Průsečíky v říši loutek
Říší loutek nemám na mysli stejnojmennou pražskou loutkovou scénu, i když ta má v mnohém pojednání o loutkářském oboru své nepřehlédnutelné místo, ale celé mnohohlavé impérium postaviček a předmětů z různých materiálů a různým způsobem animovaných, majících za úkol hrát „malé“ divadlo. Průsečíky pak chápu jako křižovatky cest různých uměn a dalších aktivit (například sběratelství), které touto „říší“ procházejí.
Kniha Marie a Pavla Jiráskových Umění loutky navazuje na svou obdobně bohatě obrazově vybavenou publikaci Loutka a moderna. Není však jejím pokračováním, neboť zabírá daleko širší spektrum českého loutkářství (v časovém rozmezí přibližně 1800–1950) a končí zhruba v období, na něž se ta předchozí plně soustřeďuje. Původně mělo jít o katalog rozsáhlé sbírky manželů Jiráskových, kterou budují na základě rodinného dědictví od poloviny osmdesátých let 20. století a jejíž fragmenty můžeme čas od času spatřit prostřednictvím výstav, především v českých a hlavně v moravských zámcích. Vznikla však kniha daleko širšího záběru, která se tématem loutek a loutkářství zaobírá z různých úhlů pohledu a přesahuje jej do dalších oblastí lidského konání a vnímání. Jelikož se Marie (scénografka, konceptuální výtvarnice) a Pavel (režisér dokumentárních filmů) Jiráskovi po dlouhá léta zabývají loutkami na opravdu profesionální úrovni, monografie nepostrádá promyšlenou koncepčnost jak v obrazové, tak v textové části.
Název publikace – Umění loutky – lze chápat různě: jednak jako „umění“ ve smyslu něco dobře vyrobit, jednak jako souhrn svébytných děl, neobyčejným způsobem obsahujících krásu i náznaky hrůzy. Přestože je kniha koncipována spíše tematicky než chronologicky, kapitoly-témata jsou řazeny tak, aby nevznikaly matoucí časové skoky. Každá kapitola je uvozena citátem, který je často natolik zajímavý, že vysloveně svádí k pohroužení se do následujícího textu. Vedle prvního českého loutkářského historika a teoretika Jindřicha Veselého (1885–1939) patří k vybraným autorům citátů například i Umberto Eco nebo Ingmar Bergman, jehož imaginaci loutkové divadlo v dětství podněcovalo, jak podmanivě ukázal ve filmu Fanny a Alexandr (1982). Téměř každá z kapitol má nějaký přesah, což ale neznamená, že neobsahuje zásadní – echtovní – loutkářské jádro.
Tak třeba kapitola Kabaret loutka, představující loutky trikové a akrobatické, jejichž původ lze vystopovat k pohyblivým barokním, dokonce až ke středověkým skulpturám, se dotýká světa cirkusu, pouličních atrakcí a kabaretního hnutí přelomu 19. a 20. století.
V kapitole Lidové, nebo umělé? je zachycen protimluv „lidovosti“. Takzvaní lidoví loutkáři byli vlastně profesionálové, kteří se loutkářstvím živili (i když většinou na velmi skromné úrovni). Na – oficiálně – amatérských loutkových scénách, usilujících o umělecký tvar nebo pedagogickou osvětu, tak často působili profesionální loutkářští umělci (výtvarníci, herci a další). Je zde též zmíněn paradox padesátých let, kdy byl oficiálně podporován kult „lidového“ loutkáře Matěje Kopeckého (1775–1847) a zároveň divadelní zákon z roku 1948 definitivně zlikvidoval dosud přeživší „ambulantní“ rodinné loutkářské společnosti.
Protagonista kapitoly Pimperl versus Kašpar je nahlížen v širokém kontextu postav smíchové kultury od indického Vidušaky přes typy starořímské atellánské frašky, postavy commedie dell’arte až k přímému příbuznému, baroknímu Hanswurstovi německé oblasti. (I samotný Kašpar procházel vývojem: čím více se loutkové divadlo orientovalo na dětské publikum, tím Kašpárek mládl, byl méně drastický a stával se „hodnějším“.)
Kapitola Svéráz české loutky spojuje tento fenomén se svérázem českého uměleckého řemesla vůbec, jenž je zase spjat s rozkvětem sběratelství a zájmem o folklor přelomu předminulého a minulého století. To se mimo jiné projevilo na pražských výstavnických mega akcích – Jubilejní zemské výstavě (zejména v její České chalupě) v roce 1891 a Národopisné výstavě československé v roce 1895. Rozvoj uměleckých rukodělných prací se koncem 19. století šířil jako kulturní „obroda“ evropskými zeměmi. Z Anglie a Skotska (Arts and Crafts movement) doputoval do Německa a Rakouska a odtud do Čech. V roce 1908 byl pražskými výtvarníky založen Artěl, družstvo užitého umění. Je pro české prostředí příznačné, že z nacionalistických pohnutek nebyl přímý vliv vídeňských dílen (Wiener Werkstäte, 1903–1932) uznán.
V dalších kapitolách se například seznámíme s umělci loutek Josefem Wenigem, Ladislavem Šalounem, Josefem Váchalem, Josefem Skupou, Jiřím Trnkou, Ladislavem Sutnarem a dalšími. Nebo se dočteme o dramatické hračce, která byla svého času chápána též jako dekorační předmět a která směla mít stylizovanou modernistickou formu i v padesátých letech, kdy v loutkovém divadle vládl po vzoru SSSR socialistický realismus. Či o paprscích moderny, jež osvětlovaly například v úvodu zmiňovanou legendární Říši loutek prostřednictvím výtvarnice Anny Suchardové-Brichové a režiséra Vladimíra Šmějkala, ovlivněného postupy E. F. Buriana.
Barevné fotografie, jež knihu provázejí, jsou krásná umělecká zobrazení krásných uměleckých objektů. Technické detaily nahých „těl“ loutek jsou esteticky působivé a jistě důmyslně funkční. Výrazy dřevěných tváří jsou zvláštním způsobem sugestivní, někdy se stávají až přízračnými. To když je hlava loutky zachycena bez vlasů. O to více si uvědomujeme význam paruk a dalších doplňků, které dovedou měnit charakter nejen herců, ale i loutek. Struktury látek, aplikace, krajky a jiná zdobení kostýmů působí samy o sobě jako dekorativní obrazy. Některé kostýmy jsou dokonalými krejčovskými výtvory. (Jedna z jejich autorek, Eliška Králová, než se dala se svým manželem na loutkářské řemeslo, vedla módní salon.) Popisky u jednotlivých obrázků jsou tak obsažné a sdělné, že jejich pročítáním získáváme nad fotografiemi nejen estetický, ale i poznávací prožitek.
Jednou za čas se divadelníci upínají k loutce jako k naději, k oživené minulosti, k tajuplné budoucnosti. Publikace představuje loutku jako konkrétní předmět, vyrobený z konkrétního materiálu za určitých historických a společenských podmínek, i jako nadčasovou magickou bytost mezi bytím a nebytím. Jako něco – a můžeme se snad odvážit říct – i jako někoho, kdo je nejen sám sebou, ale odkazuje zároveň za svůj horizont, do „jiných sfér“. Pokud by se knize mělo něco vytknout, pak je to pár obsáhlejších citací z monografie předešlé (Loutka a moderna, 2011). I s odstupem jen několika let lze myslím věci formulovat nově, „čerstvě“. Jinak patří celému dílu spontánní aplaus a poděkování.
Marie a Pavel Jiráskovi: Umění loutky (České historické loutky ze sbírky Marie a Pavla Jiráskových). Koncepce Marie Jirásková, text Pavel Jirásek, foto Karel Poneš, design koncepce a grafická úprava Klára Kvízová. Vydal KANT ve spolupráci s JAMU Brno, 463 stran.
Komentáře k článku: Průsečíky v říši loutek
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
