Ravenhillův kožich si odneslo Létající dítě
Inscenace Létající dítě brněnského Buranteatru v režii Mikoláše Tyce získala Cenu Marka Ravenhilla za nejlepší českou divadelní inscenaci nového textu za rok 2014. Cenu pro vítěze, která má podobu kožichu, jehož autorkou byla v letošním roce výtvarnice a režisérka Kamila Polívková, předal včera – ve čtvrtek 14. května – v Divadle DISK britský autor Mark Ravenhill osobně.
Mikoláš Tyc si obléká kožich Marka Ravenhilla. FOTO archiv
Vítěze vybírá nezávislá porota. Cena je součástí projektu Centrum současné dramatiky, který od roku 2010 realizuje Divadlo LETÍ, a letos byla udělena již popáté.
Roland Schimmelpfennig je zřejmě nejhranějším současným německým dramatikem a hvězdný status, který získal po mimořádném úspěchu Arabské noci (2001), stále upevňuje. Jeho hru Létající dítě uvedl Buranteatr v překladu Petra Štědroně teprve dva roky po světové premiéře. Příběh Létajícího dítěte je skoro erbenovskou tragédií, kdy je drobný přestupek proti řádu – dvojí pokus o nevěru, vlastně spíš jen pomyšlení na ni – krutě potrestán. Ale kým vlastně? U Erbena to víme, u Schimmelpfenniga už ne. Navíc je tento příběh náhody s osudovými důsledky zarámován básnickým vylíčením moderního velkoměsta, kde do sebe lidské osudy navzájem narážejí jako částice v tom urychlovači v Cernu, o němž se ve hře tolik mluví, uvádí dramaturg Jan Šotkovský.
Osmičlenná nezávislá porota vybírala v roce 2014 z více než osmdesáti premiér, z nichž do finále nominovala 10 inscenací. Proč vyhrála právě ta Tycova, objasňuje jeden z porotců, Vladimír Čepek: Inscenace Buranteatru je silná především v tom, že nechá naplno zaznít Schimmelpfennigův text; nikterak ho neilustruje, situace jsou rozehrávány s citem a přesností. Létající dítě oceňuji zejména za režijně-dramaturgické zpracování, které – podpořeno výbornými hereckými výkony – jasně zprostředkovává a vybarvuje Schimmelpfennigův svět.
Létající dítě oceňuji zejména za režijně-dramaturgické zpracování, které – podpořeno výbornými hereckými výkony – jasně zprostředkovává a vybarvuje Schimmelpfennigův svět. FOTO archiv Buranteatru
Cena Marka Ravenhilla za inscenaci nového textu je ocenění českých tvůrců za počin v oblasti inscenování současné dramatiky. Novým textem se rozumí takový text, který vznikl v období 10-ti let před příslušným udělením ceny. Oceněná inscenace je volena na základě konsensu členů Rady Ceny Marka Ravenhilla, kteří zohledňují symbiózu kvalitního textu a kvalitu jeho inscenování. Rada sleduje i výsledky autorské či kolektivní tvorby, u nichž rozhoduje výsledný text a jeho přenositelnost mimo kontext konkrétní inscenace a poetiky divadla, pro nějž vznikal. Projekt Centrum současné dramatiky, v rámci něhož je cena udílena, založilo pod záštitou Václava Havla v roce 2010 Divadlo LETÍ.
V loňském roce získala Cenu Marka Ravenhilla inscenace Divadla Petra Bezruče Můj romantický příběh v režii Daniela Špinara.
Rada Ceny Marka Ravenhilla pracovala v roce 2014 ve složení:
Martina Černá, vedoucí Oddělení mezinárodní spolupráce a PR, Institut umění – Divadelní ústav
Marie Špalová, dramaturgyně, Divadlo LETÍ
Vladimír Čepek, ředitel, Činoherní studio Ústí nad Labem
Vladimír Mikulka, kritik
Vít Pokorný, kurátor Divadelního oddělení, Národní muzeum
Michal Zahálka, kritik
Jan Žůrek, dramaturg festivalu, Divadelní Flora Olomouc
Jan Šotkovský, dramaturg, Buranteatr Brno a Městské divadlo Brno
Další nominované inscenace:
• Viliam Klimáček: Maso. A studio Rubín, režie: Jan Frič
• Stephen Beresford: Poslední z Haussmanů. Divadlo na Vinohradech, režie: Petr Kracik
• Miloš Orson Štědroň: Velvet Havel. Divadlo Na zábradlí, režie: Jan Frič
• Esteve Soler, Martina Schlegelová, Marie Špalová: Proti pokroku, proti lásce, proti demokracii. Divadlo LETÍ, režie: Martina Schlegelová, Marián Amsler, Ivan Buraj, Sláva Daubnerová, Natália Deáková, Daniel Špinar, Janek Růžička, Jana Špalová
• Karel Steigerwald: Cena facky. Slovácké divadlo Uherské Hradiště, režie: Břetislav Rychlík
• Milan Šotek: Fraška á la krab (Krabaret). Slovácké divadlo Uherské Hradiště ve spolupráci s Divadlem LETÍ, režie: Martina Schlegelová
• David Drábek: Velká mořská víla. Klicperovo divadlo Hradec Králové, režie: David Drábek
• Roland Schimmelpfennig: Říše zvířat. Studio Hrdinů, režie: Kamila Polívková
• Roman Sikora: Lysistrata/Aiás. Národní divadlo Brno, režie: Martin Čičvák
Komentáře k článku: Ravenhillův kožich si odneslo Létající dítě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Není to v českých poměrech zvláštní?
V roce 2013 získala prestižní Cenu Josefa Balvína inscenace DNz a Divadla Reduta Kabaret Kafka. Hádejte, kdo byl v porotě? Dramaturgyně těchto scén (a dokonce dramaturgyně této inscenace) Dora Viceníková.
Nyní vyhrála obdobně prestižní cenu inscenace Létající dítě Buranteatru. Hádejte, kdo byl v porotě…
Toto není nic proti oběma – jistě kvalitním – inscenacím. To ale nemají členové oněch porot tolik cti v sobě, aby – když je kandidátem některá z inscenací jejich divadel (a vzniklá dokonce v jejich dramaturgii) – z poroty aspoň pro onen rok odstoupili? Anebo si skutečně chtějí přihrávat malé domů?
16.05.2015 (2.25), , Trvalý odkaz komentáře,
Marie Reslová
Vladimíre,
popsal jsi velkou bolest českého divadla. Bohužel, na tyhle věci je tu (eufemisticky řečeno) malá citlivost.
16.05.2015 (13.03), , Trvalý odkaz komentáře,
Katka Volná
Je dobře,
že na tento nešvar upozorňujete. Ostatně bez vlastní nominace se neobešlo ani Letí, které má v porotě též hlas, zkrátka přišlo Ústí (narozdíl) od předchozích ročníků zastoupené v porotě svým ředitelem/dramaturgem. Když blahé paměti odešel Vladimír Procházka z DN, přestal psát kritiky. Kam se hrabe na takovou Doru Viceníkovou, která jako aktivní autorka, dramaturgyně a umělecká šéfka rozhoduje, kdo dostane ceny (loni v dramatické soutěži Radoků, roky o ceně Josefa Balvína), kdo je dost dobrý, aby mohl být pozván na festival (Plzeň) a kdo dostane peníze (granty v Brně, prostředky na vycestování z programu MK ČR, nově sedí i ve SFK) – neměla by se obhajovat vlastní tvorbou? Takto je v rukou jednoho konkrétního tvůrce obrovská moc k (de)formování divadelní sceny k obrazu vlastní poetiky a představy, jaké divadlo je in a jaké je out, anebo by out mělo zůstat, protože nedostane prostor…
Zvláštní je, jak dlouho tento fakt uniká jakékoliv reflexi kulturních novinářů!
16.05.2015 (10.39), , Trvalý odkaz komentáře,
Martina Schlegelová
Myslím,
že vaše obecné výtky vůči Ceně Marka Ravenhilla nejsou spravedlivé, pokusím se vysvětlit proč.
Ostatně nejlépe o tom svědčí výsledky samy: např. vyhraje ostravské divadlo, které v porotě „nikoho nemělo“, naopak často není nominováno divadlo, které v porotě „někoho má“.
Porota Ceny Marka Ravenhilla se každoročně částečně obměňuje. O jejím složení se rozhoduje na jaře, kdy ještě vůbec není jasné, které inscenace budou nominovány. Těžko tedy dopředu věštit, kdo by měl odstoupit, a často se stane, že když už nominace známy jsou, odstoupit by musela třeba polovina členů. Jisté řešení by samozřejmě bylo, aby v porotě nezasedali žádní dramaturgové a překladatelé. Problém ovšem je, že odborníků na současnou dramatiku, kteří mají dlouhodobý přehled o tom, co se v České republice v této oblasti hraje, a mají dost erudice, aby si to zařadili i do mezinárodního kontextu, a zároveň chuť a čas se tomu zadarmo věnovat, není nekonečně mnoho. V porotě tedy prostě většinou zasedají nadšenci „s vášní pro novou hru“, což jsou mj. dramaturgové divadel, ve kterých se současná dramatika uvádí, nebo lidé, kteří ji překládají.
Máme samozřejmě mechanismus, jak nezávislost poroty i přesto zaručit. Žádný člen nesmí nominovat inscenaci, na které spolupracoval (byť i třeba jen jako překladatel), ani se kterou je spjat skrze osobní či pracovní vztahy. Pokud takovou inscenaci nominuje jiný člen poroty, nesmí ji v závěrečném bodování hodnotit. Vítěz je volen prostým součtem bodů dělených počtem hlasujících porotců, čili se v podstatě nedá ovlivnit. V porotě zasedá 8 až 9 osobností s velmi odlišným vkusem (což je ostatně každoročně patrné z šíře stylu nominovaných inscenací). Myslím, že je to docela velký počet, který skutečně neumožňuje, aby se domluvila parta podobně smýšlejících a prosadili si nějakého „svého“ koně. Ostatně Cenu zatím vyhrálo jednou pražské, jednou ústecké, dvakrát ostravské a jednou brněnské divadlo, i to myslím o něčem svědčí.
Divadlo LETÍ jakožto iniciátor vzniku této ceny nesmělo podle statutu první tři roky cenu získat. Když to jeden rok tak dopadlo, předali jsme cenu druhé inscenaci v pořadí. Po třech letech si myslíme, že už je Cena dostatečně etablována, abychom se mohli soutěže zúčastnit jako každé jiné divadlo.
Pokud by někoho zajímalo víc, na našich stránkách je pověšen statut ceny i složení všech předchozích komisí, informace o nominovaných divadlech atd. Případně se to vše dá dohledat v našich výročních zprávách – opět zcela transparentně pověšených na našem webu…
Mimochodem, pokud by se organizace této Ceny chtěla ujmout nějaká „nezávislá“ organizace, rádi ji to předáme.
16.05.2015 (21.48), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Martino,
velmi Ti rozumím a nepodezřívám nikoho, že hlasoval sám pro sebe. Český divadelní rybník není příliš velký a často není kde brát. Obdobné problémy mají i grantové komise. Přesto si myslím, že dát sám sobě cenu, což členství v porotě jednoznačně znamená, zkrátka nejde.
Řešení je jednoduché – jakmile je někdo z poroty ve střetu zájmů, odstoupí z ní. A co se týká Letí, můžete jako organizátoří být čestnými předsedy bez hlasovacího práva.
17.05.2015 (0.37), , Trvalý odkaz komentáře,
Martina Schlegelová
Vladimíre,
to je prostě iluzorní, kdyby takto důsledně fungovaly všechny poroty, grantové komise atd., vyřadil bys polovinu specialistů z rozhodování. Mimochodem v přírodních vědách to funguje naprosto stejně: kdyby lidé, kteří sedí ve vědeckých grantových komisích, zároveň nesměli dělat výzkum, nebylo by právě v oborech s úzkou specializací koho do těch komisí jmenovat.
Jde o to, že si ti lidé prostě věří, je to věc stavovské cti a nikdo se nad tím nepozastavuje. Ano, je to i tím, že v přírodních vědách je výsledek obecně snáze „měřitelný“, ale princip je stejný. Jestliže, jak píšeš, nikoho nepodezříváš z ovlivňování průběhu hlasování ve svůj prospěch, pak je přece vše v pořádku.
Jinak ovšem vřele souhlasím s tím, že je potřeba situaci sledovat. Například je dobré, aby se komise a poroty co nejvíce obměňovaly, aby v nich zasedali pokud možno různí lidé z co nejširšího spektra možných odborníků, protože osobně považuji za mnohem nebezpečnější fakt, kdy se ve všech takových rozhodovacích orgánech objevuje stále stejná skupinka hodnotitelů, kteří si místa jen navzájem vyměňují, ale nikdy z nich úplně neodcházejí. Celá léta pak mají v rukou velké rozhodovací pravomoce, a tedy i moc. Myslím, že to je mnohem větší problém a tady bych apelovala na tyto „shromažďovače funkcí“, aby se zamysleli, zda skutečně není možné alespoň na některá místa za sebe doporučit jiné erudované kolegy.
17.05.2015 (10.09), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
I podle mého
je způsob rozdělování čehokoli, cen i grantů, problémem hlavně složení komisí a vymezených kritérií. Ideální stav neexistuje, ale dvě věci by myslím stačily skoro ve všech případech: logicky pravidelně a dostatečně komise obměňovat, nesmí se z nich stát skupina zasvěcených pomazaných, co dlouhodobě mohou prosazovat své představy (tohle v mých očích odborně diskvalifikuje Ceny Thálie), a pak pracovat s průhlednými jasnými kritérii, kterých by mělo být co nejméně co nejpodstatnějších, a neměly by být jaksi zvnějšku předurčené tak, že se do striktních bodovaných pravidel nevtěsná realita, která ta pravidla bude vždycky přesahovat. V případě ocenění by ta pravidla měla být vymezená jen základním cílem. Kritéria, jakými to posoudí, si pak klidně může i ad hoc volit komise. V případě grantů pak jsem čím dál víc přesvědčený o tom, že vlastní hodnotící kritéria se musí odvozovat od každého jednoho projektu a že je třeba jen u všech obecně posoudit jejich potřebnost (užitečnost).
Promiňte teoretizování, neodpustil jsem si příležitost – ale Martina Schlegelová myslím vysvětlila, že Ravenhillova cena může dobře fungovat tak, jako dosud. Že by někdo jiný měl jiného favorita je přirozené.
17.05.2015 (11.10), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Nesouhlasím.
Podle mě nelze slučovat grantové komise a poroty cen. U grantových řízení jde právě vždy především o to zhodnotit daný projekt odborně, víceméně bez závislosti či souvislostí s ostatními účastníky řízení. Tam si myslím, že je-li při některých rozhodováních střet zájmů, stačí, aby se onen člověk onoho jednoho a konkrétního rozhodování neúčastnil (tzv. „šel za dveře“). V cenách se však inscenace (či ti, co budou ocenění) porovnávají, tedy nutně – i když třeba člověk ve střetu zájmu o dané inscenaci (případném oceňovaném) nehlasuje – jeho hlas při dalších hlasováních i tak o výsledné ceně rozhoduje. Navíc je pod tím výsledkem jmenovitě podepsán, takže ono rozhodnutí je i jeho, ať chce či ne. Vlastně dává cenu sám sobě, což je trochu pitomé, ne? Myslím, že autorům cen, jako jsou ony zmíněné Josefa Balvína či Ravenhilla, jde i o jistou „vyšší“ etiku a poslání, větší citlivost a kulturnost, než jaká ve společnosti je. Proto by si měli dát na tato formální hlediska větší pozor. Tím si získají daleko větší respekt než jen samotným rozhodnutím, kdo ten či onen rok cenu získá.
Jinak – co se týká kumulace funkcí a pravidelných obměn porot a komisí – souhlasím. I když i to je velký problém „malého českého rybníka“, kdy v mnoha případech „nejsou lidi“ (co se týká specializovaných věd, jak o něm píše Martina – tam jde asi také především o granty, ne o ceny). A navíc jde někdy o kontinuitu rozhodování, což se razantními výměnami může snadno zvrtnout. Mnohokrát jsem zažil, jak jeden a tentýž projekt (jde především o dlouhodobé projekty) jeden rok u jedné grantové komise dostal velká procenta bodů a za rok neprošel ani cutem. Ale to se dostáváme už do jiné problematiky, která této diskusi nepřísluší.
17.05.2015 (12.14), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Já myslím,
že právě kontinuita a diskontinuita do těch úvah patří. Nevidím nic zlého na tom, že porota v jednom složení ocení to, co jiná odmítne. Právě přehnaná kontinuita vede k všemocným porotám. Tedy v případě udělování cen.
Ale přesto nemyslím, že rozhodování o grantech a o cenách je tak diametrálně odlišné – co je to „odbornost“? Rozhodování o cenách je „neodborné“? Rozdíl vidím jen ve formulaci kritérií a možná způsobu jednání (nemusí, ale může se o cenách také hlasovat tajně i veřejně, prostřednictvím bodů apod.) a pak právě v kontinuitě, bez které se granty neobejdou.
Jinak máš, Vladimíre, asi pravdu, že v případě jakéhokoli zájmu na nějaké inscenaci se porotce nemůže účastnit nejen hlasování, ale ani rozpravy – asi se to v zásadě rovná odejití z komise vůbec, to je fakt. Ale možná se to dá debatovat nějak rozumně, nevím, záleží na konkrétní situaci. V grantové komisi MKČR jdou za dveře všichni, kteří jsou v nějakém střetu zájmu v dané kategorii – časopisy, takže ani nehlasují, ani nedebatují, ani nemohou poslouchat.
Kumulaci funkcí, stejně jako dlouhodobé sezení na jedné židli v porotách, považuji za to naprosto nejhorší. Na to jsme tu až podezřele málo citliví, v tom bych spíš podpořil názor Marie. Ale vidím to v souvislostech všech těch výběrových řízení a vůbec ve zdejší pragmatické mentalitě. Jestli má být divadlo otevřené různým možnostem a přístupům, musí se stejně otevřít i všechny komise, to jsou prosté počty.
Jenže co když je konkrétní cena nějak esteticky vymezena a vlastně propaguje nějaký názor a cíl svého vypisovatele? Kdokoli další si může zřídit a vypsat cenu odpovídající jeho představě divadla. V tom je rozdíl proti grantům, samozřejmě.
17.05.2015 (12.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Rozdíl
mezi grantovým rozhodováním a cenami vidím v tom, že první by mělo být maximálně objektivní a druhé může být vysoce subjektivní. Nejde tedy o odbornost či neodbornost, ale o vyhraněnost.
17.05.2015 (13.47), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Opustím-li
problematiku grantových komisí (dlouhodobost lze řešit víceletými granty) a zameřím-li se na ceny, jde tam – jak píše Josef Herman – především o jejich určení, tedy definování toho, o co jim jde. Je něco jiného festivalová cena (Libušky) a cena za „nej“ v celém českém divadle za určité období. Je něco jiného „obecně“ (tedy pro maximální objektivitu) jmenovaná komise, což zdá se Ceny Balvína i Ravenhilla chtějí (viz citace ze statutu: „Oceněná inscenace je volena na základě konsensu členů Rady Ceny Marka Ravenhilla, kteří zohledňují symbiózu kvalitního textu a kvalitu jeho inscenování“), a ceny vyhraněné estetiky/festivalu.
Řešili jsme to, když jsme se rozhodli s festivalem …příští vlna/next wave… dávat každoročně vlastní ocenění. Abychom poukázali na náš úhel pohledu a na vědomou neobjektivnost (která v uměleckém oboru stejně neexistuje), nazvali jsme je poctami a důsledně se snažíme, aby byly s naším festivalem spojované. Přesto jsme se snažili sami o sobě (hrozil-li střet zájmů) nerozhodovat, tedy takovým projektům a osobnostem pocty neudělovat (obdobně jako Letí nesmělo dostat Cenu Ravenhilla). Několikrát jsme se – pochopitelně – dostali na hranu a vždy to bylo velmi těžké rozhodování. Daný subjekt musel být – aspoň podle nás – hodně výjimečný a v (obecném) kontextu našich Poct nezpochybnitelný. Když pak loni dostal Poctu za nakladatelský počin zakladatel festivalu Jan Dvořák, už s ním nebyl formálně ani fakticky spojený a o rozhodnutí ani nevěděl. Když jsme je daný večer vyhlásili, byl hodně překvapenej.
Ale vrátím-li se k Cenám Ravenhilla. V 8-členné porotě byli podle všeho ve střetu zájmu dva. To bylo tak těžké, aby odstoupili? Šest zbylých přece není tak málo.
17.05.2015 (13.23), , Trvalý odkaz komentáře,
Martina Schlegelová
Mýlíš se, Vladimíre,
byli tam minimálně tři členové, kteří jsou z toho divadla nebo hry překládali, ale někdo by řekl, že by o vítězi neměl hlasovat ani agent agentury, která vítěznou hru zastupuje, a tím pádem by odstoupila už polovina členů a to ještě neřeším, zda tam nejsou nějaké rodinné/partnerské vazby… Vážně to nejde…
17.05.2015 (15.17), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Dobrá, dobrá,
těžko může existovat ÚPLNÁ nezávislost, ale tady jde o inscenace, nikoli texty. A pokud byl někdo DRAMATURGEM vítězné inscenace, není to už příliš velký střet zájmů? Ostatně – pět členů poroty, to taky není tak málo…
Otočím to tedy obráceně. Pokud by v porotě byl režisér oné inscenace, to by Ti taky nevadilo?
17.05.2015 (16.21), , Trvalý odkaz komentáře,