Radim Vizváry: Kdo je dnes Pierot? Kdo Kolombína?
…
Herce a mima Radima Vizváryho zná většina divadelníků v souvislosti se souborem Tantehorse a projekty zaměřenými na propojení tradiční pantomimy s novými proudy pohybového divadla. Ne všichni vědí, že je zároveň pedagogem katedry nonverbálního divadla na pražské HAMU. Se svými studenty a přáteli se pokouší i o projekty, které oblast nonverbálního divadla překračují. Před časem společně s dirigentkou Valentinou Shuklinou představili v pražském Teatro NoD projekt Pantomima v opeře, opera v pantomimě, v němž se tyto dva žánry prolnuly. A v dalším projektu – totiž Divadle za bránou Bohuslava Martinů – jdou ještě dále. Vizváry do něj zapojil nejen v podstatě všechny studenty katedry HAMU, ale využil i spolupráce s DAMU. Vznikla tak multižánrová inscenace, v níž se představí téměř šedesátka účinkujících (kromě muzikantů a zpěváků jsou to mimové a tanečníci). Premiéra se uskuteční v úterý 26.června od 20 hodin na Nové scéně Národního divadla, další dvě představení na domácí půdě – Letní scéně HAMU na nádvoří Lichtenštejnského paláce na Malostranském náměstí 27. a 28.června od 20.30 hod.
///
Kdo je dnes Pierot? Kdo Kolombína?
Kdo zná Radima, ví, že ve chvíli, kdy začne pracovat na nějakém projektu, je ním zaujat až fanaticky a snaží se jej dovést do naprosté dokonalosti. A samozřejmě si o něm i rád povídá. FOTO TOOOMSA
V uměleckém světě jste známý spíše jako mim, resp. režisér či choreograf mimického divadla. Jak ses dostal k opeře Divadlo za bránou, která ani v kontextu tvorby Bohuslava Martinů není příliš často uváděná?
V rámci svého doktorandského studia. Divadlo za bránou jsem zvolil jako svoji praktickou doktorskou práci, chtěl bych v něm zhodnotit svůj teoretický výzkum a svou dosavadní práci a zkušenosti v uměleckém životě.
A jak vznikl inscenační projekt?
Vybral jsem si jej ze dvou důvodů – pocházím z Poličky, rodišti Martinů, a tak mám k tomuto skladateli odmala vypěstovaný pozitivní vztah. Zároveň mě zajímá multižánrovost a samotná struktura hudby. Z tohoto hlediska je pro mě odkaz Bohuslava Martinů, který se zajímal i o francouzskou pantomimu a jako vlastenec vnášel lidové prvky do své hudby, velmi přitažlivý. Právě v díle Divadlo za bránou máme velkou možnost tvůrčím způsobem zpracovat spojení prvků komické opery – opery buffa, pantomimy, tance a hudby. Zároveň mě zajímá hledání odpovědi na otázku, co je vlastně v současné době lidové. Baví mě, že předloha, která je mimochodem hodně náročná pro realizaci, je hodně otevřený modernímu zpracování a dává možnost inspirovat se prvky francouzské pantomimy a italskou commedií dell´arte, které autor do díla začleňuje.
Typy z commedie dell´arte jsou dostatečně známé, ale co si představit pod pojmem „francouzská pantomima“?
Myslím tím umění a mimické herectví J. G. Deburaua, které proslavil František Kožík románem Největší z pierotů. Miloš Šafránek, blízký přítel a později také životopisec Martinů, uvádí ve své publikaci Divadlo Bohuslava Martinů, že v Paříži objevil vzácný exemplář knihy Pantomimes de Gaspard et Charles Deburau, Paris 1889 a dal jej skladatelovi k dispozici. Tím mu také zadal podnět k hlubšímu studiu žánru, které jej následně vedlo k prvním nápadům spojit operu s pantomimou. Baletní pantomima Martinů obsahuje v prvním, baletním dějství scény inspirované právě deburauovskými texty Pierot pekařem a Pierot holičem, které jsou známé též jako Pierot cukrářem. Skladatel je oproti známému zápisu podrobil vlastní redakci a zdá se, že měl k dispozici ještě jiné materiály. Právě osobnost Martinů je jedním z prvních objevitelů debureauovského pramene, který se o mnoho později rozrostl v proud novodobé české pantomimy.
Bohuslav Martinů (1890 – 1959). FOTO Nadace Bohuslava Martinů
Jaká je historie opery Divadlo za bránou?
Dle zápisů Miloše Šafránka vznikala v roce 1935, světová premiéra se uskutečnila v roce 1936 v Brně. Martinů původně požádal o napsání libreta Vítězslava Nezvala, ale ten spolupráci odmítl. Takže nakonec Martinů naplnil obsah partitury lidovými písněmi, lidovými texty a divadelními situacemi (např. se nechal inspirovat situacemi z Moliérovy hry Létavý lékař). Opera byla dosud uváděna pouze na českých jevištích, v průběhu let pouze sedmkrát. Poslední scénickou verzi připravilo Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě v roce 2000 v režii Michaela Taranta.
Unikátnost tohoto projektu spočívá i v tom, že se podařilo propojit při přípravě prakticky všechny katedry HAMU.
A nejen to! Mám radost, že se ke spolupráci dali zlákat studenty a absolventy všech kateder HAMU – hudební (podílí se na tom studenti a absolventi z kateder jak hudebních nástrojů tak operního zpěvu a dirigentství), tance a pantomimy a také hudebního managementu. Navíc spolupracujeme katedrou scénografie a katedrou loutkového a alternativního divadla DAMU.
Původní partitura tohoto díla ovšem vyžadovala mnohem více lidí. Jak jste se s tím vyrovnali?
Je jasné, že jsme si plné obsazení nemohli z finančních ani provozních důvodů dovolit. Požádali jsme proto Nadaci Bohuslava Martinů o redukci partitury, která nám byla povolena. Orchestr jsme tak zmenšili na 26 členů a 16-členný pěvecký sbor. Protagonisté ovšem zůstali – je to 7 zpěváků a 5 mimů. Mimové jsou studenti nebo absolventi katedry pantomimy, přizvaní tanečníci a herci z jiných souborů.
Polička – Centrum Bohuslava Martinů. FOTO Virtualtravel.cz
Z čeho jste jako režisér vycházel?
Mým největším inspiračním zdrojem byla lidovost, folklór a tradice. Tedy právě ty společenské a kulturní hodnoty, které se z dnešní společnosti rychle vytrácejí. Bohuslav Martinů napsal toto dílo ve své době jako lidové divadlo, chtěl bavit obyčejné lidi. „Bránu“ vnímal jako něco, kde divák má zanechat své starosti a při představení se pak svobodně smát a radovat se. Proto zvolil jednoduchý sdělný způsob – pantomimu (v partituře balet inspirovanou commedií dell´arte) a komediální typy commedie dell´arte: Kolombínu, Pierota, Harlekýna a další. Tyto postavy by měly být zrcadlem současné, dnešní společnosti. Pokoušíme se najít transformaci těchto komediálních typů. Klademe si otázky: Kdo je dnes Pierot? Kdo Kolombína? Těmto historicky daným typům bychom tak rádi dodali nějaký přesah, aby vznikl současný divadelní jazyk. To proto, aby nedošlo k rekonstrukci, ale bylo to převedení těchto typů do současné formy. Ostatně, právě to byl požadavek Martinů – aby tvůrci, kteří vezmou do rukou tuto partituru, přemýšleli v kontextu své současnosti a zprostředkovali dílo „svému“ současnému divákovi. To je v dnešní době velmi náročné na realizaci, protože vlastně nevíme, co je v dnešní moderní době lidové. Bereme si tedy inspiraci z tradic. Taneční prvky slovenských a českých tanců zkoušíme propojovat s našimi vyjadřovacími prostředky, s našimi schopnostmi a možnostmi, které jsou díky progresu a pěvecké, instrumentální, ale i pohybové technice oproti době vzniku mnohem vyspělejší. Umělecké nároky jsou stále větší. Je třeba zaznamenat vývoj technické vyspělosti a stále se zdokonalovat.
Už máte s operou nějaké další plány?
Mě osobně nejvíc těší, že už máme pozvání na 23. září do Poličky, kde tato hudba zazní vůbec poprvé. Budeme tak mít pocit, že Martinů aspoň symbolicky „bude přitom“, vždyť Kulturní dům je hned vedle hřbitova, kde je pohřben. I další plány jsou velké. Rádi bychom uvedli dílo i na různých festivalech. Autorská práva máme na dva roky, takže bychom po tu dobu rádi dílo co nejčastěji prezentovali. Byla škoda, kdybychom se s diváky nemohli podělit o krásný zážitek z hudby Bohuslava Martinů.
Více na: HAMU/Divadlo za bránou
Komentáře k článku: Radim Vizváry: Kdo je dnes Pierot? Kdo Kolombína?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
radoslav
Úžasné, úžasné…pojdem znovu, uzasní učinkujúci, profesionáli, Pierot a Kolombína nezabudnuteľní, perfektný Radim,
26.07.2012 (21.08), , Trvalý odkaz komentáře,