Psát nemilosrdně a nevybíravě aneb Lars Norén slaví 75. narozeniny
Ve čtvrtek 9. května oslavil pětasedmdesáté narozeniny švédský básník, prozaik, autor divadelních, rozhlasových a televizních her, režisér a divadelní umělecký šéf Lars Norén, jedna z nejznámějších a nejdiskutovanějších postav švédského kulturního života druhé poloviny dvacátého a začátku jednadvacátého století.
Z básníka dramatikem
Norén debutoval roku 1963 sbírkou Šeříky, sníh, v níž se projevil jako výrazný, nepřehlédnutelný lyrik. Zdálo se, že poezie se natrvalo stane jeho doménou, na začátku osmdesátých let však na sebe nečekaně upozornil částečně autobiografickými divadelními hrami Noc je matkou dne a Chaos je sousedem boha, líčícími prostředí rodiny, která se ocitla na společenském, ekonomickém i psychickém dně. Obě hry vykazují inspirační spřízněnost s Cestou dlouhým dnem do noci Eugena O’Neilla, Američana, který švédského dramatika silně ovlivnil. (Norén o něm později napsal drama A dej nám stíny, 1988, jež je jakýmsi ironickým pendantem právě k Cestě dlouhým dnem do noci.)
Následovala řada dramat (mnohá z nich se vyznačují neobvyklou délkou, výjimkou nejsou ani čtyř-, pěti-, či dokonce šestihodinové kusy), jejichž tematika se postupně měnila a rozšiřovala. V devadesátých letech a na začátku nového tisíciletí u Noréna převládla snaha vyjadřovat se k aktuálním společenským a politickým otázkám. Například Kruh osob 3:1 se zaměřuje na lidi, kteří se ocitli na samém okraji společnosti, Chlad (2002) se dotýká palčivého problému xenofobie a rasismu, jevu, který v dnešním Švédsku, dlouho poměrně velkoryse otevřeném přistěhovalcům, získává stále silnější pozice, Válka (2004), parafrázující Agamemnonův návrat z trojské války v Aischylově Oresteii a osudy Sofoklova Oidipa, zase reaguje na válečné události v bývalé Jugoslávii.
Později se Norén vrátil ke komorním psychologickým dramatům, jejichž těžiště leží v mezilidských vztazích. V hrách Detaily (2001) a V skrytu pracuje s osvědčeným vzorcem několika manželských či mileneckých dvojic, které trpí citovou vyprahlostí a marně se snaží překonat vztahovou krizi. Tu nevyřeší ani vzájemná výměna partnerů. Stále častější je také téma smrti: v Listopadu (2000) vystupují čtyři protagonisté, kteří už jsou mrtví, úvodní scéna Tiché hudby (2002) začíná tím, že se rodiče vracejí z pohřbu malého synka…
Plodný autor
Navzdory dramatikovu nenízkému věku zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se chystal na umělecký odpočinek. Naopak stále chrlí jeden kus za druhým, jako by jeho invence byla zcela nevyčerpatelná. Celkový počet jeho her se už přehoupl přes stovku. (Celých čtyřicet titulů obsahují dva knižní svazky, Společnost a Terminál, které vyšly před pěti lety, při příležitosti jeho sedmdesátin, a zahrnují jeho novější tvorbu.) A letos v březnu měla ve stockholmském Královském dramatickém divadle premiéru jeho – zatím – poslední hra Andante, jež se odehrává v domově pro seniory a je součástí Trilogie o stárnutí.
Enfant terrible
Norén se těší pověsti kontroverzního skandalisty, o kterém se často a hodně mluví. Zatím největší skandál vyvolalo před dvaceti lety uvedení jeho hry 7:3, kterou sám režíroval v „kočovném“ divadle Riksteatern, často spolupracujícím s různými kulturními i mimokulturními institucemi. Do experimentální inscenace zapojil trojici herců-vězňů, kteří v ní provokativně hlásali své autentické neonacistické a antisemitské názory. A co horšího, jeden z nich během zkoušek využil propustky z nápravného zařízení k tomu, aby si se dvěma kumpány „odskočil“ vyloupit banku. Při následné honičce lupiči zastřelili dva policisty. Vlna kritiky, která se po této události zvedla, přirozeně dopadla i na Norénovu hlavu.
Osobní účty
Mimo divadlo vzbudil Norén velký rozruch dvěma díly, Dramatikův deník I a II (2013, 2016), ve kterých podrobně, na zhruba třech tisících stranách, mapuje svůj soukromý život v letech 2005 až 2015. Jeho deníkové záznamy se vyznačují značnou otevřeností a sebekritičností, zároveň si v nich ale nemilosrdně a nevybíravě vyřizuje účty s řadou významných kulturních osobností. (V obou svazcích záměrně chybí paginace a rejstřík, takže potenciálním potrefeným husám, tj. lidem, kteří se obávali, že se do nich také dostali, nezbylo než si je přečíst, nebo alespoň prolistovat, od začátku do konce!)
Letos 1. března měla ve stockholmském Královském dramatickém divadle Dramaten premiéru Norénova – zatím poslední hra Andante v režii Stefana Larssona, jež se odehrává v domově pro seniory a je součástí Trilogie o stárnutí. Na snímku Sten Ljunggren a Monica Stenbeck Foto Bobo Ericzen.
Norén a Strindberg
Norén je často označován za nejvýznamnějšího švédského dramatika po Augustu Strindbergovi, ke kterému se sám hlásí jako ke svému vzoru. Jeho Deník proto někteří kritici srovnávali s takzvaným bojem o Strindberga, sérií novinových článků, které švédský klasik publikoval na sklonku života a ve kterých ostře napadl různé zlořády i mnohé konkrétní jedince, vlastní přátele a známé nevyjímaje. Ale zatímco u Strindberga, zarputile posedlého pravdou, vnímáme upřímné rozhořčení a úpornou snahu o nápravu společenských poměrů, u Noréna se těžko zbavíme podezření, že jde především o pózu. Kolem Larse Noréna vládne velká podlézavost, napsala v deníku Dagens Nyheter Maria Schottenius, ti, kdo jsou kritičtí, skloní hlavu ze strachu, že by se ocitli v jeho příští knize.
Noréna a jeho staršího krajana spojuje také kvalitativní nevyrovnanost jejich tvorby. Zdaleka ne všechno, co tito dva Seveřané napsali, má šanci na trvalé přežití. Ale to nejlepší si bezpochyby může nárokovat místo v kánonu světové dramatiky.
Komentáře k článku: Psát nemilosrdně a nevybíravě aneb Lars Norén slaví 75. narozeniny
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
