Půlnoční bohyně v Akropoli
Koncert je vždy tak trochu performance. Hudebníci se předvádějí a davy šílí. Křest Floexovy desky Zorya však dokázal, že hudební performance se dá posunout i do jiných, mnohem zajímavějších rovin, kde se stírají hranice mezi uměleckými formami a kde je místo pro sen a imaginaci.
Tomáš Dvořák alias Floex. Snímek Palác Akropolis
V úterý 31. ledna křtil Floex v Akropoli svou poslední desku s názvem Zorya, kterou vydal po dlouhých deseti letech od svého debutu Pocustone. Akce se konala v rámci projektu EuroConnections, který do České republiky přiváží nové a zajímavé evropské muzikanty.
Tomáš Dvořák (alias DJ Floex) je v projektu českou vyjímkou, i když spolu s ním si na koncertu zahrálo i milánské duo Musetta. Zatímco italští muzikanti měli ke svému setu připravenou příjemnou, ale vlastně ničím ojedinělou projekci na zadní prospekt jeviště, Floex se spojil s výtvarnicí Veronikou Vlkovou a jeho část vystoupení se rozrostla v audiovizuální podívanou.
Skladby z nového Floexova alba, v nichž mísí downtempovou elektroniku s moderním jazzem a ambientními plochami, prošly na koncertu menšími úpravami, které je však žádným způsobem nedegradovaly. Naopak se podařilo z celkem komorních skladeb pro samotářský poslech vytvořit set nabitý energií, přitom s citem pro jemné detaily. Naplněný sál Akropole to ocenil.
Musetta. Snímek palác Akropolis
Poté, co podpořil duo Musetta svým klarinetem, nastoupil Floex na scénu ke svému vlastnímu vystoupení (v jeho závěru muzikanti Musetty na oplátku zahráli s ním) s maskou jakéhosi bílého medvěda na obličeji. Svůj set začal skladbou Ursa Major (označení pro souhvězdí Velké medvědice). Stejně jako jeho kolegové Jiří Javůrek (klarinet, basklarinet) a Marián Petržela (bicí) měl na sobě bílý, široký kostým s jemnou akvarelovou malbou a bílé kalhoty.
Veronika Vlková: Kostel. Snímek archiv
I Veronika Vlková se oblékla do kostýmu, který měl na zádech a na kapuci namalovaný obličej, takže když byla k divákům zády, vypadalo to, jako by na jevišti stála kreslená postava. Vlková není z těch výtvarníků, kteří se schovávají za svá díla, ale stala se nedílnou součástí představení. Na scénu postavila bílou siluetu mušle, skály a měsíce/slunce (ta byla pověšená shora), na které promítala své naivní (v dobrém slova smyslu) a hravě rozpohybované akvarely. Mimo hlavních promítacích panelů stály na jevišti ještě jakési stromy či palmy, také z bílého materiálu. Hlavní hvězdy večera, tedy muzikanti, byli – co se výtvarného působení týká – upozaděni. Neustupovali však němým kulisám, ale výtvarným projekcím hudby, které se v příjemné symbióze s ní promítaly do jevištního obrazu. Autorka vizuálu po celou dobu vystoupení chodila mezi jednotlivými panely, aniž by na sebe strhávala pozornost, a přímo před diváky přidávala další vizuální prvky. Stála u svého pultíku obloženého mechem a paličkami, pro tuto příležitost speciálně přizdobenými tak, aby i ony ladily k celkové koncepci, ovládala projekci, dodávala jí další pohybový rozměr inspirovaný – samozřejmě – Floexovou hudbou, ale vytvářený tady a teď. Jindy přidávala věci do prostoru, jako třeba již zmíněné palmy nebo déšť přilepovaný na zadní plán jeviště.
Ať už dělá Floex cokoli, vždy je to práce vysoce koncepční a dotažená k dokonalosti. Snímek archiv
Vizuální složka poskytovala hudbě další rozměr, který se při poslechu alba Zorya odehrává jen v posluchačově hlavě. Nebyla to však pouhá ilustrace. Vytvářené obrazy posunovaly představivost diváků přesným „floexovým“ směrem, byť pro jakoukoli individuální imaginaci zůstalo spousta prostoru. Koncert či spíš výtvarně-hudební performance dokázala publikum doslova pohltit, vtáhnout je do osobité Floexovy snové krajiny.
Performance, hudba a videoart
Výtvarníci a hudebníci (či spíš multimediální umělci) Veronika Vlková a Tomáš Dvořák , oba absolventi ateliéru videoart na brněnské FVU, mají s evokací obrazů již své zkušenosti. Před dvěma lety uváděli společně pořad Mikrofontána na ČRo Vltava. Každý díl měl konkrétní téma (les, cesta, bacily apod.), kolem kterého vytvářeli vyprávěné příběhy či spíš jakési vyprávěné obrazy, k nimž je inspirovala hudba. Šlo o zajímavý způsob jak poslouchat hudbu „jinak“.
Veronika Vlková: Představení bez názvu. Snímek VERONIKA VLKOVÁ
Když se zaměříme na výtvarnou tvorbu Tomáše Dvořáka (je absolventem ateliéru multimédia na AVU), zjistíme, že i tato část jeho života je založena na komponování hudby. Dvořák je puntíčkář a technický typ, jeho díla jsou vždy dotažena do nejmenšího detailu, což ale nebrání tomu, aby jejich nosným prvkem byla interaktivní náhoda. V jeho portfoliu nalezneme – mimo jiné – flashové animace, které reagují na pohyb počítačové myši. Každá interaktivní část má na sebe navázaný určitý zvuk, který se díky pohybu kurzoru po obrazovce mísí s ostatními, vrství se a vytváří pokaždé jinou hudební/zvukovou skladbu. Z každého uživatele se tak stává hudební skladatel. Pozdější Dvořákova díla jsou už sofistikovanější instalace. Třeba Crossroad z roku 2002, kde ze světel aut, která náhodně přijížděla na křižovatku, převedením jejich vlastností do počítače, vytvářel hudbu generovanou zcela bez jeho vlivu. V projektu Live score zase spolupracoval s živým hudebníkem (např. Vladimír Václavek), jehož hudbu přetvářel do improvizované skladby, která byla skládána pomocí snímání obrazu vznikajícího v reálném čase.
Floex: Zorya. Repro archiv
Ať už dělá Floex cokoli, vždy je to práce vysoce koncepční a dotažená k dokonalosti. Stejně tak je tomu i s jeho novou deskou a jejím jevištním tvarem. Zvláštní na jeho tvorbě je to, že i přes libování si v elektronice čiší z jeho hudby naturálnost. Jako by se skrze dráty vracel její autor k nějaké přírodní podstatě. Vše je u něj lidské, původní a svobodné.
Svoje album pojmenoval podle slovanské bohyně jménem Zorya Polunochnaya z knihy Američtí bohové Neila Gaimana. Snad ho tedy přízeň půlnoční bohyně bude provázet i nadále. Dosud při něm rozhodně stála.
Komentáře k článku: Půlnoční bohyně v Akropoli
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
