Divadelní noviny > Blogy Kontext Zahraničí

Průniky skrz naskrz (No. 9)

Žijeme v napínavé době. Žijeme v době, kdy už ani nestačíme vnímat všechny informace o dění: ve světě, v Evropě, doma – ať už v Rakousku či České nebo Slovenské republice. Často se nám zdá, že je toho na nás až moc.

Často koukám na televizi nebo poslouchám rozhlas, ba i čtu noviny a samozřejmě mám každou chvilku otevřený počítač s nejrůznějšími informačními stránkami. A vnímám, že jsem informacemi zahlcen.

Můj před pár týdny zesnulý brněnský kamarád Honza Novotný to o mně věděl. Spal jsem u něj párkrát na chalupě ve Velkých Hostěrádkách a on samozřejmě moc dobře registroval, že poté, co jsme se rozešli „na kutě“, jsem ještě dlouho koukal na televizi a hledal především různé zpravodajské relace. Při jedné ze společných snídaní mě začal přesvědčovat, že mám toho honění se za informacemi nechat, vždyť se přece jen pořád dokola něco opakuje, čeho má člověk dost, a něco skutečně nového se vlastně neděje.

Zamýšlel jsem se nad tím a jeho postoji jsem dost rozuměl. Jenže jsem informační kanály nepřestal sledovat. Přemýšlel jsem proč.

Myslím, že už jsem opravdu závislák: ne na pití nebo nějakých drogách (i když si rád zabafám z fajfky), ale na informacích o dění kolem mě, o dění ve světě. A pozoruji různá ohniska napětí. Většinou s jakýmsi odstupem a přehledem, často s odporem vůči lidem, kteří se nedovedou domluvit, a řítí tak sebe a hlavně své okolí do nějakých katastrof.

Často odhaduji další vývoj nejrůznějších událostí střízlivě, realisticky (před asi dvaceti lety jsem dokonce tady v Rakousku dost vážně uvažoval o založení realistické partaje – tak trochu inspirován Masarykem, ale především nespokojeností s častým iracionálním jednáním existujících partají či jejich špiček).

Někdy se v odhadu příštích událostí „seknu“: v době intifády jsem si například myslel, že Izrael snad i zkusí Palestinu opravdu zničit. Na štěstí se tak nestalo, i když je v té části světa situace pořád řádně „nazadrmo“.

A je pravda, že nemám strach z vývoje v nejrůznějších částech světa i v nejrůznějších oblastech lidského činění nebo taky vývoje našich prostředí či medicínských problémů atd. Ale mám starost. Anebo snad lépe: mám starosti.

Ano, řeknete si, že to je teda věc: Kavín má starost, no a co! Jenže já si myslím, že nejsem sám, kdo starosti má, a jsem o tom docela přesvědčen. Ano, mám starost o vězně svědomí v Thajsku. Ano, mám starost o lidi v uzavřených oblastech (velice eufemisticky řečeno) v Číně. Ano, mám starost o další vývoj v Afghánistánu, v oblastech občanských válek v Africe, o uprchlíky, kteří mrznou na hranicích Polska s Běloruskem… Mám holt těch starostí hodně a mohu jen doufat, že mé podpisy zasílané prostřednictvím Amnesty International s požadavky osvobození politických vězňů budou mít nějaký úspěch.

A vidíte, občas dostávám zpětnou informaci, že úspěch měly. A to proto, že nejsem zdaleka jediný, kdo má starosti. Je nás dost, kteří se koukají po nepravostech světa a pokouší se proti nim něco dělat. Ano, každý podle svých možností. Různé občanské organizace, nejrůznější aktivisté, jak se teď často s opovržením říká angažovaným lidem, politici, ba někdy i celé vlády hledají komprosmisní řešení, aby se neprohlubovaly konflikty.

Dnes večer jsem koukal na čepobití na počest odcházející kancléřky Merkel. Osobním založením jsem dost radikál. Když už nejsou časy pro revoluce, jsem dost často přesvědčený o tom, že je třeba v různých zemích či v různých oblastech začít alespoň s radikálními reformami. Merkel je jiná. Během dnešního čepobití si nechala zahrát písničku nevlastní dcery Wolfa Biermanna Niny Hagen.

Vzpomínám si, jak byla Nina Hagen jako host v dost masově oblíbeném pořadu Club 2 v rakouské televizi a všechny překvapila, když začala před statisícovým publikem na důkaz něčeho veřejně onanovat. Tak písničku téhle zpěvačky si dnes nechala Merkel zahrát vojenskou kapelou na svoji počest. Možná paní končící kancléřka nic o tom intermezzu nevěděla či neví. Ale možná taky ano. Jenže Nina Hagen byla zpěvačkou jejího mládí, obě v sedmdesátých letech žily a byly mladé ženy německo-demokraticko-republikové části světového „tábora míru“. A líbilo se jim mnohé jiné, než co tehdy bylo oficielní.

Merkel si ani v posledních šestnácti letech, kdy byla (a právě s tím končí) kancléřkou mocnosti – sjednoceného Německa – nedá věci zakazovat. Ale je střídmá. Je uvážlivá. Ne vždycky s ní souhlasím, samozřejmě, už proto ne, že jsem nevyrostl a nežil v rodině evangelického pastora, mám za sebou jinou socializaci, ale především proto, že se nepovažuji za křesťanského demokrata. A možná taky proto, že nenesu tíhu odpovědnosti, jaká funkcemi ve sjednoceném Německu dolehla na ni. Důvodů bude víc. A všechny její zahraničně-politické tahy mě taky nepozvedají z židle a netleskám jí. Ale obdivuji ji. Jako političku. Například na rozhovory s Putinem a Erdoğanem musí mít sakramensky zdravý žaludek. A samozřejmě například u těch dvou nedosáhne nikdy všeho toho, co chtěla, ale určitě aspoň něco, co brzdí napětí, a to považuji v tomto dost zdivočelém světě za podstatné.

Neznám na našem kontinentě žádného politika či političku, který toho tolik dobrého udělal pro klid a mírnění napětí a navíc nezapřel sebe jako demokratického politika demokratické země.

Kancléřka Angela Merkel odchází z úřadu s poctami a zaslouží si je. Možná se už těší, že nebude muset prodělávat schůze vlády s ministerskými předsedy všech spolkových zemí a řešit s nimi věci kolem covidu. Je pravda, že od samého počátku varovala, upozorňovala na velká nebezpečí tohoto virového onemocnění a od té doby, co jsou k dispozici očkovací látky, patří stále k těm, kteří naléhají na nezbytnost očkování jako zatím jediného prostředku, jak vir a jeho řádění alespoň ztlumit, ne-li zcela zbrzdit. Hned na počátku letošního roku, když se očkovací látky objevily, vytkla jako metu nezbytnost 70-80 procentní proočkovanosti do konce srpna. A to se v Německu splnit nepodařilo. V Rakousku a především v České republice a na Slovensku také ne. Obávám se poněkud, aby to nebylo symptomatické – z úřadu odchází kancléřka, původním povoláním vědkyně, a v celé střední Evropě se rozmáhají hnutí proti očkování podložené velice často iracionálními argumenty.

Renesancí započala v Evropě doba obrození: vědy získávaly na významu. Revoluce či reformy smetly feudální život námezdních sil i otroctví, lidská práva a solidarita mezi lidmi nabyly významu. Ale skoro cyklicky do tohoto slibného lidského vývoje u nás, v Evropě, zasahovaly nejrůznější jedovaté pokusy o zvrácení humánního vývoje zbaveného falešných egoismů různých mágů. Myslím, že Angela Merkel se vědomě či nevědomě řídila kompasem, kterým bychom se měli řídit také my – alespoň ve většině: Chtít všechno nelze. Všechno je nerealizovatelné. Všechno se rovná marnosti. Všechno je marnost. Marnost nad marnost. A v dějinných souvislostech je z toho pak často dějinná kaše.

Měli bychom se raději spokojit s kaší krupičnou, nebo třeba i bramborovou.

Vídeň, 3. prosince 2021

• Autor: Ludvík Kavín
• Publikováno: 5. prosince 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 9)

1. Jiří Ort

   

   Nina (Katharina) Hagen,
   nar. 1955, otec: Hans Oliva-Hagen (nikoliv W. Biermann), matka: Eva-Maria Hagen, žila od roku 1965 s Wolfem Biermannem, kterému bylo 1976 po koncertech v záp. Německu odebráno občanství NDR.

   06.12.2021 (14.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Vladimír Hulec

     

     Děkujeme za zpřesnění.
     V původním textu doplňuju „nevlastní dcera“.
     vh, editor

     06.12.2021 (16.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. OŠ

   

   Nina Hagen
   pokud vím nikde veřejně neonanovala, ale mluvila o ženské masturbaci. Celý záznam tady: https://www.youtube.com/watch?v=dEcMGNrsNvE&ab_channel=PhilosophieKanal
   (moment, o kterém nejspíš mluvíte, cca v čase 1:29:50)

   07.12.2021 (15.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ