Radostná hrůza nad Labem!
Činoherní studio Ústí nad Labem ani po více než půlstoletí od vlastního vzniku neustupuje z těžce vydobyté pozice jednoho z nejdůležitějších center divadelní progrese v naší zemi. I pod sebevědomým uměleckým vedením Davida Šiktance, které s aktuální sezonou míří do své finální fáze, si pečlivě udržuje nekompromisní auru území svobodné tvorby, jež se dobrovolně zříká konzumní produkce i jakéhokoli jiného poklonkování pochybným potřebám masového publika. Je naopak důležitým příkladem kompaktní umělecké komunity, operující mimo velké centrum, která velmi pozorně naslouchá aktuálnímu společenskému klimatu, nebojí se důvěřovat v českém kontextu dosud nepříliš ověřeným autorům a navíc kontinuálně podporuje mladé režijní i herecké talenty. Dalším zásadním specifikem ústeckého divadelního genia loci je i početná skupina odchovanců, kteří se na scénu, jež je kdysi pomáhala zrodit, po čase rádi vracejí. Inscenaci Červotoč, která byla poprvé uvedena jako jeden ze zlatých hřebů letošního festivalu Kult, lze označit za esenciální výplod výše uvedených tendencí.
Inscenace Červotoč stojí na soustředěném herectví. Zleva Zuzana Zlatohlávková (Bába) a Marie Machová (Svatá, Dcera) FOTO MARTIN ŠPELDA
Režisérka Eliška Říhová ve vlastní dramatizaci suverénně scénicky adaptuje prozaickou prvotinu mladé španělské autorky Layly Martínez (*1987), která česky vyšla teprve letos na jaře v tradičně precizní péči nakladatelství Paseka. Útlá novela nikterak nezastírá své magickorealistické kořeny, nezříká se ovšem ani řady dalších dílčích referencí. Zásadní příchylnost vykazuje k poetické odnoži psychologického hororu a vzdává tak mimo jiné osobitou poctu tvůrčímu géniu Henryho Jamese, zejména jeho žánrovému etalonu Utažení šroubu (1888). Primárním záměrem zde nejsou banální lekačky ani rádoby šokantní explicitní výjevy, ale pozvolna houstnoucí atmosféra a postupné rozkrývání mrazivých tajemství pramenících z nekonečného řetězce rodinných determinant. Násilná patriarchální zvůle, kontinuálně páchaná na několika generacích žen, je zde přirozeným spouštěčem traumat i nelítostné odplaty. Zdánlivě rurální strašidelná historka plíživě nabývá zobecňující rysy a stává se nadčasově platným symbolem lidské bolesti, která je schopna rodit ty nejhorší možné zločiny.
Žánrovou zacílenost sugestivně opticky definuje scénografie Jakuba Šulíka. Dominantním materiálem se stal molitan, jenž vizuálně navozuje omšelost rozpadajícího se rodinného sídla i vnitřního světa postav a svou nepevností zároveň záměrně deformuje pohybové projevy hereckého tria. Kostýmy Mariany Bouřilové poučeně nakládají s pitoreskními prvky a přirozeně propojují rysy folkloru i katolické ikonografie. Hypnotické, filmově funkční hudební plochy Martina Konvičky nevtíravě přispívají ke strhující gradaci luxusně ošetřené inscenace.
Nejtěžší kříž i podíl síly však na svých bedrech neohroženě nesou zúčastněné herečky. S Marií Machovou (Svatá, Dcera) i Lucianou Tomášovou (Vnučka) na scénu vchází pokorná přesnost, pekelná soustředěnost, obří charisma i smysl pro detail. V jejich projevu se brilantně spojuje emocionalita s věcností, aniž by jen na vteřinu vystrčil růžky nežádoucí sentiment. Zuzana Zlatohlávková pak do svého ústeckého comebacku vklouzla se stejnou grácií jako Audrey Hepburn do malých černých. Její Bába je zároveň svůdným monstrem i bytostí k obejmutí, neohroženě září v polohách expresivních i ztišených a tvoří třetí vrchol totálně vyrovnané triády. Hlavním hrdinou i strůjcem úspěchu Červotoče je totiž vynikající kolektiv, jenž z krve, potu a literatury zrodil divadlo, které nesmíte prošvihnout!
Činoherní studio Ústí nad Labem – Layla Martínez: Červotoč. Překlad Blanka Stárková, režie a dramatizace Eliška Říhová, dramaturgie Johana Bártová, scénografie Jakub Šulík, kostýmy Mariana Bouřilová, hudba Martin Konvička. Premiéra 11. října 2024.
Komentáře k článku: Radostná hrůza nad Labem!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
