Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Průvodce, prostředník, partner

Ústřední téma herce Josefa Somra se dá shrnout do velmi prostého a velmi známého povzdechu: Ejhle, člověk! Ono je to vlastně obecné téma herectví vůbec, zřejmě už od té doby, co homo začal být sapiens a pocítil nutnost reflektovat sama sebe a nějak se umístit mezi ty druhé. Herci mu v tom pomáhali a pomáhají tím, jak vytvářejí stále nové a nové variace člověčiny, narozdíl od zašifrovaného života srozumitelné, a zviditelňují ono „ejhle“ důrazným ozvláštněním takových obrazů. Jsou v tom mimochodem nenahraditelní. Kdyby naráz všichni zmizeli, spousta věcí o člověku by zůstala nevyslovena a my bychom se bez ventilu, který nám poskytují, začali dusit nahromaděnými prožitky.

Je to tedy obecné téma, jenže ne každý z herců je si toho vědom, a také ne každý umí vytvářet skutečně variace nové a nejen reprodukovat to, co vymysleli jiní. Dokáží to jen ti nejtvořivější – elita.

Josef Somr k elitě patří, a troufám si tvrdit, že o tom nikdy nikdo nezapochyboval. Spíš naopak jeho mistrovské herectví vzácné ražby vnímáme u něj jako samozřejmost víc než u jiných. Je přece vždycky tak přirozený, vždycky na svém místě. Nebudí dojem, že by se zmítal v tvůrčích křečích, nemluví o problémech herectví, nevydává umělecké konfese. Je skromný a nám, divákům divadelním, filmovým i televizním slouží tiše a neokázale. Jenže ona to přece jen zas taková samozřejmost není.

MALIČKO DAT

Josef Somr se narodil v roce 1934 ve Vracově u Kyjova. JAMU absolvoval v roce 1956, dva roky pobyl v Českém Těšíně, tři v Divadle bratří Mrštíků v Brně, čtyři u Východočeského divadla v Pardubicích. V roce 1965 přišel do Činoherního klubu v Praze, roku 1978 do Národního.

PAST NA KRITIKA

Také pro mne představuje Josef Somr prostě jistotu, která nezklamala, kam paměť sahá. (A sahá od počátků Činoherního klubu.) Proto jsem docela ráda přijala výzvu DN, abych o Josefu Somrovi sepsala obvyklý medailon. Souhlasila jsem tím spíš, že mi bylo dovoleno být osobní, nestarat se nijak přehnaně o hodnoty dokumentární a psát volně to, co mi na téma Somr táhne hlavou. Tedy vyhotovit jen náčrt k portrétu, ne portrét sám.

Ale jakmile jsem začala jen trochu víc přemýšlet, zalekla jsem se. Z prostého důvodu: uvědomila jsem si, že postavy Josefa Somra neumím popsat, přesněji, že neumím popsat jeho herecký výkon právě jako výkon, protože za nic neuhodnu, jak vzniká. Poznala jsem v jeho podobě nejrůznější lidi ve všech možných i nemožných situacích dramat i frašek. A každý ten jeho člověk si všude žil svérázným plným životem, nebylo co dodat. Pravda, občas byly ty postavy zapojeny do kontextů jich nehodných, do situací nejapných, ale Somr z nich vždycky nějak vyklouzl. Banální klišé dramatiků či scenáristů se mu pod rukama měnila v originální záběry na jedinečné lidi.

Autenticita, intenzita i sugestivnost života Somrových postav skutečně je něco jako past na kritika. Ten živý člověk na scéně tam prostě je jaký je – a konec. Nedá se rozpitvat, nedá se chytat za slovo, nelze s ním diskutovat ani mu radit, kde má přidat a co ubrat.

A hlavně: nelze ho nepřijmout, což je zjištění pro kritika přinejmenším překvapující, ne-li šokující. Myslím, že jsem nebyla a nejsem sama, kdo „nemá slov“, aby popsal Somrův herecký výkon, ale nač shánět jinde, když svůj vlastní materiál mám po ruce. Probírala jsem se starými referáty, abych zjistila, kdy a co jsem vlastně o Josefu Somrovi sepsala. (Moc toho není: o Činoherní klub jsem se dělila s kolegy, a brzy nato bylo zjištěno, že kontrarevoluce se plíží také mými kritikami, takže s nimi byl na dlouhou dobu konec.) V referátu o inscenaci hry Aleny Vostré Na koho to slovo padne v Činoherním klubu jsem našla tuto dost příznačnou pasáž:

Vpád jeho rozchechtaného a násilnického Lexy je podivuhodný výstup, který vám připomene, že v tomto divadle skutečně je i v pozadí frašky Dostojevskij.

Cítíte tu nedostatečnost? Povšimla jsem si, že byl rozchechtaný (což pravděpodobně přehlédnout nešlo), pocítila jsem, že působí násilnicky, ale čím, kdy a jak v nevelkém výstupu navodil tu zřetelnou asociaci k běsům Dostojevského, to jsem zachytit nedokázala.

Zhruba asi o osmadvacet let později jsem o Somrově postavě v Shakespearově Cymbelínu napsala toto:

A je tu také Josef Somr se svou schopností rozehrát – bůhví jak – v monologu na první pohled jednolitém hned několik a dokonce protichůdných tónů, jimiž prozradí pod vznosnými slovy prostou člověčinu své postavy.

Tady alespoň je otevřené přiznání, že jen Pánbůh ví, jak to Somr dělá, od kritika se to tedy žádat nemůže. Je to kapitulace, slabost slov, která nestačí na umění mistra herce sdělit právě to nevyslovitelné, co se skrývá v člověku. Vzpomínám si, že podobně jsem byla nucena kapitulovat už několikrát, například u Václava Vosky, Dany Medřické, Bohuše Záhorského, a naprosto totálně ovšem u Rudolfa Hrušínského. Z toho soudím, že Josef Somr patří do téhle řady.

MORAVA

Somr je Moravan – slovácký. Vztah k rodnému kraji je stále vřelý, vrací se ke svým rád, ostatně „každý má rád tu zem, kde skákal přes milníky“, jak zjistil Nezval – taky z Moravy. Přiznám se, že v každodenním praktickém životě, pod dojmem jenom jednotlivých setkání moc nevěřím na vyhraněné krajové charakteristické rysy. Poznala jsem i několik nudně sucharských Moravanů a naopak Jihočechy, hýřící temperamentem, který s typickým písmáctvím věru nesouvisel. Následky nemírného požívání vína či slivovice se mi nezdají o nic malebnější než bezvědomí způsobené pivem. Na druhé straně je jisté, že po staletí usedlý a zabydlený kraj, do něhož změny vstupují jen pozvolna, si svoje lidi poznamenává – způsobem rodinné výchovy, starými rituály zvyků každodenních i svátečních, ustálenou etiketou vzájemných styků, kadencí nářečí, rázem krajiny. To, co je opravdu charakteristické, je rozeznatelné teprve tehdy, je-li to shrnuto ve velkém – tedy ve folklóru. Za typicky moravskou se obecně pokládá citová otevřenost a temperament výbušnější než u rezervovaných Čechů. Ale všimneme-li si dobře foklórních projevů hudebních i tanečních, zjistíme něco poněkud jiného: temperament jistě, ale ne bezhlavý, naopak, držený na uzdě tak dlouho, dokud to jen jde. Citovost ano, ale plachá, nevylévá se nikdy proudem bez břehů. Všechny projevy moravského folklóru mají uměřený, celistvý a vyvážený tvar, skoro by se dalo říci elegantní.

Je-li Somrova schopnost udržet za všech okolností, i v afektu, neporušenou celistvost tvaru postavy, nedopustit, aby se rozkolísal, zamlžil či rozmělnil v nepodstatných detailech, opravdu dědictvím jeho rodného kraje, mějž za to, Moravo, náš dík.

STVOŘITELÉ DIVADLA

Injekce, kterou poskytlo českému divadlu založení Činoherního klubu, přišla v pravý čas a měla zřejmě význam dalekosáhlejší, než jsme si tehdy v polovině šedesátých let byli schopni uvědomit. Divadlo sice na všech stranách utěšeně kvetlo, ale příznaky stagnace, ne-li devalvace herecké tvořivosti se už ukázaly. V té chvíli se objevilo studio mladých lidí s velice jednoduchým a neokázalým programem: vrátit vládu nad jevištěm do rukou herců, obnovit jejich právo na autorství jevištní postavy, naplnit scénu autentickým životem herce a jeho prostřednictvím zachytit lidskou pravdu ještě žhavou, právě teď objevenou bez omšelých rekvizit realismu. Ani představování, ani převtělování – herec nenosí postavu před sebou jako transparent v průvodu, ani se nevžívá a sám sobě neztrácí v jakémsi cizím osudu. To, do čeho se vžívá, je pouze základní životní situace a pocit dané postavy, uhaduje, kudy by v tomto člověku mohl procházet tzv. psychický lom a podle něj pak transponuje sebe sama do příslušné tóniny.

Do tohoto divadla vklouzl Josef Somr jak rybka do vody. Odpovídalo přesně jeho hereckému založení a on zase odpovídal přesně programu divadla. Takže je přirozené, že tu vytvořil řadu znamenitých postav. A já si teď na ně letmo s potěšením zavzpomínám, alespoň na jeho Rusy. Gajev z Višňového sadu, roztomilý k zulíbání a nemožný v jakémkoli styku s realitou, oslovující starou almaru řečí, smíchanou z něhy, humoru, melancholie a trapnosti (ano, Somrova schopnost rozehrát na malé ploše hned několik protichůdných tónů). Inteligentní vrah a opilec Satin z Gorkého Na dně, vyslovující tu hrozně zprofanovanou větu „Člověk – to zní hrdě“ prostě tak, že byla pravdivá. Osip z Revizora, s klidem odhadující každou situaci daleko v předstihu před všemi ostatními. A ještě alespoň Andrejevův Ten, který dostává políčky, čiré zoufalství v očích klauna, který se smál.

Sem patří malá vsuvka. Jestli je oko do duše okno, pak u Somra je to výkladní skříň.

Má opravdu podivuhodně výrazné, „čitelné“ oči. I malá změna jejich výrazu je postřehnutelná z galerie Národního divadla. V základním postavení, dá-li se to tak říci, jsou to oči vědoucí a melancholické. Ale ve zlomku vteřiny mohou dočista zhloupnout, umí také přesvědčivě lhát, mohou být vyčítavýma očima raněné laně nebo oddaného jezevčíka, dovedou však také vysílat zlobu, nenávist, krutost s takovou intenzitou, že se vám chce utéci z jejich zorného pole. Umí se vysmát i pohladit, prosit i odmítat, a nestydí se za slzy.

MACHÁČKŮV PRVNÍ RADNÍ

Před časem kolovala mezi divadelníky takováhle pověst: Režisér Macháček obsazuje Tři sestry: Tak to by byl Kemr, Somr…

Josef Somr byl skutečně Macháčkův herec. Museli si rozumět, Macháček jako herec i režisér byl ze stejného rodu, ostatně i on spoluvytvářel původní Činoherní klub. Macháček se při tvorbě inscenace neopíral o předem připravenou racionální konstrukci, pídil se po emocionálním jádru hry jako po zdroji energie, dynamu, které rozproudí a prokrví inscenaci. Řekla bych, že Somr při tvorbě svých postav dělá v podstatě totéž. Macháčka zajímal abstraktní proud myšlenek daleko méně než konkrétní detail, plodná, byť i třeba přízemní asociace, přímá spojnice s reálným životem. Nepochybuji, že u Somra to je stejné. Oba temperamentní, jistě se navzájem provokovali – a ovšem inspirovali. A z toho vzešla jedna z nejkrásnějších Somrových postav vůbec, radní Bušek z Našich furiantů. Jistě si vzpomenete: vždycky velitelsky rozkročen, brada bojovně vysunutá, sako co chvíli výhružně posunuté z ramen pod heslem „buď připraven!“, kdyby se někdo chtěl prát. Gesta i sebezálibné řeči adresované přes hlavy partnera celé vesnici, ne-li veškerému lidstvu, to aby všichni věděli, že »jde na čest« a koukali se mu uklidit z cesty. A v závěru schlíplá zmoklá slepice, pohled bitého psa, prosba o slitování tak úpěnlivá, že každý jiný kromě Habršperka by se musel slitovat. Prostě krása.

V Somrově repertoáru posledních let je jedna postava, kterou by mladí adepti herectví měli chodit povinně studovat. Je to Kunz z Roku na vsi. Skvělý doklad, jakou cenu má pro herce schopnost koncentrace. Jestliže totiž dokáže naakumulovat a udržet autentické napětí uvnitř, nemusí navenek už vlastně vůbec nic hrát. A také nehraje. Několik malých gest, několik letmých pohledů (ovšem svrchu popsanýma Somrovýma očima, které, pravda, hned tak někdo nemá), nic víc. Ale divák má pocit, že důvěrně poznal jednoho tichého nevýbojného člověka, vnímá, jak lidská čistota a citová noblesa doslova svítí z jeviště až na tu druhou galerii, a je mu dobře.

*

Má letmá skica jistě vynechala hodně důležitých věcí, otázek, důkazů, dokumentů, ale snad z ní vyplynulo alespoň to hlavní, co jsem chtěla říci, totiž, že herci jako je Josef Somr jsou zárukou trvání divadla. Lidé je budou vždycky potřebovat – jako průvodce po složitých zákrutech nekonečně rozmanitých duší, jako prostředníka komunikace s ostatními lidmi, jako partnery pro skrytý dialog o životě, touhách a snech, o nichž nemluvíme sami s nikým, ale které za nás pojmenovávají ti na jevišti.

(Text vyšel 1. 10. 1996 v DN 16/1996)

///

Více na i-DN:

Zemřel Josef Somr

…

• Autor: Alena Urbanová
• Publikováno: 23. října 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Průvodce, prostředník, partner

1. robert tamchyna

   

   Až na pár vzácných výjimek
   nemá Alena Urbanová dodnes následovníka. Kdo dnes umí napsat kritický esej čtivě a takovou češtinou?! A navíc, ten popis je přesný a výstižný…
   Díky za připomenutí Alenky i Josefa Somra.
   RT

   27.10.2022 (15.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ