Divadelní noviny > Blogy Kontext

Průniky skrz naskrz (No. 25)

V tom našem rakouském Göttweigu se 23. června sešli vysocí představitelé skupiny Přátel západního Balkánu. Jsou to Rakušané, Řekové, Italové, Chorvati, Slováci, Slovinci a také Češi.

Náš rakouský ministr zahraničí Schallenberg tam mluvil o geopolitické zodpovědnosti vůči jihovýchodní Evropě. To má konkrétně znamenat, jak se to píše v deklaraci Přátel /zde/, požadavek, aby byly státy jako například Srbsko zapojeny do struktur Evropské unie ve smyslu urychlenější integrace. Už před jejich přijetím do EU. Vstřícnost vůči těm zemím (měl bych správněji napsat státům) vzniklým na území bývalé Jugoslávie po jejím rozpadu je podle mého soudu dojemná a samozřejmě také správná, v pořádku. Přesto se domnívám, že celý proces sbližování na Balkánu a s balkánskými státy má tak moc zádrhelů, že jedno setkání v Göttweigu (přestože tam byla i italská premiérka Meloni a rakouský kancléř Nehammer) je jen maličkým krůčkem k možným sbližováním a sjednocováním v rámci Evropské unie.

Díky podpoře Ukrajiny má EU i docela samozřejmé finanční problémy při sestavování svého rozpočtu do roku 2027 a členské země by podle požadavků z „Bruselu“ měly  platit do společného rozpočtu navíc: jen Rakousko 1,6 miliardy Eura. A to se nelíbí kancléři Nehammerovi. A tak roztančil slovní gejzír proti této platbě, přičemž si samozřejmě nechal i zadní vrátka pro případ, že by Rakousku nic jiného nezbylo.

Podle průzkumů veřejného mínění dochází v Rakousku k přeskupování voličstva: zhruba třicet procent dotazovaných obyvatel podporuje FPÖ a po desetiletí velké strany SPÖ a ÖVP mají na své straně každá jen zhruba dvacet až dvacet čtyři procent voličstva. A podle známého politologa Filzmaiera se v předpolí příštích voleb objevují také možnosti rozehrát parlamentní valčík pro komunisty a Marco Poga s jeho pivní partají. Kvůli posledním dvěma jmenovaným si osobně hlavu nelámu, ale i mně dělá starosti vzrůstající přitažlivost FPÖ. Kam se celý parlament přikloní po příštích volbách? Hodně doprava? Jen silnější sociální demokracie by tomu mohla zabránit. Ale sociální demokracie, která najde koaliční partnery. Zatím to vypadá tak, že ostatní politické strany jen pozorují, co se i po volbě nového předsedy Andrease Bablera v socdem děje. Neos mají výhrady, jim se Bablerův program jeví jako příliš levicový. Ale odbory ve své většině vývoj v sociální demokracii – respektive jejího nového předsedu – oceňují. A to má v zemi, pro kterou má svůj velký význam sociální partnerství, každopádně nespornou váhu.

…

Sociální demokracie v České republice má za sebou sjezd /zde/. Přijala na něm nová označení, nové barvy a zvolila nové vedení, přičemž předsedou zůstal pan Michal Šmarda. Místopředsedou se stal Lubomír Zaorálek, který je nejvýraznější postavou nového vedení. Je bojovný, jeho program je dobře čitelný. Podle mého soudu by bylo dobře, kdyby se on stal tou vedoucí postavou českých sociálních demokratů. Mimochodem: je ze severní Moravy. A odtud je také paní Kateřina Konečná, která je předsedkyní Komunistické strany Čech a Moravy a zároveň evropskou poslankyní. Také její vystupování je otevřené, bojovné. Je podle mého soudu jakousi Johankou z Arcu české levice. Má sympatizanty, ale pořád se jí nedaří oslovit „šiky bojovníků“, které by ji následovaly a díky nimž by se KSČM stala partají, která má šanci se znovu a bez starých harcovníků dostat do parlamentu. Ti dva – Zaorálek a Konečná – se asi nedomluví a nepůjdou do boje za lidská práva, sociální spravedlnost a solidaritu společně (tím samozřejmě nemyslím sjednocování, jak ho už z historie známe…), a je to škoda. Česká republika by potřebovala silnou levici. Přeji jí to. Ač nejsem v žádné straně, přece jen mé srdce bije dost výrazně nalevo, i když „chartisticky“, jak tomu říkám. To proto, že jsem pro dialog všech společenských, politických sil.

…

Bohužel máme v české politice dost silné konzervativní tendence. A tak trochu taky avanturisty, kteří myslí na své dovolené, a když se něco „jako“ děje v Rusku, hned myslí na dovolenou na Krymu. Naposledy se prozradil ministr zahraničních věcí a vyjevil, co mu zřejmě hárá v podvědomí /zde/. Rád by na dovolenou na Krym a myslí si, že poslední Prigožinova komedie ve velkém (za spoluúčinkování statistů-wagnerovců) je známkou toho, že se ruská vláda zhroutí a v oné zemi nastanou poměry, které mu to rychle umožní. Možná se podivil, ale už tato ruská vláda mu to ráda umožní, a jak prohlásila mluvčí ruského ministerstva zahraničních věcí Marija Zacharova, objednali už pro Jana (Lipavského) pokoj, aby si zřejmě pobyt na Krymu bezstarostně vychutnal. Vtipy mají něco do sebe, ale pokud je hlásá ministr zahraničních věcí v době války na Ukrajině, jsou trochu mimo. Myslím si.

Celou Prigožinovu aféru nepřeceňuji. Myslím, že se oficiálnímu vedení Ruska nevyplatilo zákonodárně umožnit soukromá bojová seskupení. Ale co všechno se skrývá za onou víkendovou tragikomickou historií s Prigožinovým tažením směrem k Moskvě „za spravedlnost“? Možná je to hra tajných agentur. Přičemž nemyslím na ty americké, i když se šéf CIA pokouší přihřát si polívčičku a upozorňuje Prigožina, aby na sebe dával velký pozor. Nevím, jakou roli Prigožin skutečně hraje, ba ani nevím, jakou roli v celé té podivné poněkud tragické frašce hraje sám Putin. Každopádně si nemyslím, že by se na situaci na rusko-ukrajinské frontě mnohé změnilo. Válka bohužel bude pokračovat a na rozdíl od těch, kteří si pořád ještě myslí, že zřejmým vítězstvím té či oné strany, jsem toho názoru, že je důležité, aby zvítězil rozum a přestalo se válčit. K tomu názoru jistě dospějí obě válčící strany, jen si přeji, aby jim to trvalo kratší dobu, než už teď jejich válčení trvá.

…

V tom našem Burgtheatru byla velká sláva: Klaus Maria Brandauer slavil osmdesátiny a mimo jiné se mu přitom poklonil dlouholetý rakouský prezident Heinz Fischer /více zde/. Brandauer měl v Burgtheatru poslední premiéru v roce 2013 – Krále Leara. Osmdesátiny slavil pár dní před mým tím samým výročím, ale s Learem jsem ho předstihl: moje premiéra Leara byla už v roce 2012 v našem divadle Theater Brett.

Brandauerovi chválím, že si ke své oslavě vybral sám text, který četl, totiž Bernhardovu hru Minetti. Portrét umělce jako starého muže. Jde v ní o stárnoucího herce, který chce aspoň ještě jednou hrát Leara a čeká, objeví-li se ředitel divadla, který mu to umožní. Ale ten se neobjeví. Ani Minettimu, ani Brandauerovi a bohužel: ani mně. Minetti je poklad dramatu, a ač nejsem “Bernhardovec“ (z rakouských autorů mám nejraději Ernsta Jandla), klaním se před textem a jeho autorem a těší mě, že Brandauer měl možnost text u příležitosti svých osmdesátin slavnostnímu publiku přečíst.

Své výročí nebudu slavit. Ale dnes se půjdu podívat na čtení Soyferova Plagiat! Plagiat! a také jeho Hodinu dějepisu v roce 2035. Čtou bývalí kolegové Remi Brandner a Christoph Prückner i naše dřívější spolupracovnice Susanna C. Schwarz-Ashner. A dodatečně se 15. července od 18 hodin zúčastním IMPULSfestu23 v Maria Schutz na Semmeringu. Tam se podívám na one man show Pavola Seriše a poslechnu si koncert skupiny Franc Alpa.

Všichni jsou ze zlínských luhů a hájů a jsem rád, že se objeví a představí v místě, kde jsem kdysi spolu se svou ženou Nikou Brettschneiderovou pořádal letní divadelní festiválky.

Vídeň, 26. června 2023  

• Autor: Ludvík Kavín
• Publikováno: 1. července 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 25)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ