První polovina dvacátého století…
…první polovina dvacátého století má pro moji zem, a tedy i pro mě, zcela zásadní význam. Jestli je Rusko dnes tím, čím je, pak za to vděčí právě tomuto období, řekl ruský režisér Nikita Michalkov (1945) v rozhovoru s Honzou Dědkem (Magazín Hospodářských novin Víkend 15. října). Jako mnoho ruských nacionalistů v duchu této logiky ospravedlňuje mezi řádky masové vraždy v letech stalinského a vůbec komunistického teroru. Lidé podle ní mají hodnotu pěšců na historické šachovnici, kde jde o to obstát ve světové hře, v níž se méně cenné figury zákonitě obětují. Zbožnění bezohledné moci a tvrdých mocipánů z takového pojetí přímo vyplývá. Putin se bez masových vražd obejde a Michalkov ho obdivuje. Panské myšlení je některým ruským umělcům vlastní. Tak prý má smýšlet občan velkého státu obdařeného mimořádným posláním. Nám malým to arci zní děsivě.
Na návštěvě v Barceloně jsem se setkal s podpůrným systémem, kterým se řídí tamější dotační praxe vůči divadlům. Před začátkem každé sezony se ucházejí o příspěvek umělecké soubory sdružené zpravidla kolem režiséra a pak – vybaveny grantem – dostávají příležitost hrát po dobu desíti měsíců pravidelně v jednom ze soukromých divadelních sálů; těch je méně než uchazečů, takže konkurence je ostrá. Pro nás je však nejinspirativnější, že grantové komise jednají otevřeně; hned zveřejňují, jak jejich jednotliví členové hlasovali a jak svá stanoviska zdůvodnili. Prakticky tak odpadá podezření, že rozhodnutí bylo zmanipulováno, zpolitizováno nebo ovlivněno osobními vztahy; takové podezření by se stalo podnětem účinné veřejné rozpravy a kritiky. Zájemců o členství v komisi tudíž není mnoho a nespokojenci se prý nevyskytují ani mezi těmi, kdo v soutěži neobstáli.
Mají se omlouvat vážná občanská selhání a provinění, dopustil-li se jich vynikající umělec? Mary de Rachewiltz ve svých vzpomínkách nazvaných Diskrétnosti. Ezra Pound, otec a učitel, které právě v překladu Petra Mikeše vyšly v nakladatelství H&H, do značné míry obhajuje velkého básníka, tvůrce epochálních Cantos, jež zásluhou překladatelky Anny Kareninové může dnes číst a ocenit i český čtenář. Pound už před válkou pojal hluboké sympatie k Mussolinimu a za války z Itálie ve svých rozhlasových relacích štval proti jeho a Hitlerovým nepřátelům a proti Židům, ve kterých spatřoval příčinu válečného zla. Byl po válce zatčen, před soudem ho zachránilo prohlášení za duševně nemocného. Autorka memoárů jako básníkova dcera má zajisté právo na zaujetí a logické úhyby. Objektivní odstup však dovoluje ctít Poundovo literární dílo, a nelítostně vidět jeho občanský blud.
Kavárna, příloha Mladé fronty DNES, přinesla 9. října záslužný článek Pavlíny Kourové připomínající básníka, překladatele, literárního teoretika a esejistu Emanuela Fryntu. Byl žákem Václava Černého a Patočkovým, přátelil se s Františkem Hrubínem, manžely Škvoreckými, Jiřím Trnkou, Bohumilem Hrabalem, Ivanem Vyskočilem, Jiřím Suchým, Janem Zábranou, Petrem Ebenem, byl autorem vynikajících básní, skvělým vykladačem – podal například výstižný portrét Jiřího Koláře –, hlubokým, osobitým a sdílným znalcem literatury a ochotným rádcem. Jeho ryzí charakter, neschopnost předstírat konformitu, noblesa nevybavená ostrými lokty a občasná hmotná nouze, která z těchto vlastností vyplývala a kterou platil za nezávislost, to vše se spolu s těžkou nemocí podílelo na příčinách jeho předčasné smrti. Torst prý napřesrok vydá soubor jeho esejů. Už se těším.
Komentáře k článku: První polovina dvacátého století…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
