Radikální divadlo nezemřelo

Mohou nám něco Spojené státy nabídnout mimo Hollywoodu, rychlého občerstvení a návodu, jak se zbavovat sociálních jistot? Otázka se možná zdá nelehká, ale jedna možnost tu je: silnou alternativní kulturu. V oboru divadlo jí je například radikální politické divadlo, které je stále živé a jehož kořeny můžeme najít v druhé polovině XX. století.

Tento rok uplynulo padesát let od založení San Francisco Mime Troupe, radikální divadelní společnosti zaměřující se svou tvorbou na kritiku politiky Spojených států, od vietnamské války 60. let až po dnešní problematiku globalizace a korporace. Při příležitosti tohoto výročí uspořádala Veřejná knihovna v San Francisku diskusní fórum se třemi zakladateli nejvýznamnějších amerických radikálních divadelních společností uplynulého padesátiletí – Luis Valdezem z El Teatro Campesino, Peterem Schumannem z Bread and Puppet Theatre a Ronaldem G. Davisem ze San Francisco Mime Troupe. Všichni tři vzpomínali na své divadelní začátky, diskutovali o významu své tvorby a o pozici radikálního divadla v dnešní společnosti.

Být součástí komunity

Co je radikální divadlo? A koho označit jako radikální? Jak výstižně podotkl Davis: Samotné pojmenování „radikální“ nedělá nikoho automaticky radikálním. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, kdy byly tyto divadelní společnosti nejvíce respektované, nebyla nálepka radikálního divadla součástí jejich slovníku. Motivace hrát se neschovávala za žádnou jednoslovnou definicí. Jejich jedinou potřebou bylo být nedílnou součástí své komunity a být jí prospěšný. Ani po padesáti letech, kdy jsou jejich aktivity všeobecně označovány za „radikální“, se tyto tři divadelní společnosti tak nevnímají a dál se ptají, proč je jejich tvorba tímto způsobem vnímána. Schumann se na sanfranciském setkání přímo zeptal: Co znamená radikální? R. G. Davis mu nabídl odpověď: Divadlo, které je sociálně uvědomělé a podporuje vlastní komunitu. Jednoduchá odpověď na složitou otázku. Přesto se – jak se na diskusi potvrdilo – tyto divadelní spolky stále nemohou na tom, co, jak a proč dělat, shodnout. A odmítají přímočará označení.

Vyburcovat veřejnost

Zatímco Schumann a Valdez viděli svůj hlavní přínos v systematické snaze poukázat divadelní tvorbou na sociální a politickou nespravedlnost většinové společnosti vůči jejím minoritám, se kterými byli a jsou demograficky spjati, bylo podle Davise cílem SF Mime Troupe původně oslovit nejširší společnost celostátně či mezinárodně politicky zaměřenými tématy. Nehledě na tyto programové rozdíly je ale neodmyslitelně sbližuje neutuchající potřeba veřejně komunikovat a odhalovat témata, která se hluboce dotýkají existence jak jedince, tak i celé společnosti.

Stejně jako doba před padesáti lety, i ta současná vybízí podle nich k politicky zaměřené divadelní tvorbě, a to nejen ve Spojených státech. K divadelní tvorbě, která přijme za své poslání nejen „nastavit zrcadlo společnosti“, ale i vyburcovat veřejnost k citlivějšímu vnímání sociální reality a k politické odpovědnosti. Současné umělecké pole potřebuje politicky uvědomělá divadla, která cítí primární potřebu komunikovat se svými spoluobčany a jednat svou nejostřejší zbraní, jíž je imaginace. Nechybí nám dnes především divadlo, které má silný sociální cit, srovnatelný s až pudovým instinktem spolupracovat s divákem jako s rovnocenným autorem společenských událostí?, ptali se shodně všichni tři divadelníci. Podle Valdeze v dnešní společnosti existuje jakýsi „apartheid“, který nás nejen izoluje jeden od druhého, ale i citově umrtvuje. Divadlo mělo být nadějí, jak tuto skutečnost překlenout, řekl na závěr svého vystoupení.

El Teatro Campesino

Divadlo El Teatro Campesino bylo založeno v roce 1965 Luisem Valdezem, původním členem SF Mime Troupe. Luis Valdez a jeho divadelní spolek podporovali sezonní zemědělské dělníky, čítající hlavně chudé mexické imigranty, kteří byli vůči ekonomickému a politickému vykořisťování ve Spojených státech nejvíce bezbranní. Jeho El Teatro Campesino, mimo jiných svých činností, zorganizovalo dvacetipětidenní pochod z Delano v Kalifornii do hlavního města Sacramenta. Cestou hrálo pro zemědělce přímo z vagónů nákladního auta. Formálně inspirováno divadelní tradicí commedie dell’arte a religiózními hrami vybízelo k mobilizaci proti sociálnímu útlaku. Není tedy náhodou, že jejich tvorba podporovala i myšlenky mexicko-amerického politického aktivisty Césara Cháveze. Luis Valdez nazývá svůj divadelní styl „rasquachismo“. Termín vystihuje chudobné poměry divadelní společnosti a její fantazii při výrobě rekvizit, kdy vše, co je nejlevnější, nejjednodušší a nejrychlejší, se stane základem pro vznik divadelní inscenace. Estetika El Teatro je estetika přežití, říká Luis Valdez a dodává: Moje svoboda je rasquachismo!

Bread and Puppet Theatre

Tvorba Bread and Puppet Theatre se do povědomí světových divadelníků zapsala především zásluhou Schumannových charakteristických loutek v nadživotní velikosti, které dnes zdobí nejeden demonstrační průvod ve světě. Dnes toto divadlo a jeho principál působí ve státě Vermont. Svou uměleckou pouť ale začali v New Yorku v roce 1962, kde se angažovali v podpoře místní portorikánské komunity proti vietnamské válce a povinnosti vojenské služby. Jedna z prvních akcí vznikla přes noc. Peter Schumann byl požádán – jak sám uvedl – portorikánskými ženami o napsání divadelní hry odkazující na vládní dopis zaslaný jedné z těchto žen. Začínal: S lítostí Vám oznamujeme… V tomto období měly vládní dopisy velmi často stejné znění… Bread and Puppet Theatre zůstalo součástí newyorské komunity do roku 1970, kdy se přesunulo do státu Vermont, kde založilo divadelní farmu. Tam působí dodnes, byť čas od času vyjíždějí na turné. Po roce 1989 navštívil Schumann a někteří jeho herci několikrát i Prahu, kde ve spolupráci s Ondřejem Hrabem a Divadlem Archa vytvořili několik performancí.

San Francisco Mime Troup

Třetí významná radikální divadelní společnost byla založena v roce 1959 v San Francisku, kde stále působí. Je spojována s odkazem Bertolda Brechta a jeho politického divadla. Sami sebe nechápou SF Mime Troupe jako divadelníky, ale jako kulturní aktivisty. Když v roce 1963 město San Francisko zakázalo SFMT veřejné vystupování v parcích kvůli jejich údajné obscenitě, vybojoval soubor u soudu odvolání tohoto rozhodnutí, a získal tak „jako bonus“ všeobecné povolení pro všechny umělce svobodně účinkovat v městských parcích. Od té doby každoročně připravuje SFMT v den tohoto rozhodnutí divadelní akce v místních parcích. V roce 1967 SFMT vyrazilo na zájezd po universitách Spojených států s adaptací Goldoniho hry L’Amante militaire, kde satiricky poukazovalo na politické zákulisí vietnamské války. SF Mime Troupe pod vedením Ronalda G. Davise dodnes udržují neochvějný sociálně-politický postoj. Vášnivě prosazují a hájí názor, že veřejnost se musí neustále vzdělávat a být vystavena jiným proudům než komerčním. A musí jí být dávána možnost rozhodování. Davis věří, že jeho divadelní poselství, jímž nabízí veřejnosti životní a uměleckou alternativu, plnilo a plní svůj účel.

Radikální divadlo nezemřelo

Všechny tři divadelní spolky, každý s jiným záměrem, ale s podobnými výsledky, bojovaly a stále bojují za komunitu, z které vzešly. Ovlivněny svým politickým prostředím rozhodly se nesklonit hlavu, ale naopak se napřímit a jednat. „Zbraně“ k tomuto boji se liší. Ta, která se stala účinnou pro tyto tři divadelní společnosti, byla síla imaginace, osobní víra a odhodlání „něco s tím udělat“. Dnes hledají odpověď na otázku: Jak může divadlo v době globalizace a decentralizace, kdy je těžké jednoduše a jednozančně určit viníka, oslovit diváka a probrat ho z letargie? Davis, nejpolitičtější ze všech tří vedoucích, problematizoval toto téma ještě víc, když se ptal: Kde je dnes politické hnutí?Ať se projevuje odkaz Bertolta Brechta a divadla commedia dell’arte v jakékoli formě a způsobech prezentace, Luis Valdez a Peter Schumann pěvně věří, že radikální divadlo nezemřelo. Společnost potřebuje umělce, kteří se – jak oba shodně tvrdí – jako jediní v dnešní postmoderní době, charakterizované pocitem vykořenění a ztráty identity, mohou přiblížit k podstatě úlohy a poslání člověka ve společnosti. Ronald Davis si není tak jistý. Raději se ubírá novým směrem ekologického divadla. Ve spojení ekologického hnutí a divadla vidí odpověď na dnešní politickou a společenskou situaci. Hraje pouliční divadlo na místních zelných trzích, kde se snaží šířit povědomí o biologickém zemědělství, které sám kdysi s doktorským diplomem vystudoval.