Reality trochu jiné
Reforma…
Dvaadvacet let naší demokracie je provázeno slůvkem reforma. Je zvláštní v tom, že je aplikovatelná na jakýkoli sektor veřejnosti, na který si zrovna vzpomenete, a vždycky se najde někdo, kdo bude reformu milovat, a jiný, kdo ji bude nenávidět. Také vám to připomíná některé kontroverze v umění?
Mně jako studentu literatury se vždycky vybaví postava Charlese Bukowského. Někteří na něj nedají dopustit, berou si jeho knihy na dovolenou k moři, do hor i na vodu, jiní jej zas považují za brak nehodný delšího soudu. Na půdě divadelní kritiky pak nacházíme projektů s takovými rysy celou řadu – z poslední doby vzpomeňme třeba Krále Leara v Národním divadle. Reforma sama o sobě je zkrátka něčím jako estetickým objektem. A tento text jedna reforma motivovala. Reforma zákona o vysokých školách.
Reforma jako experiment
Michal Stehlík, děkan FF UK. Snímek JAN DVOŘÁK
Historie reformy zákona o vysokých školách je už dnes poměrně známá. Nebudeme se u ní tedy zastavovat, nehledě na to, že orientovat se v nejnovějších změnách věcných návrhů je téměř nemožné a nedokážou to ani sami politici, jak dosvědčil děkan Filosofické fakulty Michal Stehlík při jedné z mnoha diskusí právě probíhajícího Týdne neklidu. Zmiňoval jakési jednání s vládním týmem, který má reformu na starosti, při němž jedna paní poslankyně údajně hledala ve štosu papírů poslední verzi návrhu, aniž by tušila, který to vlastně je. Pokud je to pravda, stává se tato humorná historka scénou tragickou a diváctvo – do té doby připravené na klasické kukátkové divadlo – s hrůzou zjišťuje, že je svědkem šílené experimentální performance, za níž by se nemusela stydět ani Marina Abramović.
Reforma jako spektákl
Především je však reforma velmi obtížně interpretovatelným spektáklem.
Spílání publiku režiséra Dušana D. Pařízka v Divadle Komedie. Snímek archiv PKD
Podívejme se na první obraz: Neděle 26.2. Na půdě Divadla Komedie se konala první z řady diskusí v rámci Týdne neklidu. Přítomen byl již zmiňovaný děkan FF Michal Stehlík, dále David Jařab, Dušan D. Pařízek (oba režiséři Komedie) a Jaroslav Anděl (ředitel DOXu). Sešel se velice skrovný počet diváků a herci byli všichni nebojácní princové – jak by taky ne, když chyběl zlý černokněžník.
Reforma jako underground
Brno 27. 2. 2012 Snímek archiv ČT
Problém neúčasti protistrany pokračoval i v druhém obraze Pondělí 27.2. Tentokrát se na půdě FF sešli Michal Bregant (FAMU), Jiří Dolejší (Matfyz), Petr Jedelský (PřF), Jan Sládek (Akademický senát FF UK), Samuel Zajíček (Akademický senát UK). Opět se řeklo spoustu důležitých věcí, zopakovaly se největší bolístky jako samospráva, školné, diverzifikace, pánové se poplácali po zádech, že my jsme ti neužiteční, ti nepotřební, my, co děláme základní výzkum, studujeme středověké texty nebo přemýšlíme o divadle, my paraziti (termín prof. Václava Klause). Ano, vysvětlilo se, že tomu tak není, že i takové obory jsou potřeba pro udržení kultury v Českých zemích. Ale komu se to vysvětlilo? Nám, kteří to už dávno vědí. Rázem jsme se tedy z tragikomického divadélka posunuli do undergroundu.
Reforma jako téma do hospody
Změna nepřišla ani v následujícím obraze Úterý 28.2.; pokračovalo se v zajetých kolejích, divák se kolébal, uspával a zároveň udržoval v přesvědčení, že směr je dobrý. Ovšem divadlo plné klaďasů, bez akce, bez invence, začne po čase nudit. Nebudu se tedy rozepisovat ani o tzv. Noci univerzit. Není ani o čem, celou jsem ji strávil v jedné žižkovské hospodě, kde konečně nastal obrat. Z diváků se stali herci. Nad půllitrem to jde Čechům přeci jen líp.
Reforma jako dialogické jednání
Jistou césurou v představení byl určitě obraz čtyři Středa 29.2. Den, který může nastat jen jednou za čtyři roky, se stal nositelem památného Boje studenstva proti hovadnu (řečeno slovy Werichovými) na ministerstvu školství. Studentstvo versus bývalý vězeňský psycholog. 10 000 : 1. Ráno na Palachově náměstí začali studenti DAMU. V půl jedenácté už v průvodu byla nejširší akademická obec. 10 000 lidí se vydalo na pochod k Úřadu vlády; vyvolávala se hesla, pískalo se i hrálo a jinak všemožně dávalo o sobě najevo. Ministr Dobeš ani nikdo jiný se neodvážil byť jen otevřít okno Strakovy akademie. Obrat však přeci jen nastal. Debaty o vysokoškolských reformách se na Pedagogické fakultě účastnil i náměstek ministra školství prof. Ivan Wilhelm. Konečně bylo komu pokládat dotazy. Boj se „zlou mocí“ mohl začít. Zvrat v dramatu sice nenastal, postava Wilhelma se zarytě držela osvědčených To je politické rozhodnutí nebo V cizině to funguje a na poslední otázku, zda zaručí, že se bude výsledek výzkumu technika a filosofa, a tedy jejich prospěšnost, hodnotit rozdílně, ač to text reformy netematizuje, odpověděl lakonickým cituji: Ano.
Reforma jako absurdní divadlo
Realita je trochu jiná (předseda Studentské komory Rady vysokých škol Miroslav Jašurek). Snímek archiv ČT
Většina diváků si doteď myslí, že studentům jde pouze o školné. I ministerstvo si doteď myslí, že studentům jde pouze o školné. A tak pan ministr včera učinil ohromný ústupek – přejmenoval školné na zápisné. Jak však správně podotkl Miroslav Jašurek (předseda SK RVŠ), realita je trochu jiná.
(Více na www: Za svobodné vysoké školy)
Komentáře k článku: Reality trochu jiné
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Michal Zahálka
Přesné, Dominiku:
přesvědčili jsme ty, kteří už souhlasili, ale dost možná nikoho jiného. A abych řekl pravdu – mám dojem, že to je z velké části vina médií, která se drží klišé o studentech bojujících proti školnému. Nebo o akademicích obecně jako věčných nespokojencích, kteří jsou zásadně proti všemu, ale nepřinášejí řešení – já sám jsem byl takto vykreslen v úterním nočním článku na iDnes, ačkoliv jsem s jejich redaktorem mluvil dobrých pět minut a jasně pojmenoval, co by se podle mě řešit mělo. Neměl jsem už žaludek sledovat, jak televize informuje o včerejším pochodu, ale zejména TV Nova prý předvedla cosi nechutného.
Ovšem na druhou stranu:
musím se přiznat, že mi ta demonstrace byla vlastně docela protivná (vůbec bych Dobešovi a ostatním ministrům nevyčítal, že z budovy nevylezli – k čemu by to bylo?). A tisícihlavý dav skandující „Nejsme ovce“, to je samo o sobě dokonalé dada. (Nutno ovšem podotknout, že zdaleka ne všichni v průvodu se ke skandování strhnout nechali.)
01.03.2012 (8.56), , Trvalý odkaz komentáře,
Dominik Melichar
Michale,
jsem rád, že narážíš na ty ovce – to byl nejkrásnější paradox za poslední dobu. Chtěl jsem si ho schovat do další reportáže, ale když už jsi to načal… já se nepřidal, já se smál, protože nic tak vtipnýho už jsem dlouho nezažil.
Díky za koment
01.03.2012 (9.18), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
Myslím,
že nás takových pobavených bylo docela dost. Mimochodem, jeden kolega zachytil, že v části davu dál od budovy se z pokřiku „Senáty jsou naše“ přibližným opakováním na principu hlasité verze tiché pošty stalo o poznání půvabnější „Vypustíme myše!“
01.03.2012 (9.29), , Trvalý odkaz komentáře,
Marie Reslová
Za tyhle příspěvky jsem hodně ráda.
Při čtení se mi vybavily pocity ze sametové revoluce a jejích „divadelních“ aspektů. Pokusili jsme se je tehdy popsat v úplně prvním SADu. Vladimír Hulec tam měl text Revoluce a improvizace, já nějaký fejeton na tohle téma, atd.
Společný byl ten pocit absurdity uprostřed davu, který – byť se postaví za dobrou věc – se posléze chová podle „vlastních“ pravidel a začíná se „zvrhávat“. Nejvíc se mi vybavují situace, jak jsme tehdy vylepovali letáky nebo v rámci koordinačního centra OF v Divadelním ústavu „prověřovali“ spolupracovníky, kteří se nabízeli. Hodně jsme se u toho nasmáli, protože člověk si najednou připadal jako v nějakém hodně trapném a schématickém filmu z počátků dělnického hnutí. A ulevit si mohl jen tak, že se sám sobě smál, protože si zároveň uvědomoval, že chce-li změnu, jsou ty davové „šaškárny“ asi nutné a že není cesta zpět.
02.03.2012 (8.09), , Trvalý odkaz komentáře,