Racek za polárním kruhem
V roce 1995 uvedlo divadlo Na zábradlí Čechovova Racka v režii Petra Lébla. Inscenace vyvolala bouřlivé diskuse a přestože přímo úzkostlivě dodržovala Čechovův text, nezměnila a neškrtla ani slovo, „neposunula“ příběh ani do současnosti ani do nějaké pradávné minulosti, ani do jiného prostoru a času. Zkrátka a dobře, respektovala reálie.
Martin Huba (Dorn), hostující Jiří Langmajer (Trigorin) a Ľubomír Paulovič (Sorin) | FOTO PATRIK BORECKÝ
Byla však přesto originální – výtvarně i hereckou stylizací – od ozvláštňujícího patosu a „způsobu mluvy“ až po rytmus a „fajnové“ detaily jazyka (překladatel Leoš Suchařípa jako „geniální neherec“ na scéně v postavě Dorna!). Léblova inscenace však otevřeně demonstrovala DIVADELNOST – nechtěla být a ani nebyla iluzí skutečnosti, ale obrazem; stylizovaným a přiznaným divadelním obrazem. Lébl nepronikal do „hlubin postav“ jemným, leč nemilosrdně ostrým „psychologickým řezem“, který by obnažil jejich duše a charaktery, ale rázným a nepokrytě teatrálním a ironickým způsobem je demonstroval navenek. Láska tu byla parodií lásky, z dušezpytných dialogů se staly groteskní klipy, detaily byly výrazné a vypouklé.
Lébl byl divadlem posedlý mág, který nám předváděl svoje ostré obrazy – sklíčka z divadelní mozaiky. A nepokrytě přiznával teatralitu a hru! Ivan Vyskočil, zakladatel Divadla Na zábradlí, charakterizoval svoje a později Léblovo Zábradlí jako divadlo, ve kterém se prosazuje princip hry a kterému jde o hru. Lébl nepotřeboval na jevišti „reál“; i klasicistní sloupy salonu vyřezané jako lehké plošné kulisy se v jeho Rackovi vznášely na divadelních tazích přímo baletně.
V roce 2000 měl premiéru Racek ve vídeňském Burgtheatru. Také režisér Luc Bondy dodržel Čechovův text stoprocentně. Tříhodinová inscenace se však diametrálně lišila od Racka Léblova. Bondy se svými skvělými herci vytvořil bohaté předivo zdánlivě jednoduchých, přirozených, jemně oscilujících lidských vztahů. Někomu se to mohlo jevit jako vyloženě realistické až naturalistické divadlo. Ale Bondy ani na chvíli nezjednodušoval, neredukoval a neschematizoval dramatické postavy na „konzervativní“, „nekonvenční“ a „buřičské“ figury. Analytické psychologické herectví – velmi konkrétně a přesně, ne nudně a „rozvláčně“ – vystihovalo v sugestivních detailech a v dokonale „vypracovaném“ konání, v gestech i v pohybu charaktery jednotlivých postav. Luc Bondy je nijak nezjednodušoval – ani generačně ani sociálně ani ideologicky! Ansámblová souhra těch skvělých herců Burgtheatru byla dokonalá. Jutta Lampe, která hrála Arkadinu, získala v anketě kritiktů časopisu Theatre heute cenu za nejlepší ženský herecký výkon v divadle německého jazyka.
Možná by někdo pohrdlivě namítl, že Bondyho Racek byl až jakýmsi naturalistickým divadlem. Jenže k vulgárnímu ilustrativnímu realismu měl opravdu daleko. Ano, jestli šlo o herecké „převtělení“, je možné s uvedeným výměrem souhlasit: když se za takovým „převtělením“ skrývá celá škála výrazových prostředků, které neobyčejně plasticky a konkrétně v zázračně jemné fyzické charakteristice vystihnou doslova – řečeno „starosvětsky“ – duši postavy!
Šest sobů (studenti VŠMU), Zdena Studénková (Arkadina) a Richard Stanke (alternující v roli Trigorina) | FOTO PATRIK BORECKÝ
Teď – o dvanáct let později – inscenoval Racka ve Slovenském národním divadle David Drábek. Na rozdíl od velkolepého „tradičního“ psychologicko-realistického Racka režiséra Luca Bondyho a extrémně stylizovaného, ironického a parodického Racka „homo ludens“ Petra Lébla je David Drábek jen konstruktérem zdánlivě efektních a plytkých výstupů, situovaných až kamsi za polární kruh na daleký sibiřský sever Ruska. Na jevišti se vypíná mohutný ledovcový vrch, pod ním zamrzlé jezírko a opodál iglú, v němž žijí Čechovovi „venkované“: doktor Dorn, Jakov, Šamrajev se svou ženou Polinou Andrejevnou, Máša, Treplev, Nina Zarečná, Sorin, Medvěděno – ti všichni zabalení do kožešin a teplých válenek. Téměř divoši, kteří se touží dostat zpátky „do civilizace“ a závidí návštěvníkům z „velkého světa“: úspěšnému spisovateli Trigorinovi a slavné herečce Arkadině. Ti dorazí do bohem zapomenuté polární osady nákladním výtahem, který z ničeho nic vyskočí odkudsi z útrob zledovatělé pustiny. Čechovova hra – mimochodem radikálně zkrácená a nemilosrdně vyškrtaná na rozdíl od Bondyho i Lébla, kteří inscenovali Racka bez jediného škrtu – se odehrává v bizarních „ledových“ kulisách, které by svědčily spíš Sněhové královně. (Vždyť v ledovém iglú – sic! – svítí i křišťálový lustr!). Občas přes ledovou planinu přeběhne skupina šesti sobů (studenti VŠMU s parohy na hlavách), po břichu se po ledě přeplazí tuleň (student VŠMU) a svižně se po zasněžené planině přežene malý tučňáček („samohybná“, dálkově ovládaná loutka). Zamrzlé jezírko umožňuje hercům pravidelně „vtipné“ pády na zadek a komické pokusy o vstávání na nohy.
Nevím, jak arktická krajina a Eskymáci „ozvláštní“ či „prohloubí“ téma, psychologii, vztahy mezi postavami a smysl či „poselství“ Čechovovy hry. Je to jen bizarnost, „efektní“ – i když nesmyslný – nápad, na němž se dá postavit maximálně mediálně reklamní kampaň na tohoto Racka. Jako kdysi v kočovných cirkusech: když neměli k dispozici odvážné vytrénované artisty a neodolatelné klauny, vábili pod šapitó diváky na vousatou liliputánku a těla se dvěma hlavami.
Je rozdíl, když Alfréd Radok v Rollandově Hře o lásce a smrti nahnal před půlstoletím poražené šlechtice do dřevěné arény obklopené revoluční lúzou bažící po krvi, nebo když Drábek strčí Čechovovy postavy mezi tuleně. V prvním případě to bylo geniální, ve druhém jde o atrakci lidového cirkusu. Herci v této povrchně „aktualizované“ inscenaci neměli co hrát. Pravda, když nepočítám „efekty“, které umožňovala „sibiřská“ scéna: časté klouzání a padání na ledě, až nakonec při deklamaci monologu z Treplevova dramatického „opusu“ následuje pád recitující Niny z vysokého ledovce přímo do moře (pravda skrytého za ledovcem, takže po pádu už slyšíme jen rasantní žbluňknutí). Litoval jsem Martina Hubu, který kdysi inscenoval v SND proslavený Višňový sad, jak se musí plahočit – jako doktor Dorn – na starých dřevěných lyžích nejen po jevišti, ale nesmyslně dokonce i v hledišti mezi obecenstvem. Jedině Zdena Studenková jako Arkadina v tomto nehostinném „sibiřském prostředí“ působí extravagantně a suverénně a mladá Petra Vajdová zaujme tichým, niterným utrpením. Ostatní jsou jen poslušnými figurkami na šachovnici režisérské libovůle. A úplně nevýrazná, strojově se pohybující a nesnesitelně fádní je Nina Henriety Hornáčkové. Tisk usiloval „reklamně“ avizovat premiéru Racka jako inscenaci „skandální“ a „dekadentní“. Bohužel byla jen nudná. Generální nápad režiséra se ukázal jako jalový. Měl si vzít raději poučení, které pro takové případy lakonicky zformuloval slavný český režisér Alfréd Radok: Je náročnější nápad zahodit než si ho vymyslet.
přeložil br
Komentáře k článku: Racek za polárním kruhem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
