Psát, či nepsat, to je, oč tu běží

Můj přítel zubař, kultivovaný muž, má rád divadlo, a Divadlo na Vinohradech obzvlášť. Když mi navrhl, abych ho tam na samém sklonku loňského roku doprovodil, nechtělo se mi moc. Starou Nestroyovu frašku Einen Jux will er sich machen jsem už několikrát viděl jako Hello, Dolly!, na druhé straně jméno Toma Stopparda, který ji pod titulem Na flámu přepsal, slibovalo nový pohled. Šel jsem.

Vinohradské hlediště, zaplněné do posledního sedadla (překvapilo mě, že v něm sedí tolik mladých hlav), reagovalo spontánně, smálo se těm – na můj vkus vousatým – režijním a hereckým fórkům, na konci mělo představení možná deset opon. Na děkujících se hercích bylo vidět, že je divácký ohlas velmi těší.

Na jiné straně tohoto listu tiskneme recenzi této inscenace. Nevolil bych sice tak příkrá slova jako její autor a vinohradskému „Flámu“ bych asi odpustil i ty neskutečně banální baletní vložky, nicméně režijní i hereckou interpretaci či spíše ne-interpretaci textu popisuje kolega Švejda přesně a jeho mínění, že jde jen a jen o totální relax pro publikum, bych bez váhání podepsal i já.

Ne, nehodlám připomínat častý rozpor mezi ohlasem a hodnotou díla, je v kulturních dějinách přítomný od nepaměti a názor některých estetiků, že široká popularita je v umění v podstatě jev záporný, byl kulturní praxí ověřen už mnohokrát. Nehodlám ani zpochybňovat povinnost divadelního kritika napsat o hodnocené inscenaci pravdu, ať už to v jejích tvůrcích – pod dojmem těch rozchechtaných diváckých obličejů – vzbudí jakoukoliv nevoli. Jenom se ptám, jestli nepřiznat i veřejnoprávnímu divadlu, které má bratru pět set míst, právo na pouhé spotřební zboží, pokud alespoň příliš nepřekračuje hranici dobrého vkusu? Když chci mít na repertoáru „náročného Špinarova“ Vojcka, na kterého přijde jen poučená menšina, musím na něm mít i bulvár, na který přijdou všichni – kromě té poučené menšiny. (Že tento Stoppard mohl být sehrán inteligentněji a vynalézavěji, je jisté, ale i kdyby tomu tak bylo, pořád by zůstal – inteligentnějším – bulvárem.) A jak „recenzentsky“ přiznat to právo na spotřební zboží? Prostě si ho nevšímat, nepsat o něm. Anebo má být divadelní kritika neúprosným soudcem bez ohledu na jakékoliv souvislosti provozní, společenské atd.?

Přiznávám, že na tuto otázku nemám odpověď, jenom mně pořád tanula na mysli poté, co jsem v hledišti Vinohradského divadla zažil to „vyprodané“ divácké nadšení a posléze si přečetl recenzi Martina J. Švejdy. Možná je to malicherný problém, jenom můj, se kterým je vlastně nepatřičné chodit na veřejnost. Anebo ne?