Divadelní noviny > Rozhovor

Radek Melša: Nacházet klid, milovat a přitom vášnivě hořet

Když se objeví na jevišti, přitahuje pozornost, jako kdyby vyzařoval zvláštní světlo. Okouzlí svou energií a přirozeným hereckým i pěveckým talentem. Upozornil na sebe již ve třiadvaceti letech v úspěšném muzikálu Šimona Cabana s hudbou Borise Urbánka a texty Jaromíra Nohavici, který vznikl podle Shakespearovy tragédie Romeo a Julie v Národním divadle moravskoslezském. Tam také nyní Radek Melša (1994) září ve dvou velkých muzikálových produkcích Sweeney Todd: Ďábelský lazebník z Fleet Street a Producenti (za roli producenta Lea Blooma byl letos zařazen do širší nominace na Cenu Thálie). Ale nejen muzikál je jeho doménou. Radek Melša si zahrál v několika seriálech, filmech a divadelních hrách, kde prokázal svou hereckou všestrannost a schopnost přizpůsobit se různým žánrům a rolím. Nedávno se přestěhoval do Prahy a přijal své první stálé angažmá v Městských divadlech pražských. Muzikálovou Ostravu však úplně neopouští. O vstupu na pražskou divadelní scénu rozhodla jeho touha neustrnout a posouvat se dál. Věří, že se může opřít o svou pevnou vůli a snahu neustále na sobě pracovat.

ŠKOLNÍ LÉTA

Jaké byly vaše první kroky směrem k herectví a zpěvu?

V Ostravě jsem studoval na osmiletém gymnáziu se zaměřením na přírodní vědy. Učivo bylo dost náročné, ale ve třídě jsme se sešli bezvadná parta. V té době jsem také docházel do základní umělecké školy, kde mě skvělá učitelka zpěvu a prvopočáteční strůjce mé cesty paní Ivana Nováčková přihlásila na pěveckou soutěž zušek. Nakonec jsem nečekaně prošel přes všechna lokální a krajské kolo a dostal se až do celostátního finále v Turnově. Ze všech zpěváků, kteří se zúčastnili soutěže, jsem překvapeně a s velkou radostí skončil na třetím místě. Tenkrát v komisi v různých částech soutěže seděli Mária Adamíková a Karel Hegner – tedy vedoucí pěveckého oddělení na Janáčkově konzervatoři v Ostravě spolu s vedoucím kabinetu hlasové výchovy na JAMU. Jako by předesílali mou budoucí cestu. A právě paní Adamíková mi položila tu zásadní otázku, zdali bych nechtěl přestoupit na konzervatoř. Tím to celé začalo.

Asi to nebylo zase tak snadné?

Podmínkou bylo, že musím projít přestupovými zkouškami, přes všechnu tu náročnou hudební teorii, které jsem do té doby nevěnoval příliš pozornosti – jako je harmonie, intonace, hudební formy, kontrapunkt. Učení provázela tuna skript, ty zkoušky jsem však nezvládl. Neudělal jsem je o pár bodů právě z různých odvětví hudební teorie, nadneseně řečeno z matematiky v hudbě. Nakonec mi nabídli, jestli bych nechtěl začít o ročník níž, že bych měl čas dohnat teorii a souvislosti, o kterých jsem tenkrát neměl ani tušení. S tím jsem souhlasil, což však znamenalo, že jsem musel opustit svou milovanou gympláckou třídu.

To muselo být pro teenagera těžké.

Odloučení od lidí, které máte rád, je nejspíš těžké v každém věku, ale tenkrát jsem cítil, že to udělat musím a chci, že tu příležitost nechci propásnout. Na Janáčkovu konzervatoř jsem tedy nastoupil o ročník níž a užíval si vstup do úplně nového světa. Byl to takový restart školního života. Poznával jsem nové lidi i zvyklosti a pumpoval do sebe chybějící znalosti.

Je pravda, že už v době studia na konzervatoři jste měl příležitost zahrát si v profesionálním divadle?

Měl jsem obrovské štěstí, že můj hlavní obor, tedy zpěv, vedla Hanka Fialová, která je nejen úžasná a inspirativní muzikálová hvězda a vícenásobná držitelka Thálie, ale především bezvadný přímý člověk a prozíravý pedagog, a přistupovala ke mně až s jaksi mateřským citem. Právě její telefonát mě jednoho rána probudil: Hele, máme pro tebe takovou malinkatou roli v chystaném muzikálu Fantom Londýna, takové trochu křovíčko, hned přijeď do divadla za námi, režisér Lumír Olšovský už se těší, a zavěsila. Bylo mi asi osmnáct devatenáct. V té době jsem ještě nikdy nebyl v profesionálním divadle z té druhé strany. Pamatuji si, že se Lumír zeptal, zda budu chodit na zkoušky, a já rozklepaným hlasem potvrdil, že je to samozřejmé a že se pokusím i o víc. Od té doby jsem mohl chodit do divadla vchodem pro herce. Věřte mi, byl to pro mě obrovský zážitek. Začal jsem opět poznávat úplně nový svět. Dodnes jsem za ten telefonát vděčný. I díky němu jsem se během studia skrz company postupně dostal až k malé roli v muzikálu Sunset Boulevard.

Jak to šlo skloubit se studiem?

Můj život pravidelně provázejí situace, kdy jsem okolnostmi přinucen žádat o speciální přístup. Do života mi přicházejí někdy skutečně nádherné nabídky, které však nejsou slučitelné s ničím dalším. A to byl i případ mého studia na Janáčkově konzervatoři, kde jsem díky nabídce z Národního divadla moravskoslezského musel požádat o specifický studijní režim. Ten rok navíc, který jsem dostal, abych se doučil vše, v čem jsem zaostával, jsem nakonec strávil v divadle. Docházel jsem proto na doučování k panu učiteli Františku Mixovi, dlouholetému hudebnímu režisérovi Českého rozhlasu Ostrava, který je výborný jazzman a skladatel. Po večerech se mnou dobrovolně trávil hodiny, kdy mě dovzdělával právě v harmonii a intonaci. Velký frajer.

To vám asi nezbýval čas na zlobení?

No, bylo to hezké. Nosil jsem bohémsky přehozené šály, barevné kalhoty, ostentativně nahlas četl poezii a občas si dal nějakou tu dekadentní cigaretku. Byl jsem přesvědčený, že začínám být tím Umělcem. Na druhou stranu, vědom si své touhy, mám pocit, že jsem byl schopen ten dynamický život většinou ukočírovat. I když jsem byl s kamarády do ranních hodin v nějaké hospůdce, ráno jsem spěchal na zkoušku, večer na představení anebo běžel na doučování.

Jak se stalo, že z muzikálového oboru jste na JAMU přehodil výhybku směrem k činohře?

Hlásil jsem se na oba obory – na muzikál i činohru. Všichni kolem mi vštěpovali, ať jdu na činohru, že času na zdokonalování se ve zpěvu i v tanci bude dost. Neměnil bych. Ale zpětně vidím, že to vůbec není tak zřejmé. A že záleží na miliardě faktorů, kudy se studium může ubírat.

Výuka na uměleckých školách se asi stejně odvíjí od lidí, se kterými se potkáte.

Určitě. Záleží, kdo vás vede, učí. O tom to podle mého celé je. Jsem přesvědčený, že vynikající muzikáloví herci se mohou zrodit v činoherních ročnících, stejně jako vynikající činoherci při studiu muzikálu. Lidé se tomu stále diví, rádo se nálepkuje, ale opravdu si myslím, že jde jen o stereotypní označení. Samozřejmě, každý má jiné startovní okolnosti. Vše se může vybalancovat postupnou prací, potkáváním se s lidmi, kteří přetaktují váš život, a také dalším studiem kupříkladu v profesionálních divadlech, která kolikrát doplňují studium tím, že nabídnou spolupráci již během školy. To tehdy v našem ročníku v ateliéru paní docentky Oxany Smilkové transparentní cestou úplně nešlo.

Vám v té době přišla zajímavá nabídka na titulní roli v muzikálu Romeo a Julie – Poselství lásky.

Byla to jedinečná nabídka. Ve své podstatě šlo o klasického Shakespeara v překladu Jiřího Joska. Dojemná inscenace. Blankvers propojený s nádhernou muzikou Borise Urbánka. Bohužel ve škole jsem velmi drsně narazil na teorii, že herec se musí nejdřív důsledně vyučit a teprve poté smí hrát v divadlech.

Jak jste situaci vyřešil?

Vzpomínám si, že jsme byli na začátku školního roku. Při první hodině jsme seděli v takzvaném kruhu důvěry. Celá třída probírala své rozličné problémy, intimnosti i to, jak bude nový školní rok vypadat. Ke konci se otevřelo téma mého potenciálního hostování v Ostravě. Následovala smršť plná emocí, oboustranných diskusních přešlapů a manipulace. Vyústilo to v donucení spolužáků, aby potvrdili, že jsem zrádce. Mohli říct jen ano, nebo ne. Po této bouřlivé události, ale i v souvislosti s nevšedním pedagogickým přístupem vedoucí našeho hereckého ateliéru jsem práskl dveřmi. Doteď si pamatuji, že jakmile jsem opustil prostory JAMU, začal jsem zase svobodně dýchat. Poprvé v životě jsem dokázal říct opravdu velké ne. Poprvé v životě jsem se dokázal vymanit z područí jakési nesvobody. A bylo to osvobozující.

Ve kterém ročníku to bylo?

Na začátku třeťáku. Na základě této situace odešel i můj spolužák, životní bratr a blízká duše, kterou mám nadevše rád, Šimon Bilina. Ovšem důležité je také říci, že nebýt paní docentky Smilkové, domnívám se, že bych na JAMU nikdy přijat nebyl a dneska bych rozhodně nebyl tam, kde jsem. Otužila nás, velmi silně vychovala v etice a morálce herce, vyžadovala stoprocentní nasazení a kreativitu a vlastně i prověřila naši vnitřní sílu, zda herectví doopravdy chceme dělat.

Jak se stalo, že jste se na JAMU vrátil?

Věděl jsem, že mi zbývají jen dva roky studia, že studentský život úplně zahodit nechci. Když jsem odcházel, zeptal jsem se, zda je možné se ke studiu případně vrátit. A vedení školy reagovalo kladně. Navíc ta roční pauza uběhla skutečně rychle: hrál jsem Romea a další velmi hezkou roli ve Staré aréně v Ostravě, zajímal se v Praze o castingy, trochu začal natáčet a docela dost koncertovat. Po návratu na JAMU jsem zažil překrásné období, které vyvrcholilo úžasnými příležitostmi ve školním divadelním Studiu Marta. Obhajoval jsem absolventskou rolí Wolanda v inscenaci Mejerchold v režii Jana Antonína Pitínského. Spolupráci s ním považuji za jednu z nejdůležitějších.

Jak probíhala?

Pan Pitínský je podle mého velice empatická a poeticky jemná bytost s dětskou duší, která herce inspiruje a vybízí k akci svou roztodivnou barevnou imaginací. Režijní připomínky mohly vypadat třeba takto: No tak, kolego, proběhněte kolem jako nestranná labuť, naplňujte se mohutnou krásou a zkuste tancovat jako Isadora Duncanová. Jeho návody, ač se to nemuselo úplně zdát, dávaly obrovský smysl. Později v hotovějším celku se ukázaly jako důležité schůdky k momentům výrazných hereckých akcí. Rozvíjel silnou představivost, kreativní a opravdu intimní a přející prostředí. Mimořádně důležitá a krásná herecká i lidská zkušenost. Budu moc rád za každé další setkání s tak výjimečným člověkem.

MUZIKANTSKÉ RADOSTI

Vím, že je pro vás velmi důležitá hudba, a to nejen ta, která je součástí představení.

Prošel jsem několika různorodými hudebními tělesy. Nejdříve jsem se připojil ke kapele, která vznikla na jedné ostravské zušce. Pak jsem část života strávil v klasické garážové rockové středoškolské skupině Black Fleck. V rámci konzervatoře jsme založili jazzové uskupení The JazzCake. Nádherné období různorodých koncertů, od firemních večírků a svateb po samostatná klubová i venkovní vystoupení. Také jsme pravidelně jezdili po celé Evropě. Prvně jen buskovat na ulicích, postupně však i do několika klubů hrát pod nohy swingovým tanečníkům. Zahráli jsme si namátkou třeba ve Vídni, v Grazu, Salcburku, Curychu, Lucernu, Bernu, Lublani, Chorvatsku, Lichtenštejnsku, ale i na mnoha dalších místech. Bohužel i toto uskupení je již minulostí. No a teď jsme spolu s Hankou Holišovou a Míšou Hasalovou součástí brněnského big bandu New Time Orchestra. Našlapaná muzika, nádherné aranže, to opravdu stojí za to.

A také jste spolupracoval na projektu opavského skladatele Václava Kramáře.

Vašek velmi svobodně a inspirativně zhudebňuje poezii známou i neznámou. Venku jsou dvě krásná alba: BlueSonety a MonomooN. Jsou tam například básně Ivana Wernische, Jiřího Ortena, Jana Skácela, ale třeba i báseň Karla Kryla či autorské počiny Jaroslava Pszczolky a dalších současných umělců. Všechny jeho skladby mají nezaměnitelnou chuť, barvu a vůni, která si s poezií rozumí. Vaškova intuice je neomylná. Odhadne přesně, co která báseň potřebuje a unese.

No a k tomu mám spoustu dalších muzikantských radostí: se Šimonem Bilinou rozvíjíme specifické jednorázově nekonečné kabaretně intuitivní uskupení 440 Herců s písní Kapitán Kormorán, která je ověnčena videoklipem s Michalem Isteníkem v hlavní roli. Vystupuji s acapellou 5Pak, kterou jsme založili s kolegy z ostravského divadla. A nedávno jsem koncertoval i s Vojenskou hudbou Olomouc.

Co vaše autorská tvorba?

Mám takové menší domácí studio a už si docela dlouho svoje věci píšu do šuplíku. Rád bych v blízké době, dá-li vůle a sebevědomí, šel s vlastní muzikou ven. Materiálu je dost, jen to vše pořádně promyslet. Rád o sobě říkám, že jsem eklektik, miluju žánry všeho druhu, tak snad to s různorodostí sdělení nepřepísknu.

STÁLÉ ANGAŽMÁ

V Národním divadle moravskoslezském vás nyní mohou diváci vidět v muzikálech Producenti a Sweeney Todd: Ďábelský lazebník z Fleet Street, jenž měl premiéru teprve na jaře.

Obě role, které v těchto produkcích mám, jsou krásné a jsem za ně velmi vděčný. Ostrava je vůbec výjimečná v tom, že vytváří podmínky pro velkolepé, světově známé muzikály. Ten pocit, když stojíte na obrovském jevišti a před vámi začne naprosto našlapaný orchestr malovat hudbou, je k nezaplacení. Budu moc rád, když se přijedete podívat.

Za roli Lea Blooma v Producentech jste byl letos v širší nominaci na Cenu Thálie – to je asi hezký pocit?

Udělalo mi to obrovskou radost. Převážně ale i fakt, že z tohoto kusu vzešly nominace tři. Dvě široké a jedna úzká pro Tomáše Savku, který ji dokonce proměnil. To snad svědčí o velmi silně vybudovaném soudržném týmu. Autor Mel Brooks, který osobně zažil druhou světovou válku, navíc narazil na skutečně silné téma, které se absurdním způsobem vypořádává s nadčasovými traumaty a boláky lidstva. V tom podle mého názoru spočívá i hlavní síla tohoto kusu. Aneb humor, přátelství a láska léčí.

Teprve letos na jaře jste poprvé vstoupil do stálého angažmá.

To byla pravděpodobně velká shoda přejících okolností. Nejdřív přišla nabídka na hostování, respektive na alternaci v již zavedeném představení. Nejsem úplně přesně schopen určit, odkud ta prvotní myšlenka střídat Filipa Březinu v inscenaci Vojna a mír přišla. Jistý vliv na to měl určitě již zmiňovaný kolotočář Šimon Bilina, který v daném kusu taktéž účinkuje. Nebylo proč váhat, v Praze jsem již dva roky byl a Městská divadla pražská mi byla blízká. Věřím, že ta první spolupráce sedla, neboť na jejím základě proběhl zásadní rozhovor s uměleckým šéfem MDP a režisérem Michalem Dočekalem.

K tomu se váže i zajímavá historka. První Vojna a mír, ve které jsem vystoupil, byla v rámci zájezdového představení v Děčíně. Začít zájezdem s novým kolektivem je samo o sobě poněkud vzrušující. Jenže den předtím k tomu onemocněl Stanislav Lehký, který hraje otce mé postavy. Nebylo zbytí, narychlo do představení naskočil Michal Dočekal, který Vojnu a mír režíroval. Nestandardní stresový zážitek, kdy hrajete v cizím prostředí, s novými lidmi, snažíte se nic nezvorat a vašeho otce narychlo zaskakuje umělecký šéf divadla. Bylo to pro mě velmi utužující.

A potom vám Michal Dočekal nabídl angažmá?

Je tomu tak. Michal Dočekal mi loni řekl, že by byl rád, kdybych nastoupil do angažmá od května letošního roku. To se následně změnilo s nabídkou účinkovat již v Čapkově Bílé nemoci s Miroslavem Donutilem v hlavní dvojroli. Souhlasil jsem s tím a nakonec nastoupil už v březnu.

JAK SE VÁM LÍBÍ?

V červnu měla v divadle ABC premiéru Shakespearova romantická komedie Jak se vám líbí. Jak se vám líbilo spolupracovat s věhlasnou maďarskou režisérkou Enikö Eszenyi?

Předchází ji velice divoká pověst, říká se jí maďarské tornádo. Vážně přijede jako ostrá střela či velký vítr. Rozhýbe neskutečně dynamickým způsobem zkoušení všemi směry, posune emocionální vztahy a vytvoří něco nepředpokládatelně jiného.

Jak zkoušení probíhalo?

Bylo fyzicky i psychicky dost náročné. Vytvořila se nálada pro značně ambivalentní a dravý vztah mezi lidmi, kteří spolu tráví hromadu času a aktivně se rýpou v různorodých emocích. Byla to jízda! Musím však říct, že inscenace je pro mě srdeční záležitost. Dostal jsem nádhernou příležitost se zase o kousek přiblížit milovanému Shakespearovi.

Povídáme si v době, kdy zkoušíte s režisérem Mariánem Amslerem inscenaci Geniální přítelkyně podle románu Eleny Ferrante.

Na spolupráci s panem režisérem Amslerem jsem se velmi těšil. Jeho obrazotvornost a srdečnost jsou pověstné. Už při čtených zkouškách se vyloupl nesmírně láskyplný přístup k tvorbě a naděje, že by mohlo jít o strhující kus. Uvidíme, jak to dopadne.

Jak vás v angažmá přijali kolegové?

Jsem rád, že mohu být součástí party Městských divadel pražských. Ekosystém je tu laskavý a přející. Čas samozřejmě ukáže, jsem v angažmá teprve půl roku. A poznat úplně všechny je náročné, přeci jen se hraje na třech rozdílných scénách od největšího ABC přes komorní Rokoko až k experimentálnímu divadlu Komedie. To skýtá mnohé příležitosti.

Mimo jiné jste nazkoušel i inscenaci Tisíc radostí v Eliadově knihovně. Jak vznikla spolupráce s divadelním spolkem Masopust?

Loni na podzim mě oslovil Petr Jeřábek, kamarád, který se podílel na dramaturgii, scénáři, režii, a dokonce s námi i hraje. Plnotučně autorský kus s podmanivým tématem, rozkrývající úzkosti a traumata, který vyžaduje a dovoluje aktivní tvůrčí přístup, mě nalákal. Navíc v kontrastu k velkým scénám mě fascinovalo jemné zkoumání a hledání tvaru v malém obsazení ve velmi intimní atmosféře. Představení je inspirováno knihou Scotta Stossela Můj život s úzkostí. Velice aktuální téma tíhy v duši a všech možných vnějších tlaků směrem k ní.

Nyní jedete na vlně – daří se vám na několika divadelních scénách, točíte televizní seriály, vědí o vás filmoví tvůrci… Jak to vidíte vy sám?

Je to fakt hukot, ale jsem nadevše rád. Momentálně natáčím v Chorvatsku seriál, kde mám jednu z hlavních rolí. Mezitím létám do Prahy a občas i Ostravy hrát divadlo, přemýšlím o svém vlastním hudebním projektu a také s přáteli již delší dobu tvoříme autorský film. O tom všem jsem snad ani nesnil. Kdybyste to řekl tomu kloučkovi, který na začátku cesty rozklepaně a s trémou čeká na svůj výstup na pěvecké soutěži zušek, asi by vám nevěřil. Děkuji všem, kdo mě na mé cestě provázeli, inspirovali a nakopávali, rozvíjeli diskusi, i těm, kdo mě podněcovali k přímým a zásadním krokům. Pociťuji velkou vděčnost. Navzdory tomu však vnímám, že časová i fyzická investice je mnohdy náročná a nemohu být vždy a všude úplně naplno. A pokud se to děje směrem k rodině, blízkým, přátelům, beru to rozhodně jako přešlap a snažím se pomalými krůčky nacházet balanc i tam. Uvidíme, jak se to vyvine dál. Vyrovnávat, nacházet klid, milovat a přitom vášnivě hořet, to je teď mým životním cílem.

Pod očima černé stíny a v očích nezdolná vůle žít

J. A. Pitínský. Mejerchold. Studio Marta. Radek – Vypravěč. Woland. Průvodčí našeho srdcového představení. S dlouhým černým pozlaceným kabátem, divutvornou holí, s kloboukem plným překvapení. Velké, těžké boty. Desítky převleků a přeměn. Pod očima černé stíny a v očích nezdolná vůle ostravského synka žít život. Život v jeho nekonečné kráse a bezbřehosti. Bez romantických sladidel, a přesto v křehkosti. Pokoutný pohyb střídaný energickou chůzí a jemnohmotným tancem. Vkusně nepředvídatelné (i pro nás kolegy) hrátky s publikem, s energií v divadle. Pokaždé unikát a téma k večernímu hovoru. Silný a umný hlas, co prošel více než desetiletou hlasovou průpravou na nejrůznějších školách, stovkách koncertů společně s jazzovými tělesy a big bandy, co bere diváky do nejrůznějších zákoutí jejich představivosti. Poprvé jsem s ním stál na jevišti Národního divadla Brno v inscenaci Františákova Jánošíka. Hráli jsme bratry Ďuricovy v Jánošíkově tlupě. Za zpěvu již zesnulé Jitky Šuranské Nezacházej slunce a Telekyho Hej, kamarádi moji jsme objevovali nekonečnost i zranitelnost.

Radka jsem potkal první vstupní seznamovací den na JAMU. Bylo to jako vstup do kouzelnické školy. Bez přehánění. I s ohlédnutím k našim profesorům. Jsem vděčný životu, že nás dal do jedné třídy, a hluboce si vážím našeho přátelství. Je ojedinělé. Už jen tím, že jsme spolu prošli tím nejnáročnějším a přitom tak nevyhnutelným rozhodnutím před třeťákem přerušit studium. A po roce se zase připojit do nového kolektivu. Jsou věci, co se dějí jen jednou za jeden fyzický život. Radek byl a je vždy srdečný, pokorný ogar, synek a především muž. Jeho přítomnost vnáší radost všude tam, kde je. Je mi ctí znát jeho rodinu a jeho krásnou duši-přítelkyni Alžbětu Trembeckou. Přeju ti, bratře, jen to přesné, křupavě laskavé a už nikdy prosím nepochybuj o své velikosti. Je toho tolik, co nám všem máš předat. Plnými doušky z číše nepoznaného a navždy ve svém středu, pistáciový negře.

ŠIMON BILINA

• Autor: Vladan Drvota
• Publikováno: 31. října 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Radek Melša: Nacházet klid, milovat a přitom vášnivě hořet

1. Ester Reháková

   

   zajímavý týpek

   22.04.2024 (19.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ