Divadelní noviny > Festivaly

Quo vadis, Zlíne?

Díky brutálnímu střetu termínů se valašský klenot divadelní festivalové sezony Setkání Stretnutie v posledních letech ocitá ve stínu mnohem monstróznějších akcí konaných v Brně, Olomouci či Ostravě i domácího Zlín Film Festivalu. Bylo by ovšem nanejvýš zhůvěřilé jej přehlížet, či dokonce považovat za akci čistě lokálního významu, protože na rozdíl od svých štědřeji dotovaných kolegů si udržuje jasně čitelnou programovou strukturu, neformální vřelou atmosféru precizně zorganizované sousedské slavnosti a skutečně hojnou diváckou návštěvnost. Vzhledem ke svému zaměření na dramaturgické novinky v česko-slovenském kontextu navíc představuje skromnější protipól slovenské Novej drámy, o níž jsme referovali v DN 12/23. Jak tedy letos bylo ve Zlíně?

Chvála skvostným otvírákům

Již dvacátý sedmý ročník se do historických análů rozhodně zapíše vynikajícími starty většiny svých dní. Zkáza totálního myšlení olomouckého Divadla na cucky, která pětidenní maraton oficiálně zahájila, je svéráznou poctou myšlenkám a umělecké tvorbě francouzské spisovatelky a dramatičky Marguerite Duras. Zaujme především kompaktními hereckými výkony Táni Malíkové, Natalie Golovchenko a Zdeňka Lambora. Proklamované hrátky s intuitivním soundtrackem Martina Husovského sice nedosáhly úrovně hodné experimentu, přesto však byly vítaným oživením lehce unylého temporytmu meditativní inscenace.

Pumelicí mezi oči a důvodem mnohanásobné teenagerovské extáze se ve čtvrtek ráno stala strhující máchovská performance Máj, kterou pod zastřešující hlavičkou bratislavského Divadla Ludus režijně připravil renesanční umělec Ivan Acher se členy souboru činohry Národního divadla Brno a Husy na provázku, herecky posílenými výtvarnicí Lenkou Ballekovou. Mužná tělesnost Dominika Telekyho, podpořená nekompromisní recitací jednoznačně odkazující k masově oblíbenému rapu, nachází synergickou podporu v pohanské animálnosti Terezy Marečkové a Hany Tomáš Briešťanské. Totální masterpiece českého romantismu konečně ožívá jako divadlo těkavě nervní, hypnoticky vtahující a formou i obsahem aktuální, obdařené surreálnou animací i pulsujícím hudebním doprovodem.

Zdárným vykročením mimo činoherní či obecně bezpečnou zónu byl páteční taneční triptych Uroboros / Na krásném modrém… / Vodník, v soustředěném i temperamentním podání nedávno zrozeného juniorského souboru Národního divadla Brno Balet NdB 2. Přítomné studentstvo okamžitě navázalo bezprostřední kontakt s jen o málo staršími tanečnicemi a tanečníky. Hektická atmosféra nikoli nepodobná bujaré party se jistě stala spouštěcím mechanismem nejednoho obdivu k umění ladných pohybů a elegantních póz. Choreografům a režisérům Uladzimiru Ivanouovi, Máriu Radačovskému a Markétě Pimek Habalové se nenásilně daří propojovat různorodé světy a výsledkem je jeden z nejzářivějších zážitků ročníku. Bravo!

Poslední den festivalu svým debutovým vstupem na horkou půdu Setkání Stretnutie otevřel brněnský Divadelní spolek Oukej. Projekt Hrdinky?! za použití ladné fúze prvků divadla výtvarného, pohybového a nonverbálního unikátním způsobem adaptuje motivy z knihy Jindry Jarošové Via lucis. Režírující ostřílená veteránka Zoja Mikotová přehledně vypráví příběh celoživotního přátelství Helen Keller, tedy prvního hluchoslepého člověka, který kdy vystudoval Harvardskou univerzitu, a průkopnické učitelky nevidomých dětí Anne Sullivan. Výtečný herecký duel Veroniky Slámové a Šárky Šildové.

Domácí tým i nejbližší sousedé

Domácí soubor, umělecky dlouhodobě vedený Patrikem Lančaričem, prezentoval svou aktuální formu hned ve dvojici projektů. Ze Štindlova Extrabuřtu, jemuž jsme se opakovaně věnovali v reflexích lednové bilanční přehlídky Zaráz, se stihl vyklubat solidní divácky hit. Tvůrčí návrat Jakuba Nvoty v podobě scénické adaptace McCoyovy slavné novely Koně se také střílejí je v primární linii především holdem kolektivní sehranosti zdejší kumpanie, jíž v ústředních rolích sugestivně vládnou Marta Bačíková a Gustav Řezníček, stejně jako Pavel Vacek a hostující Jan Holcman coby nevšední, nepovrchně definovaní antagonisté. Problémem zdlouhavé inscenace je její únavně se vlekoucí první třetina i režisérova neochota vzdát se několika zavádějících motivů a zhola zbytečných dějových epizod.

Slovácké divadlo Uherské Hradiště do programu přispělo čerstvou komorní novinkou Vosa v režii svého uměleckého šéfa Lukáše Kopeckého. Thriller Morgana Lloyda Malcolma spoléhá na řadu hitchcockovských odkazů, předností jeho divadelní verze je pak kompaktní žánrové herectví výborně sehrané dvojice Terezy Novotné a Petry Staňkové. Konzervativní dramatická konstrukce britské ražby a řada nepříliš překvapivých zvratů je vyvažována uvěřitelnou vztahovou ambivalencí mezi postavami. Zásadním mínusem je nevýbojná, fádní výprava Veroniky Watzkové, která svádí k prvořadě sluchové percepci díla.

Slovenská reprezentace

Dvojici diametrálně odlišných uměleckých děl do Zlína dovezly renomované slovenské divadelní domy. Magicko-realistická groteska proslulého izraelského dramatika Chanocha Levina Pohreb alebo svadba – Čo skôr? je v režijní interpretaci Ondreje Spišáka expresivním kaleidoskopem rychle se střídajících výjevů, v nichž křupanská doslovnost mnohdy nemilosrdně ubíjí subtilní odstíny židovského humoru. Je příjemné vidět diváckými masami milované herecké ikony divoce řádit – pro Slovenské národní divadlo dosti netypicky – v bezmála punkové stylizaci, inscenační celek je ale neúměrně fragmentarizován nedůslednou dramaturgií Dariny Abrahámové i řadou nefungujících režijních nápadů. Potenciál značný, očekávání nenaplněna. Početné diváctvo vrnělo blahem.

Perla slovenského uměleckého undergroundu Divadlo Stoka v samém závěru festivalu oblažila Zlín českou premiérou projektu Alea iacta. Forma je sice neměnná, obsah však vábný a suverénně energicky podávaný parádně sehraným hereckým triem. Blaho Uhlár kreativně rozvíjí a rozmarně i s nadhledem kočíruje tvůrčí výboje generačně vzdálených kolegů. Humor v pevném objetí s existenciálními splíny. Sukces!

Dvakrát téma: Stáří a chlast

K hrstce nepochybně mimořádných zážitků patřilo rovněž duo inscenací, jež do popředí emblematicky stavěly ožehavé téma. Brněnské Divadlo Feste, z něhož se pomalu stává pravidelný host přehlídky, letos zaujalo pokornou inscenací textu Kataríny Kašpárkové Koišové Ještě není tma, ale stmívá se v režii Jiřího Honzírka, vyzývající k meditativnímu ohledávání ženského alkoholismu. Švandovo divadlo z Prahy pak zazářilo intimním portrétem hořko-vtipné koexistence dvojice životně finišujících individuí Happy end. Vzdálený estetický nástupce Ionescových Židlí výborně zúročuje enormní herecké talenty životních partnerů Bohdany Pavlíkové a Luboše Veselého a zručná, leč neinvazivní režie Daniela Hrbka zcela rezignuje na hrubozrnnou komiku. Láska, něha, naděje.

Jihlava, Dejvice, zklamaly nejvíce!

Letošní ročník byl osudových selhání takřka zcela prost, přesto se však objevil tandem programových položek, jež zdaleka nenaplnily svůj zřejmý potenciál. Horácké divadlo Jihlava se představilo girl power projektem Tajemství, šílenství, podivnost, láska (Ženy Boženy Němcové), v němž se režisér Jakub Čermák s dramaturgyní Barborou Jandovou vnucují do přízně středoškoláků povrchní, audiovizuálně opulentní adaptací motivů z tvorby české literární heroiny. Petr Zelenka se ke spolupráci s Dejvickým divadlem vrátil dalším generačním účtováním Fifty. Inscenace je však okatou kopírkou Lettsovy hry Linda Vista a neúspěšným pokusem zapracovat principy sitcomu do celovečerního scénického tvaru. Rozpačitou komedii navíc hrubě poznamenala i prostorová specifika velkého sálu zlínského Městského divadla, v němž mnohé z kulometných replik skončily mimo divácký doslech.

Zlín – místo studentům zaslíbené

Do přívětivé náruče festivalu se v počtu hojném navrátili i studenti divadelních škol, kteří zásadním způsobem pozitivně ovlivnili doprovodný program. V klauzurních projektech se představily herecké naděje z Prahy, Bratislavy, Banské Bystrice i Brna. Mimořádně zaujali i letošní absolventi Zlínské soukromé vyšší odborné školy umění Barbora Otáhalová, Magdalena Novotná a David Wimmer, a to zralou, kolektivně koncentrovanou hereckou interpretací nesnadného textu Roberta Davida MacDonalda Summit v pozorné neexhibující režii Romana Gombarčeka a věcné dramaturgii Vladimíra Fekara.

Tři roky před vlastní třicítkou se zlínský korunovační skvost nachází v obdivuhodné formě. Honosí se dramaturgickou pestrostí, jež myslí na všechny divácké kategorie, organizační bravurou, která graciézně ustála i řadu nečekaných zádrhelů, včetně jednoho zrušeného představení (ze zdravotních důvodů a na poslední chvíli). Je připravován s láskou, respektem a nezdolnou energií. Molochům navzdory statečně vládne. Děkuji za něj.

• Autor: Petr KlariN Klár
• Publikováno: 25. června 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Quo vadis, Zlíne?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ