Queer rytírna
Příběh anglického krále Edvarda II., pověstného slabou vládou a náklonností ke svému příteli Gavestonovi, vylíčil v divadelní hře z roku 1591 dramatik a básník Christopher Marlowe barvitě i s drastickými detaily. Dal jí sáhodlouhý název: Neklidná vláda a žalostná smrt Edvarda Druhého, krále anglického, s tragickým pádem pyšného Mortimera. Text nově přeložil Filip Krajník a uvedl divadelní gang Depresivní děti touží po penězích v režii Jakuba Čermáka. Ten ve své razantní queer interpretaci svěřil titulní roli Michalu Kernovi.
Foto: Michaela Škvrňáková
V inscenaci nazvané Edvard II., která se hraje ve Venuši ve Švehlovce, ovšem nejde tak docela o Marlowovu hru, spíš o její aktualizovaný digest. Krajníkův překlad o rozsahu 126 stran režisér seškrtal sotva na třetinu, osekal děj i motivace postav, některých figur a historických souvislostí se vzdal. Soustředil se na krále a jeho až sebezáhubnou posedlost přítelem, Edvardovi také v textu ponechal největší prostor, včetně reflexivních monologů. Králi tak zůstal – i díky silnému hereckému ztvárnění – skutečně lidský rozměr, na rozdíl od ostatních až loutkovitě přímočarých aktérů krvavých mocenských bojů, jimž mnoho textu ani duše nezbylo. Nic na tom nemění ani jeho skoro iritující fascinace vyzývavým, mrckujícím a drzým spratkem Gavestonem v podání Denise Šafaříka. Dokonce i poté, co vzbouření šlechtici, neskrývající pohoršení, povýšeného milence zavraždí a králův vztek a stesk po něm rozpoutá válečné šílenství, můžeme mít pro jeho agresi cosi jako porozumění.
Ne náhodou je v původním názvu hry zmíněn Mortimer, nejctižádostivější z šlechticů, posléze milenec frustrované Edvardovy manželky Isabelly, s jejíž pomocí chce vládnout Anglii. Autor na jeho příběhu demonstruje vrtkavost osudu, častý motiv alžbětinských dramat: Bídná Štěstěno, na tvém kole vidím bod, na který když člověk vystoupá, je vržen k zemi. Marlowe věnoval Mortimerovi téměř stejnou pozornost jako Edvardovi, v Čermákově inscenaci zůstává spíš instrumentální figurou posouvající děj, o jejímž charakteru a pohnutkách se mnoho nedozvíme. Kvůli rozsáhlým škrtům je také obtížné sledovat všechny ty náhle až příliš zhuštěné dějové zvraty, kdo je čí spojenec, proč a komu usiluje o život.
Foto: Michaela Škvrňáková
Radikální úpravu snad ospravedlňuje to, že ani Marlowe se logikou situací a psychologií postav moc netrápil, divadelnost jeho her hodně spoléhala na dramatickou, občas šokující podívanou a té nakonec režisér dopřává publiku v hojné míře. Expresivní tělesnost, charakteristickou pro své inscenace, Čermák tentokrát v některých momentech esteticky posouvá k hranici pokleslého porna, což ale může slabší povahy přivádět do rozpaků.
Každopádně místo velkého historického spektáklu se ve Venuši ve Švehlovce hraje komorní, do současnosti (vizuálně) přenesený tragický příběh citlivého, introvertního gaye, který se navzdory svým „nevhodným“ dispozicím stane králem. Ocitá se v mocenském soukolí, kde jeho výstřední láska nemá šanci přežít. S její ztrátou se proměňuje v bezcitného diktátora, radujícího se z násilí a války jako dítě z nové počítačové hry.
Režisér přidal k textu nonverbální prolog, jehož prizmatem posléze Edvardův příběh nahlížíme. Na začátku se ocitáme v jakémsi korporátním open space, kde se jako na běžícím pásu balí do krabic nafukovací královské koruny. Netečně arogantní zaměstnanci (posléze lordi a služebnictvo) mají buď černé uniformy, v nichž působí trochu jako parodie na erotické fotky v gay magazínech, nebo byznysové obleky. Král je ostrými hvizdy na píšťalku trénuje a svého syna Edvarda nutí k přeskakování pracovních stolů. Ten je, na rozdíl od svého fyzicky zdatnějšího mladšího bratra, jen neohrabaně přelézá. Načež mu přivedou nevěstu, francouzskou princeznu Isabellu, přehnou ji přes stůl jako hadrovou pannu, vyhrnou sukně, zaražený následník ji přede všemi osouloží a zplodí dítě. Ovšem až poté, co si k erekci pomůže fotografií Gavestona.
Edvardův syn, ještě dítě a už korunovaný král, pak na konci královský příběh uzavírá. Malému princi v jednu chvíli ukazuje tatínek Edvard v luxusním apartmá s růžovým chlupatým kobercem v televizi, jak zábavná je válka. A synek (obdivuhodně soustředěný výkon dětského herce Olivera Vyskočila) se posléze odhodlaně postaví Mortimerovi a svého otce – mezitím zavražděného na příkaz matčina milence – pomstí. Kruh se uzavírá. Zdá se, že se Čermák z důvodů ne zcela čitelných v inscenaci rozhodl kromě královy sexuální orientace akcentovat také propojení mezi otci a syny.
Foto: Michaela Škvrňáková
Režisér rovněž spojuje postavy Gavestona, Spencera mladšího a nájemného vraha Lightborna, jehož rukou král umírá, jedním interpretem (Denis Šafařík) a výraznými znaky stereotypně používanými pro charakteristiku homosexuální orientace. Nejspíš tím chce zdůraznit, nakolik se tato náklonnost Edvardovi stala osudnou.
Ve srovnání s Čermákovými žánrově i tematicky jasně vymezenými inscenacemi, jako je Zlý jelen nebo Trójanky, je Edvard II. kusem poněkud nevyrovnaným, přesto v kontextu současného divadla nepřehlédnutelným. Všelijaké vizuální excesy jako striptýzový taneček korpulentního uniformovaného „bosse“ nebo pokus královských manželů o polyamorní „trojku“ s Gavestonem a lecjaké další momenty, byť prezentované s nadsázkou, jsou zbytečně explicitní a esteticky vyvolávají v přihlížejících dosti ambivalentní pocity. Aktualizace příběhu není důsledná, projevuje se v kostýmech, dopsaných replikách (čau, mrdky), částečně ve scénografii, ale jinak je to vlastně stále historická „rytírna“. Nejsilněji vyznívá čistě osobní tragédie Edvarda II.
///
Depresivní děti touží po penězích, Praha – Christopher Marlowe: Edvard II. Překlad Filip Krajník, úprava a režie Jakub Čermák, výprava Pavlína Chroňáková a Martina Zwyrtek, hudba Adam Kratochvíl a Tomáš Graulich. Premiéra 16. června 2023 ve Venuši ve Švehlovce (psáno z reprízy 17. června).
Komentáře k článku: Queer rytírna
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
