Račte vstoupit do dějin českého divadla
V jednom ze svých životopisů vzpomíná Hans Christian Andersen na počátky své tvůrčí činnosti: Nejoblíbenějším místem se mu stalo divadlo, ale často neměl na vstupné, tak se spřátelil s člověkem, který každý den roznášel divadelní pozvánky, a ten mu dennodenně po ceduli dával. Budoucí pohádkář si pak zalezl někam do kouta a představoval si, o čem asi tak bude celá hra, kterou toho dne v divadle dávají, a jaké v ní asi tak vystupují postavy.
Podobně je na tom historik českého divadla a bezděčně i čtenář pozoruhodné publikace Račte vstoupit do divadla. Ta vychází v redakci naší přední teatroložky Jitky Ludvové a doprovází stejnojmennou výstavu v Národním muzeu a její pandán ve dvou saloncích Stavovského divadla.
Publikace obsahuje jednak krásné reprodukce vybraných vystavených artefaktů, plakáty a cedule (včetně nejstarší dochované českojazyčné cedule-periochy z roku 1642), jednak ilustrace z divadelních almanachů, dále katalog výstavy – a především bezmála dvě desítky statí. A je doplněna detailními a rozsáhlými německými a anglickými anotacemi. Spolu s výstavami je kniha výstupem z výzkumného projektu financovaného MK ČR v rámci projektu NAKI (Národní a kulturní identita), na kterém se podílí Kabinet pro studium českého divadla Institutu umění – Divadelního ústavu, Divadelní oddělení Národního muzea a Oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea. Projekt se zaměřuje na uchování a zpřístupnění divadelních cedulí jako jednoho z nejpodstatnějších zdrojů studia nejen českého divadla a dějin kultury, ale také veřejného života a v neposlední řadě i designu, typografie a obchodu.
Proč cedule? Jak poznamenávají Alena Jakubcová a Markéta Trávníčková, tyto papírové vývěsky různých rozměrů a provedení byly pro divadelní provoz důležitým propagačním a informačním prostředkem. Cedule byly, slovy Vojtěcha Poláčka, po celá staletí nejběžnější formou, jakou byla veřejnost informována o divadelních událostech. V českém prostředí platí cedule za jedny z nejstarších dochovaných hmotných památek spjatých s divadlem.
V českých zemích se dochovalo zhruba 400 tisíc cedulí – a ty jsou nejen dokladem skutečně mimořádné intenzity divadelní kultury v našich zemích, ale také fascinujícím zdrojem informací o jejích mezinárodních vlivech, vazbách i rozmanitosti. Cedule zvou nejen na divadelní představení – ať už jsou to jezuitské hry, opery, singspiely, balety, či činohry –, ale také na slavnosti a jiné performance: umělecké jízdy na koních s divadelní akcí, artistiku na provaze či běžecké exhibice.
Jen zdánlivě je kultura cedulí věcí minulosti. Jak autorky uvádějí, vyvěšování denních cedulí je dosud zvykem předních českých a moravských scén „národnědivadelního typu“ (ND Praha, ND Brno, MD Olomouc, NDMS Ostrava, Divadlo J. K. Tyla v Plzni). Ale tím výčet nekončí. Vojtěch Poláček sice ve své studii poznamenává, že propagační funkci vedle plakátů přebírají v nejnovější době sociální média, nicméně realita je ještě zajímavější. Odhlédneme-li od zřizovaných divadel, cedule jsou stále rozšířenou praxí u nezávislé scény ve formě tištěných letáčků a pozvánek nebo internetových událostí, které plní de facto tutéž funkci – a opět se nemusí jednat jen o žánry obecně divadelní, ale o kulturní akce vůbec.
Publikace ve třech vstupních statích podává důležitou a velice zajímavou zprávu o dochovaných systematických sbírkách hlavních tří muzejních pracovišť i dílčí zprávy o menších archivech a kolekcích. Jejím jádrem jsou čtyři problémové studie, které zasazují vybrané cedule do patřičných kontextů a tím metodologicky naznačují, jak je možné z dochovaného artefaktu konstruovat dějiny divadla.
Alena Jakubcová využívá dochované cedule sklonku 18. století, aby pojednala vrcholnou éru i zánik Thunovského divadla na Malé Straně. Jitka Ludvová líčí historii zaniklého řemesla cedulářů v 19. století. (Pro zájemce odkazuji na krásnou knihu Karla Sedláčka Poslední cedulář o zániku této tradice uprostřed druhé světové války.) Studie Milana Pospíšila se věnuje slavné opeře Švýcarská rodina od Josepha Weigla, která měla premiéru v překladu J. S. Macháčka v Praze na sklonku roku 1823 jako první opera v českém jazyce vůbec. Autor pojednává nejen o pražském uvedení, ale uvádí událost do pozoruhodných kontextů – od původní inspirace v sentimentálním příběhu předrevoluční Francie přes neúspěšný pařížský vaudeville a vídeňskou Weiglovu premiéru až po okolnosti českého uvedení, ohlasy a inscenační tradici, která se táhne až k opeře smetanovské. Vojtěch Poláček se ve své studii zabývá proměnami cedule od nejranějších počátků (dochované doklady z Pompejí) až do současnosti, ovládané praktikami PR (public relations).
Deset vybraných cedulí autoři opatřili příběhem. Tyto drobné sondy převádějí reprodukované artefakty do vyprávění o událostech více či méně známých – ať už je to uvedení Smetanovy opery Libuše roku 1881, exhibice rychloběžců v Karlových Varech či v Jindřichově Hradci jako atrakce, ruské avantgardní soubory vystupující v meziválečném Československu, letní divadlo v poděbradských lázních, či vydařený plakát-cedule k nevydařené semaforské inscenaci Sekta.
Přidáme-li k tomu oněch šedesát devět reprodukovaných cedulí a ilustrací, katalog několika stovek vystavených exponátů, doprovodné studie a oněch 400 tisíc tisků uložených v českých archivech a muzejních sbírkách, můžeme si spolu s Andersenem nad všemi těmi ceduličkami představovat, jaké se asi kdysi v našich zemích hrálo divadlo.
Jitka Ludvová: Račte vstoupit do divadla. Institut umění – Divadelní ústav a Národní muzeum, Praha 2019, 280 stran.
Komentáře k článku: Račte vstoupit do dějin českého divadla
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
