Cesty uměleckým podsvětím
Miroslav Bambušek se vydal do rozsáhlých podzemních prostor Nákladového nádraží Žižkov, aby hledal a divákům zprostředkoval „pravdy o umění“. Zcela jedinečně a pouze u příležitosti festivalu …příští vlna/next wave… zde 27. a 28. září uvedl projekt s názvem Quatro Mother Fuckers. Žádné angažované divadlo či výrazně ožehavé téma (jak bývá u Bambuška zvykem), ale surrealistický a hrubě opracovaný tvar, kde jedinou skutečnou cestou je hledání.
Bratři (Tomáš Bambušek, Richard Němec a Petr Krušelnický) se vydávají na cestu… FOTO ANETA VAŠATOVÁ
V prostorném „sále“ pod povrchem NNŽ, kde není těžké se ztratit v labyrintu chodeb, odboček a průchodů, byl projekt zahájen experimentálním filmem Kotouč. Působivě promítaným přímo z filmového materiálu a natočeným na 35 mm Jakubem Halouskem, ve střihu Jana Danhela, s hudbou od Martina Kleppera a v režii „tvůrce všeho“ – Miroslava Bambuška. Snímek s rychlými přechody, útočícími na oko i rozum, byl především o slunci. Ale také o světě, koloběhu života, přírodě. Mohlo to být i o chaosu, který se leckdy přihlásil o své prvenství. Sic stěží, ale jistě bychom našli paralely nebo náznaky toho, co mělo teprve přijít.
Po necelé půlhodince se totiž vydáváme dál, syrovými sklepními prostory, za zvukem bubnů. Usadíme se v prostoru, který za velkou bránou ukrývá dlouhou chodbu. Site-specific, plný hry se světly, stíny a s tím, co lidské oko stačí i nestačí v těchto podmínkách postřehnout, může začít.
Paris, Getás a Neilón (Tomáš Bambušek, Richard Němec a Petr Krušelnický) sledují televizi, když v tom z ní promluví jejich otec Afrodísios, syn Hérakleitův (Milan Stehlík ze záznamu). Jedná se o jeho poslední rozloučení, kdy své syny pozve na cestu.
Inspirace řeckou mytologií (konkrétně Homérovým eposem Ílias) je zřejmá nejen z volby jmen. Tato výprava za poznáním připomíná sestup do Hádovy říše. Bratři se rozhodnou vykročit spolu s otcem na poslední „sbohem“ a my se vydáváme s nimi.
Otevírá se brána – obrazně i fyzicky – a my vidíme dlouhou chodbu, která je až dechberoucím symbolem. Rozloučili jsme se se životem lidí a putujeme a poznáváme ve světě přízraků, kde se obrazy zjevují a zase mizí jako sny. Na této cestě se postupně „vykresluje“ ono Quatro – divadlo, film, hudba a výtvarné umění. A hranice mezi nimi se ohýbají, lámou. Bratři se setkávají s démony a postupně, jakoby ve svém, a přesto cizím těle (stávají se jinými postavami), nám pod maskou (když už máme ten antický kontext) vypráví o svých myšlenkách a svém poznání. Obrazy, metafory, chaos.
Shodou okolností jsem seděl přímo vedle „technického zázemí“, kde Miroslav Bambušek v jakémsi uměleckém transu dirigoval celý svůj projekt. Z dřepu precizně a ladně osvětloval, dával znamení kolegovi od zvuku a udával povely místy lehce zmatenému bubeníkovi (Štěpán Chlouba). Byla to taková performance v performanci. Energie a nadšení z vlastní práce eskalovaly v autorově pobrukování, smíchu, podupávání do rytmu a celkové radostné extázi z toho, co vidí před sebou a co zde bezprostředně (tady a teď, pouze dnes a zítra) vzniká.
Quatro Mother Fuckers ponouká k uvědomění si toho, že nějaká cesta při ohledávání umělecké pravdy (co to vlastně přesně znamená?) existuje a tvůrce se na ni musí vydat. Nezávisle na tom, jestli je vyšlapaná, anebo tam jeho noha zanechá první otisk. Bambušek ukazuje nejistotu, do které se umělec musí střemhlav vrhat. V jeho konstrukci, rekonstrukci a dekonstrukci jisté ideje tak není místo pro onu kýženou aristotelovskou „katharsi“.
Tu si divák musí nalézt a vyvolat sám.
Miroslav Bambušek: Quatro Mother Fuckers. Režie a scénář Miroslav Bambušek, hudba Petr Kofroň, Štěpán Chlouba, Petr Krušelnický a DKOV. Premiéra 27. září 2015 na Nákladovém nádraží Žižkov.
Komentáře k článku: Cesty uměleckým podsvětím
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
