Divadelní noviny > Blogy Kontext
Průniky skrz naskrz (No. 26)
Sedím v klidu domova (vídeňského), je léto a dnes ještě k tomu významný svátek katolické Marie, Ježíšovy matky. Přesto si připomínám oblíbený citát z Vančurova Rozmarného léta: Tento zůsob léta zdá se mi poněkud něšťastným. Tento citát mi připadá jako ulitý na léto roku dvacátého třetího, stále ještě na počátku třetího tisíciletí našeho letopočtu. Proč?
Ano, u nás ve Vídni se zatím neodehrály žádné přírodní katastrofy. Ale v Sicílii před pár dny znovu soptila Etna, v posledních týdnech se na východě Turecka a v Sýrii, ba i na Krétě otřásala půda, téměř po celém evropském středomoří hořelo neskutečné množství požárů a vrchol těm ohňům dodala katastrofa na Havaji: okolo stovky mrtvých, spousty nezvěstných a zpustošená krajina. Podle posledních zpráv se zdá, že velkou vinu na havajské katastrofě má naprosto nezajištěná bezpečnost infrastruktury. Puč v Nigeru a napjaté vztahy na nejrůznějších místech zeměkoule se také odehrávají během tohoto našeho středoevropského léta. Válka na Ukrajině trvá a ozývají se stále více různí experti, kteří nám nedávají šanci na brzké ukončení války. Ba naopak meditují nad tím, zda snad válka neskončí až v době předvolební kampaně amerických prezidentských voleb, nebo snad až po amerických volbách, no prostě: katastrofa. Takže je tento způsob léta „katastrofickým“, nebo naopak je naše léto 23 pouze předzvěstí pokračujících a možná ještě větších katastrof?
Ludvík Kavín se svou ženou Nikou Brettschneiderovou. Foto archiv autora
Nevím, na otázku nedovedu odpovědět. Myslím si ovšem, že pokud nás ve středu Evropy nezasahuje válka přímo, střílečkami a bombardováním, loupením a znásilňováním, můžeme si dál žít, ať už to někdo nazývá žitím a jiný přežíváním. Přičemž si myslím, že žijí (a nikoliv přežívají) v podstatě za jakýchkoliv, tedy i za daleko horších podmínek, než je tomu dnes pro velkou část populace, všichni ti, kteří přímo neumírají hlady a žízní a mají rádi… sebe, bližního, věci kolem sebe. A už jen tím žijí v pohodě, naplňuje se jim smysl žití. A když se ještě k tomu přidá smysluplná činnost, která je naplňuje, pak se dá říct, že žijí ve štěstí.
Přesto a oprávněně: lidi chtějí víc. Proboha, vůbec tím nemyslím hamižníky, kteří si válí tu svoji kuličku, a když ji zvládnou uválet rychle, jakoby naráz byli nadlidi, kteří mají hodně a můžou hodně, zcela samozřejmě na úkor většiny. Ne, myslím tím způsob života, uspořádání v samosprávách, v komunách, ve větších i menších zemských i státních společenstvích, ba také na kontinentech, na té celé naší zeměkouli.
Pro nás v Evropě byl jakýmsi zlomem k lepšímu poslední rok osmdesátých let. Myslím, že nebylo nikoho, kdo by měl strategii a představu o jasných politických strukturách. Pamatuji se na zaplněná náměstí v tehdejším Československu a cinkání klíči, ale to mělo znamenat jen výzvu tehdejšímu panstvu! Tady máte klíče, my vám je eventuelně dáme, abyste si odemkli svá zápecí a šli… nějak. A abyste nás už neotravovali. Jen si nejsem jist, že ty klíčníky zaplněná náměstí měla jasno, jak se věci mají vyvíjet dál.
Ale lidé měli sny. A jeden sen, tehdy v celé Evropě převažující (nevím, nakolik byl opravdu snem tehdejších Čechoslováků), byla politická unie, společný evropský dům od Lisabonu po Vladivostok. Základním kamenem pro realizaci tohoto snu byla tehdy Pařížská charta pro novou Evropu z listopadu 1990. Šlo o kooperativní mírové uspořádání včetně kontroly dohod o zbrojním průmyslu a kolektivních jistotách, garancích. A stejně tak důležitou byla dohoda o konvenčních zbraních z roku 1991. Naděje, že bude překonáno tragické rozdělení Evropy na bloky se zdála mít svoji šanci.
Jenže já neuznávám jako reálnou kategorii lidských životů naději. Protože ta má v sobě příliš silný náboj odevzdání se do cizích rukou, buď do rukou božích nebo nějakých nekontrolovatelných lidských sil. A myslím si, že velká část nás, tehdy sjednocených Evropanů, jsme se příliš odevzdali naději, že už to bude jaksi samozřejmé. Bude líp, nebudou tu nejen války, ale taky žádné berlínské zdi a šumavské hvozdy plné střílejících pohraničníků. A velká část z nás měla taky především práci s přeorientováním se a zvykáním na nové demokratické pořádky, chápáním, co se to po nás vůbec chce, když se chce, abychom žili v demokratických poměrech.
Uběhlo už víc než třiatřicet let od devětaosmdesátého, který vlil do mnohých dušiček, hlaviček, srdíček (jak chcete) opojný mok svobody a míru. Byl jsem hned několik měsíců poté, co se Ukrajina prohlásila za samostatnou, v Užhorodu, Mukačevu, ve Lvově, v Žitomíru a v Kyjevě. A všude jsem narážel na přátelské lidi. Především z oblasti Užhorodu jsem si přivezl nový obrázek Evropy.
U nás v Brně se nám už ve škole říkalo, že zeměpisným středem Evropy je nějaká ves u Vyškova. Jenže pro mě se tím zaměpisným středem, ba i kulturním, stala oblast bývalé tzv. Podkarpatské Rusi: ty jazykové schopnosti dětí! Některé znaly ve svých deseti letech čtyři nebo pět jazyků! Atd. atd. A právě tady je – aspoň pro mne – onen zeměpisný a kulturní střed Evropy! Protože tehdy byla Evropa tím, čím pro mne zůstala dodnes: územím ud Uralu po Atlantik. Takže když se dnes bojuje na Ukrajině, bojuje se vlastně ve středu Evropy.
Každá válka kdekoliv na světě je něčím, co je potřeba uhasit, ale o to víc je třeba uhasit válku, která se odehrává ve středu Evropy. Je strašné, kam až jsme to nechali dojít: k nenávisti a ke vzájemnému zabíjení, vraždění ve středu Evropy!
Ukrajinská děla rozstřílela Rusy prchající od Urošajne. Generální štáb ukrajinské armády
Dnes jsem četl, že Ukrajina je nejzaminovanější zemí na světě! S odkazem na vyjádření prezidenta Zelenského to včera publikovala Tereza Hübscherová na Foru 24. V roce 2023 nemáme už dobrých třiatřicet let berlínskou zeď, ale zato tu máme, jen trochu východněji, ale ve středu Evropy, tisíc kilometrů minových polí! A můžou za to podle Zelenského naši pohlaváři v Evropské unii, naši politikové, protože nedodali dost zbraní svým ukrajinským spojencům! Aby se stalo co? Aby se stalo daleko víc takových událostí, jaká se právě dozvídám z ověřených internetových zpráv: Ukrajinská děla rozstřílela Rusy prchající od Urošajne /zde/. Nechci, abyste „rozstříleli Rusy! Tak jako nechci, aby oni rozstříleli Ukrajince!
Chtěl jsem dnes psát o aféře kolem soudce Fremra, o rozpočtech a energiích, o německých potížích s úprkem některých průmyslových odvětví do Spojených států a o obtížích, které z toho vyplynou i pro Rakousko, ale ještě víc pro Českou republiku, o Nětrebko a mé zvědavosti, jestli si v Praze zazpívá. A ještě mnohem víc. Ale můj prostor je vymezen. Ostatně, i to je důležité. Pořád dokola si uvědomovat, že náš prostor je vymezen.
Přeberte si to, jak chcete.
Vídeň, 15. 8. 2023
Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 26)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Josef Herman
Pane Kavíne,
jako obvykle planě filozofujete nad hrůzami světa, ale nejste schopen si uvědomit, kdo za co může. Můžeme za to podle vás my všichni? Co jsme udělali špatného? Vidím to jinak – v Rusku se zlomil nedlouhý nádech naděje na rozumný režim, zmocnili se ho opět mafiáni a co se dnes děje je toho důsledek.
20.08.2023 (22.53), , Trvalý odkaz komentáře,