Divadelní noviny > Blogy Zahraničí

Průniky skrz naskrz (No. 22)

Základní půdorys středu města Brna je téčko, říká se. Mně se víc líbí trojzubec. Jeho ukotvení je na náměstí Svobody, první zub vede Masarykovou ulicí k nádraží, druhý Českou směrem k Veveří a snad až na stejnojmenný hrad, a třetí, ten střední zub, směrem k Mahenovu divadlu, k Domu umění, směrem na Cejl, na „Maliňák“, nebo chcete-li i dál, až do lesů u Bílovic, kde Stanislav Kostka Neumann psal svou Knihu lesů, vod a strání.

A ty zuby, to jsou ulice, tak zvaný štatl, a nejvíc a nejpravější štatl  je Česká, ale já mám až jakýsi intimní vztah s Kobližnou. Ale o tom se snad rozepíšu až někdy jindy. Teď jen zmiňuji, že jsem po té Kobližné šel směrem od Mahenky (Mahenova, dříve Německého divadla) až kousek před Svoboďák (náměstí Svobody), a tam jsem zahnul k Alfa pasáži… a na té mně intimně známé Kobližné jsem potkal na necelých třech stech metrech čtyři lékárny. A to mě vedlo k zamyšlení, jestli snad Brno zase nejde vpřed tím, že se vrací ke starým cechovním zvyklostem, kdy všichni šefci byli v jedný uličce, krejčí ve druhý atd. Jak to tenkrát bylo s lékárnami, to nevím. A proč to jejich soustředění právě tady? To taky nevím.

 

V Ženíškově knihkupectví

Ale během meditování dorážím do Alfy. V Ženíškově knihkupectví, co už vlastně není jeho, se lopotí s uzávěrkou sám pan Ženíšek spolu se dvěma pomocnicemi, a ač už mu knihkupectví vlastně nepatří, ještě pořád likviduje: totiž likviduje to proslulé knihkupectví, první polistopadové, které snad jakoby patřilo všem nám, kteří jsme byli nadšeni svobodou, a tím pádem taky knihkupectví, jehož existence bylo jedním z potvrzení svobody: slova, soukromých iniciativ. Literaturou tam zakoupenou se celým generacím študentů, kumštýřů a vědátorů v Brně otevíral svět. Nepřeháním. A to knihkupectví končí. Já si zakoupil zlevněné knížky a dostal k tomu ty úplně zadarmo. O těch snad někdy jindy.

Milý pane Ženíšku,
klaním se Vaší výdrži. Jste brněnská modla, u níž si už příště žádné knížky nevymodlím, ale budu rád, když se ještě dlouho budeme v Brně potkávat…

 

Dvakrát v HaDivadle

Pár kroků a jsem u Hadů, nebo v Hadech. Chcete-li oficiozitu, jsem tedy v HaDivadle. A přišel jsem tam tentokrát kvůli Slovákům, přesněji kvůli hostujícímu Mestskému divadlu Žilina. Až do Vídně o nich občas slyším a teď mám příležitost na ně kouknout. Začíná to poslechem: besedou s ředitelem Michalem Vidanem, který divadlo – snad úspěšně – vede. Divadlo zaštiťuje u hlavního chlebodárce, města Žiliny, ale jinak snad ani není divadelník. Docela mě namíchlo, že ho nijak nezajímá spolupráce divadel různých zemí a souhlasil s tím, že tyhle tendence prý už jsou za námi. Na jedné straně ta jejich hostovačka v Brně a úspěšné režie jejich uměleckého šéfa Eduarda Kudláče v Praze mluví proti tomu, na druhé straně rozumím: nějaké vícejazyčné projekty, nebo snad nedej bože i projekty smíšených kultur, to se asi dnes už nečeká(jako ještě před takovými deseti lety, například)? No, je-li tomu tak, pak je to neodpustitelná škoda, myslím si.

A potom představení: režisér Kudláč, vystupovali tři lidé a mě nejvíc z nich zaujala Iveta Pagáčová. Hráli v krajině stylizovaného porostu, snad stromů, snad čehokoliv. A byli tam na scéně nejprve On a Ona, šťastni a plni očekávání. Ale jakýsi strach byl někde hluboko v nich. Začala s těmi obavami Ona, že totiž jsou tam sami, svoji, v sobě, pro sebe, ale Niekto príde. A tahle obava se v nich obou uhnízdila, až skutečně přišel bývalý majitel domu a Ona se s ním snad i docela ráda bavila, ale On začal být žárlivý a nedůvěřivý. Nakonec to, co vypadalo na ohromné drama, se jaksi zklidnilo, oni zůtávají spolu a ten Muž už tam není.

Hra je scénická prvotina Jona Fosseho, napsal ji už před zhruba třiceti lety  byly to jeho autentické pocity, kterými nás vtáhnul do stavů dvou lidí, jednoho páru). Inscenace je docela odvážným pokusem o novou dramaturgii hledající scénická ztvárnění. Herci nepromluví po celých 45 minut (délka představení) ani slovo. Jejich hlasy slyšíme z nahrávky a představitelé napínavého vzájemného užírání a přibližování se na jevišti JSOU. Bez dramatických gest. A člověk jim věří. Mně jen bylo líto, že je režie donutila otevírat spolu s playbackem ústa. Tomu jsem nerozuměl. Tady se režie zřejmě zalekla eventuální slabé formy herců, že snad nevyjádří svým bytím, co se s  nimi děje. Snad by to potřebovalo trochu víc důvěry k vlastním hercům, pane režisére. Ba i k divákům…

…

Intendantka Hadů Anička Stránská a umělecký šéf Ivan Buraj mně navrhli, abych se hned další den přišel podívat na Doma u Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně. Dvanáct let po premiéře… Tak dlouho jsem odolával, až teď jsem podlehl jejich pábení. A byl jsem rád, že jsem onen druhý den na jevišti viděl pár známých, ba i kamarádských tváří. Zaujala mě scéna, ba i hraní, ale co mě naprosto vtáhlo, byl Adolf Hitler Petra Jeništy. Až člověku připadne, že je to snad přílišné sólo. Skoro si říkám, že snad přece jen nemusel skončit život malováním, jak mu to přisoudil dobrotivý autor Arnošt Goldflam a jak si asi od porážky u Stalingradu vroucně přál. Víc by se mně líbilo, kdyby se snad ještě jednou sešel se Stalinem. Takhle mně připadá ouvertura těch dvou jen jako úlitba Brnu. Napůl ironická, smyšlená připomínka, že přece v Brně se dějí opakovaně velké věci, anebo alespoň dochází k jejich počátkům…

 

V Dietrichsteinském paláci

Den poté, co jsem měl za sebou dva dny v HaDivadle, jsem nejprve odpoledne zašel do Dietrichsteinského paláce (budovy Moravského zemského muzea) a navštívil tam výstavu o životě a díle Jaroslava Šabaty /více zde/. Ten se do novodobé historie města Brna, a nejen do této, zapsal jako hybatel věcmi, událostmi. Jsem rád, že se výstava uskutečnila a už nějakou dobu je otevřena publiku. Jaroslav zemřel ve dvanáctém roce a vloni by se dožil pětadevadesáti let. Byl bytostným politikem a mně osobně vedl diplomovou závěrečnou práci na brněnské filosofické fakultě. Prožil jsem doslova s ním šedesátá léta, a proto mě zvlášť mrzí, že „šedesátky“ jsou na výstavě odbyty a že až na 68. rok (ten už nemohli autoři vynechat) jakoby de facto nebyly. Všechna čest Jaroslavovi. Doufejme, že výstavu uvidí spousta lidí. Když jsem ji navštívil já, byl jsem tam sám…

 

V Huse na provázku

Po výstavě jsem šel na premiéru do Divadla Husa na provázku. Konala se tam premiéra hry Anny Klimešové a kolektivu. Titul: Pozdravuju a líbám vás všecki (ano, není v tom titulu chyba). Podtitul: Hledal jsem svobodnou zemi a našel jsem tebe.

„Husa“ udělala skvělou práci. V celé Evropě se potýkáme s problémy přistěhovalectví, s možnostmi a nemožnostmi azylových řízení, a myslím, že příběh Xelila Ibrahima Yildize, kurdského žadatele o azyl, a jeho české přítelkyně je plastický, plnokrevný a typický svými hrůzami, mezi něž lze započítat i celé azylové jednání. Shodou okolností se tak jmenuje také intendantka divadla Yildizová, ale to je jen velká náhoda, Yildizů žije jen v Turecku více než milion. Ale jí a celé Huse děkuju za plnokrevný divadelní příběh, který vznikl paralelně s příběhem jednoho Kurda a jedné Češky, kteří se milují a chtějí spolu žít.

Všechno na scéně se točí kolem svatby. Ti dva se chtějí vzít a snad se i berou, ale zase se všechno problematizuje, protože i rodina nevěsty „kádruje“ ženicha, ale ten se jim odvděčuje přenosem do kurdských zvyklostí, do jejich způsobu života. A Češi se dost pravděpodobně s Kurdem sbližují. Má to své kouzlo dané také vzájemným předáváním svých lidových písní, zvyků, tradic. Závěr hry je krásně symbolický: ženich i nevěsta jsou zahaleni a budoucnost zůstává taky skryta. Tak jako jejich dvě postavy.

Nechci o inscenaci psát kritiku, jen chci vyjádřit svoji radost nad počinem Provázků a taky napsat, že se na něm podílí lidi, které znám už dlouho a s některými z nich jsem kamarád, a jsem rád, že udělali něco tak hodnotného: přinesli na scénu kumštýřskými prostředky život, o němž bohužel veřejnost tak moc neví. Potěšil mě Pavel Zatloukal, děda, i s tím jeho vyprávěním o rodinném osudu okolo pětačtyřicátého, Vladimír Hauser, Dušan Hřebíček, Kateřina Francová- všichni i ti jiní, které neuvádím, jsou prezentní , vtipní a člověk jim každé slovo a gesto věří. Nemohu si pomoci, ale přece jenom se musím pozastavit u „nevěsty“, Zdislavy Začalové. Byla jednou z posledních absolventek herectví v ateliéru, který vedla moje Nika,a já ji tím pádem znám od jejího příchodu na JAMU, a teď jsem ji poprvé viděl zahrát takový „záhul“ a ona to nejen zvládla, ale byla přirozená, civilní, živá i proměnlivá, umí!-podle mě to byla ona, kdo zazářil (možná i proto, že napoprvé, na to v budoucnu pozor!), a jsem tomu hrozně rád.

 

V Moravském zemském muzeu

Den na to, v sobotu 11. února, jsem nejprve šel oslavit spolu s Moravským zemským muzeem Světový den loutkářství. V Paláci šlechtičen představil autor expozice Jaroslav Blecha spolu s Jurajem Hamarem loutky: varietní, akrobatické, především tradiční, skvělé postavy vyrobené profesionálními řezbáři před více než sto lety. A slovenské Teatro Carnevalo zahrálo komické výstupy Gašparka a čerta – všechno se točilo okolo čarovné „skrinky“.

František Petrák je kouzelník-výtvarník z Luhačovic a do Brna přijel se svým Teatro Pimprle. Je to pouliční komorní divadlo, tentokrát se představilo svým programem Isabela Ultramarine. Atraktivní Isabela je loutkou-malířkou a kreslí pro vděčné publikum barevné obrázky. Jeden jsem taky dostal. Nejen proto, že jsem byl vděčným divákem, ale asi taky proto, že jsme se spolu s Františkem po sedmadvaceti letech konečně zase jednou viděli.

V devadesátkách měl u nás ve Vídni výstavu a kromě toho také dělal jednu výpravu. Kulisy a rekvizity byly jeho dílem a já jen lituju, že už neexistují vcelku. Ale ty, které ještě najdu, mu rád při dalším shledání věnuju. František je boží.

 

V Městském divadle Zlín

A po návštěvě pimprlátek jsem se rozjel na premiéru do Zlína. Asi před dvěma týdny mně napsal Zdeněk Lambor, že bude mít premiéru a během dvou hodin nesejde ze scény. A jestli se nechci přijet podívat. Neodolal jsem. Ve Zlíně se 11.2. odehrála premiéra Muže pod postelí, autoři: F. M. Dostojevskij a slovenský dramatik Peter Pavlac. Katarína Kašpárková Koišová text přeložila a dělala dramaturgii. Inscenace je adaptací Dostojevského textu z rané doby. Samotný autorův text mně připadá jako velké – a dobré – slohové cvičení autora, který ještě nevidí svět jako hrůzné drama, ale dovede se oním lidsky dramatickým také bavit. Jak do programu napsal Peter Pavlac, humor Dostojevského je „tragicko smiešny“, a takový humor je mně blízký. Připomínám, že už Peter Bu charakterizoval klauny Niky Brettschneiderové, mé ženy, jako tragické, a já nacházím příbuznost mezi mladým i starším Dostojevským, naším autorem Jiřím Kolářem a Nikou. Myslím, že z inscenace mohou mít ve Zlíně „kasaštyk“, zároveň ovšem hodnotné, dobré divadlo o směšném člověku, o lidech žárlivých, ale taky o svůdnostech a prostopášnostech utajovaných i více či méně neřestných.

Před představením jsem se seznámil s režisérem a uměleckým šéfem Patrikem Lančaričem a on mně připomněl, že mě zná už od poloviny devadesátých let, kdy začal studovat na Vysoké škole múzických umení v Bratislavě a jeho profesor Martin Porubjak jim, studentům, častěji o nás – divadle Theater Brett ve Vídni – vyprávěl. To mě potěšilo.

Markéta Holcmanová hraje Glafiru, Šabrinovu (hlavního představitele) ženu. A Šabrin je směšný. Je přesvědčen o jejích ctnostech a její věrnosti, a ono je všechno jinak. A směšný přestane být tehdy, až vnímne, že žárlivost je nejen neodpustitelná, ale hotovým neštěstím. Šabrína hraje Zdeněk Lambor. Celé dění je vlastně jeho vyprávěním: on nejen rozpoutává děj, či se do něj noří, ale taky dějem žije, děj akceleruje nebo brzdí svými úlety. Zdeněk Lambor má obrovský herecký úkol a zvládá ho velice dobře. Je prostě Šabrinem, ač ho takového v osobním životě neznám. Přesvědčil mě nejen jako mně coby starý kamarád už po léta přesvědčuje, ale taky jako onen „směšný“ člověk. Myslím, že bude rolí ještě dlouho žít, zabývat se jí a bude nacházet pořád nové a nové nuance. Ta role je pokladnice.

Potěšil mě celý soubor. Podle mě byla důležitá také pohybová spolupráce Hany Achilles. Divadlo bylo plné, přes sedm set diváků. A po zásluze aplaudovali vstoje. Soubor zlínského divadla je jejich, Zlíňáků.

Takový dojem jsem si odnesl. A tomu jsem rád.

Vídeň, 13. 2. 2023

///

Více na i-DN:

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 800)

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 803)

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 186)

…

• Autor: Ludvík Kavín
• Publikováno: 19. února 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 22)

1. Ivanka Lišková

   

   Jako vždy,
   velmi fungovaný příspěvek plný lásky k Brnu a k divadlu.

   19.02.2023 (23.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Jana Doubkova

   

   Moc krásné,citlive postřehy plné lásky k divadlu i lidem v něm.J. D.

   21.02.2023 (17.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ