Svými kandidaturami jen prokázali, že jde o mužské sítě, které posečou každý ženský výhonek. Přitom Medusa ví, že volba ženy sama o sobě ještě s jistotou nepřinese něco pozitivního. A protože má Česká republika právě teď pár dní před prezidentskou volbou, všímám si, že se nám tu také něco nového odehrává: žena má dokonce šanci volby vyhrát a nastěhovat se na Hradčany. Nevím, jak by se k této skutečnosti vyjádřil Rushdie. Já tu skutečnost vítám. Ale ještě nejsem rozhodnut, koho budu volit. Mám kromě této ženy ještě tři další kandidáty, které ovšem neprozradím.

No, snad jsem přesto tímto závěrem své dnešní úvahy naznačil, že nejsem jen zaostalým obdivovatelem tradic.

Vídeň, 6. ledna 2023

• Autor: Ludvík Kavín
• Publikováno: 7. ledna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 20)

1. Ivanka Liškovà

   

   Ludvíku,
   jako vždy, skvělé!

   07.01.2023 (14.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Jan Liska

   

   Ludvíku díky.
   Pěkné čtení. Přeji hodně sil a optimismu.

   07.01.2023 (18.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Ludmila Uhde

   

   Chytre,
   zabavne, k premysleni, k pouceni.

   07.01.2023 (22.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ