Divadelní noviny > Blogy Paměti, záznamy a deníky
Průniky skrz naskrz (No. 29)
Václav Havel byl jen o osm let starší než jsem já. K jeho letošním nedožitým osmdesátým osmým narozeninám jsem nerozmnožil plejádu vzpomínek. Připomínám ale svůj text z roku 2016. Tehdy jsem ještě neměl blog v Divadelních novinách a rád bych svou vzpomínku i s kontextem, ve kterém vznikla, publikoval nyní i zde. Po osmi letech, ale jako kdyby dnes.
Musím spěchat…
Když se připomínaly nedožité osmdesáté narozeniny Václava Havla, byl jsem požádán slovenskými přáteli, abych jim poslal osobní vzpomínku na symbolickou postavu československého odporu proti normalizaci a také doby zvratu v 89. roce.
K Václavu Havlovi jsme měli (já i moje žena Nika Brettschneiderová) niterný vztah. To byl také důvod, proč jsme například na jaře roku 1989, když byl znovu uvězněn, pohotově změnili program našeho divadla Theater Brett a pod záštitou tehdejšího rakouského spolkového kancléře hráli jako benefiční představení jeho Vernisáž. Výtěžek z představení jsme poslali na pomoc signatářům Charty 77 a jejich rodinám.
Byl jsem ve Vídni po více než dva roky akreditovaným novinářem za Palach Press, československou tiskovou agenturou se sídlem v Londýně. Mým důležitým úkolem bylo přebírat zprávy o dění v Československu, které se nedaly očekávat od oficiální agentury ČTK jako „hlásné trouby“ nedemokratického režimu v okupované zemi. Informace jsem většinou dostával telefonicky od několika chartistů, vesměs členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Měl jsem za tím účelem nahrávací zařízení, které nebylo v tehdejším Rakousku legální, ale v Německu ano. Obstaral jsem si ho tam.
Jednoho dne v roce 1979 opět zvonil telefon a na druhém konci se ozvalo: Dobrý den. Tady Václav Havel. Musím spěchat, jsou za mnou příslušníci, snad se mně podaří přečíst Vám celé znění nového sdělení. A potom zadýchaně, rychle přečetl zprávu, kterou chtěl předat. Po dokončení jen dodal: Už musím pryč, stojí mně za zády.
Jako obvykle jsme text vzápětí přeložili a předali dál tiskovým agenturám i redakcím některých větších novin. Dva dny poté jsem dostal z Prahy zprávu, že Václava Havla zavřeli. Následoval proces a několik let vězení.
Ta chvíle s Václavem Havlem „na dálku“ se mně silně vtiskla do paměti. Přesto, že „po něm šli“ a on musel přinejmenším tušit, že se nad ním a okruhem dalších přátel stahuje nebezpečná smyčka, splnil, co si předsevzal a možná také slíbil kamarádům. Zavolal do Vídně. Bylo na něj spolehnutí.
Věčná škoda, že odešel tak brzy.
Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 29)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)