Původně jsem chtěl psát úplně o něčem jiném…
Původně jsem chtěl psát úplně o něčem jiném. Ale pak jsem se čirou náhodou dozvěděl, že zemřela paní Anna Ubersfeldová a že přesně v den, kdy mám redakci poslat tuto Dědovu mísu, bude mít pohřeb. Tato francouzská teatroložka pro mne byla a nadále zůstává první dámou evropské divadelní vědy. Jistě že by se našly další dámy této profese, které by jí mohly konkurovat v soutěži o tuto poctu. Ale pro mne je od okamžiku, kdy jsem dostal do ruky její práci s názvem L’école du spectateur (Škola diváka), tento čestný titul jednou pro vždy zadán pro ni. Zejména pro dvě kapitoly: Práce diváka a Požitek diváka. Ne že bychom paní Ubersfeldovou neznali, před časem u nás přednášela a od dob, co jsme se seznamovali s teorií aktantů, se její jméno občas objevuje; na příklad revue DISK ji v několika studiích citovala, pokoušela se postihnout její metodu i charakterizovat principy jejího pohledu na kategorii dramatické postavy. Je autorem předmluvy k Pavisovu Divadelnímu slovníku, jenž vyšel česky v roce 2003 a který už roku 1980 vyslala do světa jako vědecký nástroj, jenž má pomoci zkoumat vztah divadla, divadelního umění i divadelních umělců ke světu; tedy jako nástroj analýzy, poznání divadla.
Toto není, nechce a ani nemůže být nekrolog. Na to bych si ani v nejmenším netroufnul. Neboť psát nekrolog paní Ubersfeldové by znamenalo vzít v úvahu řadu dalších záležitostí, které by teprve složily definitivně její osobnost i rozsah její činnosti. Např. by sem nutně patřila její pedagogická práce spolu se seznamem jejích vynikajících žáků. Mimochodem: zažil jsem ji jako oponentku doktorské práce a musím říci, že tak podrobný rozbor, který si všímal každého detailu a slovo od slova, řádek od řádku prošel celým textem, kdy jejímu kritickému oku nic neušlo, jsem nikdy před tím a zatím nikdy potom nezažil. Při vší úctě a obdivu: přísná a taky dost nepříjemná oponentka.
Leč o tom opravdu by museli psát jiní. Mne zajímá hlavně ta její Škola diváka, jako téma Otakarem Zichem sice geniálně objevené, ale ponechané po něm ladem. Neboť jakkoliv můžeme Zichově Estetice dramatického umění přisoudit mnohé vynikající kvality, často původní a objevené, jeho obrat v teatrologii dosahu a rázu koperníkovského je v tom, že divadlo nahlédl a zkoumal z hlediska diváka. Což upřímně řečeno je asi dnes ta jediná definice – divadlo je to, co vnímáme během představení – která platí. Jinak existuje prakticky to, co píše Andreas Kotte ve své Divadelní vědě: každý sice ví, co je divadlo, ale každý je chápe a definuje jinak. Ten Zichův výchozí axiom paní Ubersfeldová rozvádí dále a nazývá diváka koproducentem představení, neboť všechny znaky jsou určeny jenom jemu a jenom jeho vnímáním jako znaky fungují. Je na divákovi, aby porozuměl smyslu těchto znaků. V tom je ten požitek diváka, o němž píše Ubersfeldová. Nikdo si jistě nedělá iluze, že divadlo je masová záležitost, zejména ne to divadlo, které si zakládá na své divadelnosti, na jedinečném a kvalitním scénickém tvaru. Když už tomu tak je, tak právě schopnost diváka tvořivě, s imaginací i skrze intelektuální operace pronikat ke smyslu znaků a zároveň tak udělovat představení – viděnému a slyšenému – konečný a celistvý smysl, může být skutečně potěšením z divadla. V tomto duchu rozšířila a rozvedla Anna Ubersfeldová základní axiom Zichův.
Myslím, že tak nabídla i naději všem, kteří věří v budoucnost divadla. Nebo přinejmenším inspiraci, jakou radost v divadle hledat a pro co a jak si je užívat.
Komentáře k článku: Původně jsem chtěl psát úplně o něčem jiném…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
