Divadelní noviny > Blogy

Průvodce dospívající dcery divadlem (No. 1)

Před zhruba týdnem jsem do Divadelních novin poslala článek o tom, jak jsem navštívila se svou dospívající dcerou několik pražských divadel. Redaktor Vladimír Hulec text uveřejnil na i-DN (viz Pondělní zmýlená) a vyzval mne, abych psala na tyto stránky občasné příspěvky o divadle z pohledu laického diváka. A že bych se v prvním měla trochu představit, aby čtenáři veděli, kdo jsem, z jaké životní zkušenosti a proč o divadle na i-DN vůbec píšu. To mě dost „dostalo“ a přinutilo přemýšlet, co pro mne vlastně divadlo znamená. A pokusila jsem se to sepsat. Chodím do divadla cca 1x za 14 dnů – a to na představení zcela různá, takže v podobné periodicitě bych se mohla ozývat.

Divadelní scéna mého života

Kdy jsem byla poprvé v divadle? Nevím… Zcela rozhodně to však bylo tehdy, kdy máma na tátu volala a strašně se zlobila, že není hotov, když za 10 minut odcházíme do divadla, a on na ni volal, že hotov je, a přitom lezl do vany… Klasická herecká etuda, která se odehrávala asi po dobu 12-ti let, kdy jsme měli  předplatné k Mrštíkům, tedy do Divadla bratří Mrštíků  v Brně. Tedy, s tím předplatným… Ono někdy bylo a někdy nebylo. Občas jsme šli jen tak. Protože v té době tam hráli kamarádi a místečko se vždycky našlo. Třeba Stanislav Zindulka, k jehož staršímu synovi jsem dlouho plála pubertální platonickou láskou. A hlavně  distribuci lístků měla na starosti máminá žákyně, která pro svou paní profesorku vždycky měla lísteček navíc.

Jsou hry, na které nikdy v „mrštíkovském“ podání nezapomenu, i když si vůbec nepamatuji, kolik mi bylo, když jsem je viděla. Především Drahomíra a její synové. Kdo to režíroval a kdo dělal scénu? Nevím (premiéra 30. 11. 1976, režie Milan Pásek – pozn. red.), ale pamatuji se na geniální scénu, hned první, hru otvírající – když totiž v hledišti obrovská vrata rozevírá postava Drahomíry, objevující se v úzkém pásmu protisvětla… Dramatičtější scénu jsem od té doby neviděla. Muž z kraje de la Manche (1976) se mi líbil tak, že jsem si na stroji přepsala – jak bylo v dobách samizdatu zvykem – text hry na psacím stroji a tento mám doposud. Když mi je příliš smutno, otevřu jeho rozhádané listy a čtu si. Snít a snům cele se vzdát – a i boj předem prohraný vést…  Vzpomínám také na Hadriána z Římsů (1971)… Je to zvláštní, ale vedle Mrštíků u nás bledl i Provázek. Tam se taky chodilo jen tak… Sice o lístky byl klasický boj, ale vždy se našel někdo, ke komu se pro ně mohlo zajít: k Vladimírovi Novotnému, obecně zvanému Muskulek, což byl mámin bratranec a s Provázkem byl spojen neviditelnou pupeční šňůrou. Nebo rovnou k Polívkovi nebo do různých kanceláří Domu umění, kde tenkrát Provázek hrál. Povědomí o tom, že pro divadelní lístky se chodí do pokladny, je u mne zakódováno od poměrně velmi nedávného data. A na které inscenace Provázku vzpomínám nejvíce? Mám jmenovat klasiku? No, té by se našlo – Baladou pro banditu počínaje přes Trosečníka – ááách jéééé. Ale kdybych měla vybrat jedinou, skutečně jedinou, která mi zanechala ránu v srdci, tak to bylo Sviť sviť má hvězdo.

Normalizační tak i onak

S „ruskými“ hrami to v mém rodném Brně bylo vůbec takové divné.  Na podzim 1980 vznikl amatérský divadelní soubor TAK TAK, který připravil vlastně jen jednu inscenaci: Lyrické agrese. Byl to scénicky zpracovaný a do příběhu o carském policajtu a svobodomyslném básníkovi poskládaný cyklus básní ze sovětské poezie. Vy máte, soudruhu, něco proti soudruhovi Jevtušenkovi? Ale nepovídejte… Měla bych k panu Pitínskému, režisérovi tohoto kusu, který se ovšem tehdy ještě neskrýval za svým pseudonymem, jednu prosbu: ještě jednou v životě – jako svoje předsmrtné přání – bych chtěla vidět Lyrické agrese na jevišti. Chtěla bych ještě jednou vidět scénu „tančete při svíčkách“. Jako poctu Liborovi Filípkovi Kadlecovi, geniálnímu představiteli prokletého básníka, který neunesl tíhu doby a za nevyjasněných okolností dva roky po premiéře položil hlavu na tramvajové koleje v tak temné noci, že řidič neměl šanci jej ani vidět, natož zastavit… I naše generace měla svoje oběti, o kterých se nemluví, neboť by bylo nutno přiznat, že i naše generace měla svoje ideály, kterým jsme nedostáli.

Tak-taci  hráli na Leitnerce, v divném tesko-baráku ve vnitrobloku označeném coby „kulturní dům“, ve stejném strašlivém neakustickém prostoru, ve kterém jsme hráli my. My? Kdo my? My – M-dílna. M jako dílna mladých, neb bylo nutno se tvářit budovatelsky. Cesta, kterou jsem se do tohoto ansámblu dostala, byla velmi klikatá. Začala vyhazovem teatrologa Bořivoje Srby ze všech myslitelných funkcí. Co totiž nestihnul podepsat v roce 1968, to dopodepsal v roce 1978. Tudíž bylo více než zřejmé, že jeho dva (ode mne starší) synové mohou na nějaká studia zapomenout. Tak se stalo, že jeho mladší syn Zbyněk se ocitl v pedagogické péči mojí máti, která s Dr. Srbou sdílela vášeň k podepisování kde čeho (doufám, že už chápete, po kom jsem), a byla tudíž odsunuta k pedagogické činnosti na zahradnický učňák v Rajhradě u Brna. Těch „odsunutých“ učitelů na straně jedné a odsunutých dětí nepohodlných brněnských intelektuálů na straně druhé bylo na tomto učilišti více, a tak se spojily síly pedagogického sboru, který dobře věděl, s kým má co do činění a proč, k jednomu cíli: „Dostrkat“ tyhle děti obětí normalizačních čistek přes různé „nástavby“ a večerní studia tam, kam patří, totiž na vysokou školu. V případě Zbyňka Srby se to povedlo a snad na tom měla zásluhu i jedna z prvních rockových oper (!!), jím režírovaný Máj. Na „avantgardu“ hostujícího představení se byl údajně podívat v Rubínu i soudruh Miller z  kultury na ÚV KSČ a milostivě připustil, že se Zbyněk vůbec směl na AMU hlásit. Všichni jsme věděli, o co Zbyňkovi jde, a fakt jsme se snažili. Snad mi to dnešní pan děkan divadelní fakulty JAMU někdy přičte k dobru 🙂

Teta Kateřina

Když vzpomínám na své divadelní dětství, jako maják v bouři se v něm tyčí postava tety Kateřiny. Ne, to není ta, která se nakonec bohatě provdala. Tahle teta Kateřina se vyznačuje tím, že se vůbec nejmenuje Kateřina, ale Věra. Což jsem ovšem vůbec netušila až do dob, než jsem na jejím psacím stole objevila čerstvě vydanou knihu Česká scénografie XX. století s evidentně jejím příjmením Ptáčková: Následkem toho bylo pojmenování Kateřina zařazeno k dalším přezdívkám z dob studií u prof. Kutala, stejně jako mamá  Marcela patřící Dr. Jarmile Vackové a papá Petr, což byl můj táta. Jen Petr Spielmann byl stále Petr Spielmann.  Následkem prolnutí tety Kateřiny do Věry Ptáčkové ovšem bylo, že v období jarních prázdnin, kdy jsme s mámou jezdívaly do Prahy za Kateřinou na návštěvu, byly protekční lístky z Divadelního ústavu přesměrovány na nás. Přes evidentní četnost našich tehdejších divadelních návštěv si vzpomínám pouze na jeden obraz jinak již zapomenutého představení. Bylo to v Rokoku a byl to Boris Rösner. Tu scénu mám vizuálně před očima – její dramatičnost a gesto herce. Ne – teď nemluvím o pantomimě, ale slova jsou někdy na obtíž.

Divadlo života

Nu a dál? Dvakrát jsem se hlásila na divadelní obor Konzervatoře Jaroslava Ježka. Neúspěšně, takže výsledkem je, že dnes mám za sebou okolo 3500 sólo advokátních vystoupení v soudních síních. Řeknu vám, tyjátr je to někdy k neuvěření – i Národní by mohlo závidět. Ovšem s účastí publika to bývá slabé, vzdor tomu, že lístky jsou zdarma. Možná je to i tím, že repertoár je značně obehrán a scénáře jsou nekvalitní.

Než jsem se však dobrala k tomuto veskrze poklidnému nepočestnému advokátskému řemeslu, musela jsem projít ještě další divadelní láskou, která popsána do svých jednotlivostí by se nevešla ani do sebraných spisů tragédií Velkého Williama. Žila jsem s ním pět let. Studoval nejdříve divadelní režii v ročníku s Bárou Hrzánovou, Martinem Dejdarem a Petrem Vackem, posléze režii dokumentárního filmu ve třídě Terezy Brdečkové.  Zapřísahám vás, dcery jeruzalémské, při srnách, při laních divokých a přiznávám: často jsem hřešila rušením nočního klidu, když se po představeních u nás sešli, neb jsme bydleli kousek za Národním a k nám to měli všichni nejblíž. Mejdany to byly bohatýrské a dodnes vzpomínám na své dilema, jak vyřešit ten složitý úkol. Totiž odstrčit  bakchusovskou postavu Bronislava Poloczka od skříně tak, abych si mohla vzít čisté oblečení a odejít do práce.

Skončilo to… špatně. Jediným plodem naší lásky byla jeho divadelní hra s názvem Iluze poskládaná, prý, z mých dopisů. Hra – prý – velmi úspěšná, hraná kdesi na druhém konci světa, hra, kterou mi nebylo dovoleno zhlédnout, neboť pro některé vztahy není ani celá Zeměkoule dost velká na to, aby mohly dojít svého naplnění.

Do divadla s dospívající dcerou

A tak jsem zde zůstala – já a moje divadla. Já, moje dcera a moje divadla. Minor – a všechna jeho představení. Divadlo v Dlouhé a Myška z bříška. Čert a Káča v Národním, Louskáček, Růženka v Opeře (ne, na to fakt nechoďte), Aida v Národním (proboha, na to už fakt nechoďte vůbec) a Jeffreymu je šoufl v Ungeltu, kdy Oldřichu Kaiserovi bylo také šoufl, a to přesně na té hraně nezpůsobilosti a herecké geniality. Následkem čehož jsem své dceři poprvé v jejím životě objednala portské, neboť děti se musí naučit požívat alkoholické nápoje pod dohledem, jinak to dopadne špatně. Úžasné Hry o Marii. Dokonalá Káťa Kabanová. Skvělá Polská krev a Producenti prostě k potrhání, to vše v Karlíně.  A tak dál… vstříc dalším sezónám.

Občas vezmeme s sebou i mého manžela, který se pravidelně tři vteřiny před odchodem do divadla začne koupat. Scénář je napsán – stačí jej dohrát:

Jen sviť a sviť, ty hvězdo má / Jen tebe mám – ty jsi má jediná / Bez tebe cestu zpět nenajdu…

P. S. Více se o mne můžete dozvědět na mém soukromém blogu: Zrcadleni.cz anebo: Facebook

P. P. S. V pátek 22. února mají v Činoherním studiu v Ústí derniéru 32 hodin mezi psem a vlkem… Jako právní obhájkyně mačetového útoku se tam hodlám v každém případě procpat, protože to si myslej jen oni, že je to derniéra. Druhé dějství je ve stálém běhu.

Pozn. red. O autorce natočila ČT dokument 13. komnata Kláry Samkové (prem. 18. 3. 2011) a její profil najdete v encyklopedii Wikipedie: Klára Samková

• Autor: Klára Samková
• Publikováno: 2. února 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Průvodce dospívající dcery divadlem (No. 1)

1. Jaroslav Ludvik

   

   Pitínský to nerežíroval.
   Mělo to kolektivní režii, asi nejvíc jsem to režíroval já, ale to je sporné.

   04.11.2018 (14.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ