Purpura na plotně
Neminou Vánoce, aby na trh nepřišly snímky starého dobrého Semaforu a Osvobozeného divadla. Nejlepší doklad toho, že i v trvalé krizi gramoprůmyslu se tyto značky prostě žádají a prodávají. Zvlášť nové archivní objevy, nebo alespoň nevydané varianty vydaných snímků, úplná znění vydaných sestřihů a podobně. Mají velkou výhodu – nejsou k mání na internetu, je třeba je opravdu zakoupit na CD! Ne vždycky šlo o podstatné věci, ovšem soubor osmi kompaktů Jan Werich Gramotingltangl 1966–1967 (Supraphon 2014) je z hlediska sběratelského bomba.
Jiří Suchý, Nejveselejší tragédie v Česku, Semafor 2014 FOTO DUŠAN DOSTÁL
Pro nepamětníky: Gramotingltangl byla půlhodinová rozhlasová relace, kterou, včetně názvu, stvořil Jiří Suchý a vysílal ji každý den v podvečer počínaje 4. říjnem 1965. Podivný název Suchý sestavil ze slova gramo, neboť základem pořadu byly přehrávky gramofonových desek u nás těžko dostupných, a slova „tingltangl“, vyjmutého coby semaforská značka z názvu veleúspěšné inscenace Jonáš a tingl-tangl.
Historie se opakovala – také V+W měli ve třicátých letech na Radiožurnálu autorské relace, v nichž variovali svá divadelní vystoupení a texty populárních předscén, případně na jejich půdorysu psali nové dialogy. Jen nepatrný zlomeček se z té doby dochoval, zato známe válečné relace V+W z Ameriky, které z těch pražských formálně vycházely: obsahovaly dialog (rozhlasovou předscénu) na aktuální téma, zakončený jako v divadle tematicky související písničkou, za války zpravidla aktuální textovou variantou některé z Ježkových písní. Ale také, zvlášť v těsně poválečných relacích, některou z těch, které si V+W objevili v Americe – Strojvůdce Příhoda, namátkou. Jiří Suchý vedl monolog a směřoval ho k uváděným nahrávkám – vlastně trochu předznamenal Antidiskotéku Jiřího Černého nebo přehrávky Jana Rejžka.
V bookletu nechybí důležitá připomínka okolností, za kterých se v rozhlase Gramotingltangl mohl zrodit vedle dalších pořadů, jimiž rozhlasová tvorba směřovala od stalinismu k pražskému jaru. Jak tály ideologické ledy, postupně se směla vysílat „zápaďácká“ hudba, jazz a rockenroll. A mohlo se mluvit, s odpuštěním, i o americké kultuře. Podobné uvolnění lze v té době doložit prakticky ve všech sférách kultury a umění. Ale všechno by to nešlo bez technického rozvoje vysílání na velmi krátkých vlnách (VKV), na nichž se většina z uvedeného šířila – nový vysílací prostor umožnil zavést nové pořady.
Jiří Suchý do Gramotingltanglu začal zvát hosty, ono už jen technicky naplnit každý den originální půlhodinovou relaci není nic jednoduchého. Tak se tu ocitli Ivan Vyskočil, Miroslav Horníček, Jiří Šlitr – a především Jan Werich. Všichni se posléze sami stali autory a průvodci Gramotingltanglů, pro Jana Wericha však šlo o zvlášť vítanou příležitost veřejného vystupování, po vyléčené rakovině hrtanu pravidelně vystupovat na jevišti nemohl, ostatně ani neměl kde, a televizní filmy, které v té době točil, pravidelnou práci neumožnily.
Právě řada Gramotingltanglů Jana Wericha je obsahem osmialba. Jsou tematizované, nejčastěji „o něčem“: O hudbě, O rybách, O jídle, O židlích, ale také O nepřejícnosti, O srandě, O královském umírání. A o mnohém jiném, o čem Werich dovedl poutavě vyprávět a trousit moudra. Po mém soudu patří k vrcholům tehdejší Werichovy tvorby. Zčásti se vrátil k formě relací s Voskovcem, jen dialog z forbíny nahradilo monologické přemítání a vzpomínání zakončené písničkou Osvobozeného divadla.
Podobně jako před lety vydání kompletu Osvobozeného divadla se ani vydání Werichových Gramotingltanglů neobešlo bez sběratelů. Konkrétně bez Karla Koliše, který v bookletu věcně zachytil nejpodstatnější momenty vzniku a průběhu relací. Písně a forbíny Osvobozeného divadla sestavili sběratelé standardních desek, Karel Koliš patřil k těm, kteří si na prvních magnetofonech, co byly v polovině šedesátých let k mání, zaznamenávali oblíbené rozhlasové pořady. To, co se nedochovalo v rozhlasovém archivu, bylo možné doplnit o Kolišovy nahrávky, technicky, jak jinak, nekvalitní, dokonce ne zcela rekonstruovatelné přes veškerou snahu Ivana Mikoty a Miloslava Turka. Ale máme je! Karel Koliš dokonce několik dílů pořadu, které se zatím najít nepodařilo, rekonstruoval a v podobě písemného záznamu otiskl v bookletu. Lepší nahlédnutí, tedy „vposlouchání“, do zlatých gramotingltanglových let 1966 a 1967 jsme si sotva uměli představit.
Jiří Suchý však nepatří jen historii. Poslední premiérou Nejveselejší tragédie v Česku aneb Semafor: 55 let ústrků a slávy, uvedenou přesně ve výroční den 30. října, si znovu, opakovaně, vyřizoval účty s nepřejícími kritiky. Ne, že by v lecčems neměl pravdu, výroční pásmo, v němž se z těch nejštěpnějších kritik hojně citovalo ke gaudiu publika, se mu opravdu podařilo, věcné, milé i štiplavé, v únosné míře nostalgické. Jeho protagonista byl ve výborné kondici a přirozeně spletitou historií Semaforu provázel. Jenže nejde mu jen o Semafor, ale také o sebe sama coby kritiky nedoceněného hudebního skladatele.
Suchý s nimi zúčtoval novým kompaktem George Dry composer, tedy Jiří Suchý skladatel (vydal Semafor 2014). Nemůže jim (nám) tu ignoranci odpustit, i předložil jedenadvacet písniček a jednu předehru coby důkaz, jak se už několik generací kritiků mýlí. Možná i posluchačů – obecně se ví, že je autorem písničky Pramínek vlasů, ale o ostatním se mlčí. Prý jako kdyby se Beethoven uznával jen pro populární hit Pro Elišku.
Zůstaňme u toho přirovnání: Beethoven na rozdíl od Suchého tvořil epochu, prošlapával cestu od klasicismu k romantismu, přišel s něčím převratně novým. Kdežto Suchého písničky jsou v nejlepším slova smyslu eklektické, vycházejí z hudebních modelů známých z Jiřího Šlitra, což jejich autorovi brání získat jaksi podstatnější kompoziční uznání. Není v tom sám, trochu žehrat mohl i Ferdinand Havlík, protože, myslím, není moc těch, kteří si ho propojí coby autora s legendární a podle mého dokonalou Kyticí. Holt kritikové i lid obecný mají v oblibě škatulky a v nich skladatele či jiné kumštýře pěkně setříděné. Smůla. Počínaje romantiky se prostě v umění cení originalita, třeba falešná nebo laciná. A poslouchá se nejvíc a nejraději mainstream, hudební smog, nejvíc to autorům a producentům nese. Většina „původních“ muzikálů jen napodobuje osvědčené vzory, případně rovnou opisuje – a nikomu to nevadí. Tak proč to vyčítat právě Suchému?
Inu, právě proto, že nepatří do mainstreamu! Že si ho kritikové i lid obecný cení jako Pana Autora a typ jeho písniček už si zaškatulkovali jinam. Křivdí se mu. A to dokonce i jaksi historicky, což dokládá písnička Pověrčivý uzenář z původního leporela Kdyby 1000 klarinetů, typická redutovsko-semaforská skladba napsaná před Šlitrem, natož Havlíkem. Nicméně Jiří Suchý napsal i jiné pozoruhodné písničky, stylově nezařaditelné do škatulky Šlitr–Semafor. Jsou z nich zřejmé inspirace kuplety, šansony, ale i romantickými melodiemi. Snaha o básnivé hudební vyjádření textu. Jen holt je těžké spojit je do nějakého stylu a zaškatulkovat! Dokonce písničky z posledního muzikálu Prsten pana Nibelunga ještě důsledněji opustily obvyklé semaforské modely a rozhodně si nezaslouží přehlížet. Dvaadvacet důkazů, které Suchý shromáždil na kompaktu, prostě řečené potvrzuje a obhajoba docílila přinejmenším zproštění viny. Je to pěkné i poučné poslouchání, mohu jen doporučit nejen kolegům kritikům. Přesto, málo platné, pane Suchý, víc si vás vážíme, a nepřestaneme vážit, pro jiné věci než ausgerechnet pro kompozici – to vám snad nemůže přijít málo!
Komentáře k článku: Purpura na plotně
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
