Realita a virtuálno v garáži
Unikátní projekt Jana Mocka Play Underground, který logicky navazuje na Haters uvedené v říjnu loňského roku na festivalu …příští vlna/next wave…, máte ještě pořád možnost absolvovat, a to do dnešních cca devíti hodin večer.
Tedy pokud ještě bude prostor – zájemců je spousta, tabletů málo, a hlavně se na cestě nesmějí potkat, takže je potřeba je vypouštět po jednom a s časovým odstupem. Ale jak se i autor těchto řádků sám přesvědčil – organizátoři jsou velmi flexibilní a jsou schopni pracovat i s takovým zmatkářem, který si splete dohodnutý čas o hodinu. Jinak řečeno – stojí za to o své místo na Play Underground bojovat.
Připomeňme si v krátkosti, oč vlastně běží. Přijdete k záchodům pod Národním divadlem, dostanete do ruky tablet s předtočeným videem z cesty kohosi do garáží pod Národním divadlem a na uši sluchátka. Děláte přesně to, co na videu vidíte. Otevře-li ruka na videu dveře od garáží, otevřete je taky, zahne-li někam, zahnete tam taky. V této fázi by celý projekt byl někde na pomezí virtuální reality a počítačové hry. Jenže v místech, kterými s videem procházíte, se začne odehrávat příběh, který vás bude neustále nutit se otáčet a mít strach, a to i přes to, když už z Haters v podstatě víte, co se bude dít. Pomocí tabletu a sluchátek se tak stáváte divákem a součástí virtuálního příběhu. Samozřejmě byste si mohli na nebližším obrubníku sednout a příběh jenom zkouknout, ale právě fakt, že děláte totéž, co je na videu, v témž prostoru, zjednává nový, podivuhodný divadelní svět. V něm se bourají hranice mezi hledištěm a jevištěm, ale i netečností a interaktivitou. Rodí se tu nový vztah reálné virtuality. Fyzicky jste stále divákem, který na rozdíl od klasického diváka sedícího v křesle, někam jde. Ale smyslově jste uvnitř děje.
Oproti Haters nabyl v Play Underground počet herců, a to konkrétně o Irinu Andreevu z Teatr Novogo Fronta. Ta svým tradičním zjevem obskurní dámy v bílém kožichu dodala příběhu trochu lynchovský nádech. Mocek také zasáhl do struktury příběhu a hlavně průvodcovství. V Haters bylo předtočené video očima neznámého průvodce, nyní se během cesty několikrát promění, což už samo o sobě dokáže způsobit trochu nervozity, zvlášť, když se po vzoru tíživých thrillerů co chvíli někde ve videu zjeví postava a vy to nečekáte. Vedle toho stále zůstává skvělý prostor garáží Národního divadla. Ty se postupně stanou děsivým bludištěm, každé patro, kterým projdete, je identické s tím předchozím, nikdy nevíte, co se bude dít za rohem. Když na videu kolem procházejícího začnou létat a skákat golfové míčky a vy se najednou podíváte, do čeho to celou dobu kopete a zjistíte, že je garáž plná golfových míčků, začnete mít poměrně nepříjemný pocit, že se tu skutečně něco stalo a že se to možná stane znovu. Nikdy nemáte jistotu, že právě na vás čeká transformace dosud virtuality ve skutečnost i v té fyzické rovině.
A tady jsou zřejmě patrné limity celého projektu. Play Underground Haters nepředčil, jen ho doplnil, rozšířil. Ale nikam jej neposunul. Ono ale vlastně asi ani není kam. Pokud by procházejícího doprovázeli i živí herci, ztratilo by se zřejmě kouzlo virtuality a překvapení. Pokud by zůstalo vše takové, jako je to v Haters a Play Underground, je téměř jisté, že se brzy možnosti projektu vyčerpají a zmizí to hlavní – pocit vtažení. Musím však říct, že i podruhé to byl zážitek a moc rád bych se mýlil v tom, že už není kam možnosti reálné virtuality posunout. Jan Mocek sice v anketě festivalu tvrdil, že v současné době žádné alternativní divadlo neexistuje, ale troufám si prohlásit, že projektem Play Underground (potažmo Haters) jistý směr alternativy ukázal.
Komentáře k článku: Realita a virtuálno v garáži
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
U Jana Mocka (a FKK)
jde již o třetí, potažmo čtvrtý – považujeme-li Haters za jedinečný – projekt obdobného technického typu. Poprvé jej použil – aspoň co vím – na jaře 2014 v českobratrském evangelickém kostele v Hradci Králové v performanci nazvané Kostel. Diváci procházeli interiérem kostela a na tabletu se jim objevovaly velmi osobní, zasuté příběhy jeho dávných i nedávných návštěvníků včetně Mockových příbuzných, a to inscenovanými miniscénami, jednáním, zpěvem či osobními zpověďmi. Jelikož bylo tabletů víc, potkávali se i průchozí diváci, což vyvolávalo mnoho nenadálých setkání a pro každého diváka jiné asociace a reminiscence.
Podruhé tento princip využili Mocek a spol. v okolí a uvnitř zimního stadionu v Písku. Performanci nazval Kolektivní zážitek a – obdobně jako v kostele – nechával na tabletu vyvstávat „otiskům paměti“ místa, v tomto případě tedy hřbitova, kde se začínalo, a především stadionu, kudy se šlo. Viděli jsme nejen sportovce v šatnách, ale absolvovali jsme i koncert Michala Davida na ploše stadionu. V průběhu jsme (pro)následovali tajemnou dívku v červeném šátku, která se na konci proměnila v psa (zjednodušuju).
Tedy v obou případech hrálo místo a jeho paměť důležitou roli. Toho se nyní Mocek zbavuje, ale – obávám se – nenahrazuje dostatečným příběhem či vícevrstevnatými obrazy. Násilník s golfovou holí ani procházející osoba nejsou dostatečně dramatičtí, těžko lze vyčíst nějaký jejich osud. V tomto ohledu je asi nejzajímavější zastavení, kdy si „Já“ v zrcátku líčí na tabletu rty, vstupy ruky do obrazu a tajemná bytost v podání Iriny Andrejevy. Myslím, že právě tudy měl a mohl Mocek vést své vize a obrazy na tabletu. Opuštěnost podzemních garáží je dostatečně depresivní, ale zvuková stopa tuto emoci – myslím si – příliš neposiluje. Mohla a měla by víc. Ze všech tří Mockových projektů videowalku je tento technicky nejvytříběnější, ale už se příliš vzdaluje dramatickému žánru směrem k výtvarné performanci, kdy v podstatě procházíme Mockovou instalací využívající realistické prostředí a objekty. I vnitřní příběh násilného incidentu lze vnímat spíše jako jedinečný obraz než dramatickou situaci s nějakým příběhem v pozadí. Stejně tak skákající míčky jen předznamenávají agresivitu golfovou holí, než abychom v nich mohli číst něco jiného než varovný symbol. Jde o příliš osamělý výjev na to, abychom jej zařadili do širšího (dějového/dramatického) rámce. Auto i výtah jsou téměř nevyužité, což je škoda.
Souhlasím s Dominikem, že živí herci by celý projekt velmi dobře rozpohybovali a obohatili. Totéž by se ale dalo i doplněním nahrávky, kdy by se posílilo buď tajemství onoho dění (obrazu), jímž jsme procházeli, nebo by se dokonce akcentovala nějaká (výrazná, čitelná) pointa. Stačila by mrtvá (nebo aspoň krev) ve výtahu…
Mocek se však jednoznačnostem v současné době a v tomto projektu – zdá se – brání. Podle mne ku škodě věci. Uvidíme, kam ho tato snaha posune příště.
18.04.2015 (0.15), , Trvalý odkaz komentáře,