Divadelní noviny > Kritika

RECENZE: Barokní zarzuela i v dešti zahřála

Soubor Musica Florea připravil na své letní scéně Florea Theatrum na nádvoří Lichtenštejnského paláce španělskou barokní operu na mytologický námět, Válku obrů, jejíž celý titul v originále zní: Ópera escénica deducída de la guerra de los gigantes. V české premiéře, vlastně údajně středoevropské, zaznělo tedy 12. července toto významné dílo skladatele Sebastiána Duróna, a to v hudebním nastudování uměleckého šéfa souboru, dirigenta Marka Štryncla a v režii a choreografii Andrey Miltnerové.

Tento specificky španělský druh hudebního divadla, barokní zarzuela, není u nás příliš znám a provozován. Termín zarzuela použil poprvé Pedro Calderón de la Barca roku 1657, a to pro dílo El golfo de las sirenas (Záliv sirén). Po zhruba půl století se pak tento žánr etabloval na velkých španělských dvorech jako scénický tvar na převážně mytologické náměty, aby v průběhu 18. století postupně vyklidil pole sílícímu vlivu italské opery. Válka obrů Sebastiána Duróna (1660 – 1716) je jedním z posledních významných zástupců tohoto druhu ve Španělsku, vznikla a byla pravděpodobně provedena roku 1701, u příležitosti svatby Filipa V. Španělského a Marie Luisy Gabriely ze Savoy.

Pokud jde o formu, barokní zarzuela ještě nevyužívá princip střídání secco recitativu a árie, zpravidla dvoudílné, s rychlou strettou v závěru, jak je principem neapolské opery, nýbrž střídá hlavní melodii a vedlejší kuplety, zhruba na principu ronda. Velký význam a prostor však připisuje barokním tancům a vůbec gestickému projevu protagonistů i tanečníků. Ve Válce obrů je dvakrát využit menuet, původně starý francouzský tanec, zřejmě v souvislosti s francouzským původem Filipa V., vedle jednoho recitativu a jedné malé árie.

Panovníci vyobrazení coby bohové

V příběhu Durónovy zarzuely jde, jak napovídá již její název, o boj bájných gigantů, kteří chtějí dobýt Olymp a svrhnout bohy. Je to však alegorie: Pallas, vůdce obrů, bohové Jupiter a Minerva i rek Herkules představují skutečné osobnosti evropských zemí, tak, jak tato alegorie reflektuje politickou situaci v Evropě, kde právě vypukla Válka o španělské dědictví (1701 – 1714). Rek Herkules symbolizuje krále Filipa V., Jupiter, král bohů, představuje francouzského krále Ludvíka XIV., zatímco Minerva, Jupiterova dcera, ztělesňuje královnu Marii Luisu Savojskou, manželku Filipa V., a Pallas, vůdce obrů, arcivévodu Karla Rakouského, tedy nepřítele s velkým N.

Představení v dramatických kulisách, a to nejen na barokním jevišti, ale díky hrozícímu dešti i na nádvoří, proběhlo nakonec velmi úspěšně, přičemž kvalita provedení byla celkově vyrovnaná a docela vysoká. Ačkoliv inscenátoři v programu zdůrazňovali specifičnost – španělskost – předváděného tvaru, Durónova zarzuela v jednom dějství a šesti obrazech prezentovala spíše společné rysy barokního divadla své doby, a to na vysoce kultivované úrovni.

Hudba ovšem zní svým nezaměnitelně iberským původem a slyšíme v ní i vlivy mozarabské, berberské či latinoamerické, pokud jde o složitou rytmiku. Již složení orchestru je poplatné španělskému dobovému úzu: vedle smyčců (housle à 4, violoncello a kontrabas) pouze trubka obstarává melodii, spíše jen její klíčové stupně, neboť barokní trubka ještě není schopna všech melodických kroků, jinak žádná další dřeva, a pak už jen theorba, kytara, spolu s varhaním pozitivem obstarávající generálbas, a temperamentní perkuse. Marek Štryncl vedl svůj soubor k zaujatému výkonu, hrálo se samozřejmě v nižším ladění (415 Hz) a na tónovou ušlechtilost a čistotu se moc nehledělo, zcela v souladu s dobovým přístupem. Historicky poučený přístup ovšem předpokládá i historicky poučeného posluchače – zde bych odhadoval, že si vše sedlo, jak mělo, a výkon orchestru, který svou gestikou a nervní rytmikou zcela určuje pohyb postav na scéně a podmalovává jej svým výrazným způsobem, byl rozhodující složkou úspěšného představení, i spolu s vydatnou pomocí osmičlenného sboru Collegium Floreum.

Historicky stylové divadlo

Hned v úvodu se exponuje princip soutěživosti, tak častý pro barokní náměty obecně, ať už je to milostné soupeření mezi rivaly či rivalkami, nebo v boji o moc či pocty. Zde čtyři alegorické postavy, Fama, Tiempo, Immortalidad a Silencio soutěží o čest pět chvalozpěvy na ženicha a nevěstu nastávající svatby. Střídá se tanečně stylizovaný pohyb a „mrtvolky“ – stronza ve zmrazených sošných gestech, vyjadřujících základní afekty barokní estetiky, v nichž důležitou roli má vedle gest i zvýrazněná rekvizita, polnice, přesýpací hodiny, věnec, klíč, vlajky, paví vlečka, kyj či kopí.

Tři tanečnice (Romana Konrádová, Klára Svobodová a Lucie Holánková) nás provádějí svými evolucemi celým příběhem, jako ztělesnitelky řídících afektů v jednotlivých dramatických situacích. V bojových scénách spatříme v jejich rukou ostrá kopí, jimiž dychtivě mávají, ženouce se do bitvy. Náznaky bitevní vřavy jsou samozřejmě vykázány za scénu, jak velí dobová divadelní estetika. Jen smrt vůdce obrů je zpřítomněna na jevišti  – Pallas, jenž vyhlásil válku bohům, ji přijme odevzdaně z rukou bojovné Minervy, hrdinky příběhu. Herkules, zprvu Jupiterem odmítaný pro své nedostatečné božství, se prosadí jako ten, kdo rozhodne osud bitvy: rek, drtící lebky podlých nepřátel svým obrovitým kyjem. Herkules, alias Filip V., při závěrečné oslavě velikého vítězství odkazuje veškerou slávu a zásluhy rekyni Minervě, která tímto získává palladický epiteton, a pěje ódu na její, resp. Melissinu krásu (jméno Melissa je kombinace Marie a Luisy).

Andrea Miltnerová jako režisérka a choreografka (dodejme, že devadesát procent režie v takovém typu divadla sestává z choreografie) pojala inscenaci důsledně jako historicky stylové divadlo, na decentně nasvícené scéně (Václav Krajc), tedy chiaroscuro, v šerosvitu mizanscén (Prokop Vondruška), decentně modelovaných postranními tahy, tu zpodobujícími antické sloupoví s palácem na horizontu (v úvodní alegorické scéně), tu pitoreskní lesní scenérii (ve zbývajících šesti scénách). Kostýmy (Christopher Vinz) působily pravda trochu zatěžkaně, ale nebránily v pohybu a i s pomocí jednoznačně definovaných masek (Eva Nyklíčková) dobře kreslily charaktery všech čtyř protagonistů a ti si, vzhledem ke chladnému počasí, jistě nemohli stěžovat na ta kila hutných látek na sobě. Pochválit je nutno všechny čtyři bez rozdílu. Snad jen, kdybychom chtěli jít do detailu, španělská mezzosopranistka Marta Infante (Fama, Pallas) některými přechodovými tóny na rozhraní rejstříků ne zcela uspokojila, ale celkově většinou srovnávala krok s ostatními velmi dobrými a vyrovnanými výkony sopranistek Heleny Hozové (Immortalidad, Minerva) a Michaely Šrůmové (Silencio, Herkules), i kontratenoristy Vojtěcha Pelky (Tiempo, Jupiter). Všichni se dobře vyrovnávali s barokní ornamentikou, spíše jednoduššího typu, sestávající hlavně z hodně pomalých trylků či mordentů, jen u Jupitera trochu více rozkvetlou, a dokázali vyzpívat docela působivé mélické oblouky.

Snad jen kvalita promítaných podtitulků vyžadovala přimhouřit jedno, někdy však obě oči, tehdy, když nesplňovala ani minimální požadavky na pouhou informaci, nebo když se objevily i gramatické chyby. Ne že by to nějak vadilo, zmiňuji to jen pro úplnost. A už vůbec to v nejmenším neovlivnilo vcelku úspěšný a vydařený průběh večera. Byla to užitečná možnost seznámit se s jedním pozoruhodným tvarem barokního divadla, ať už jej nazveme operou, či zarzuelou, a publikum to také patřičně ocenilo.

Musica Florea – Sebastián Durón: Válka obrů neboli Ópera escénica deducída de la guerra de los gigantes. Hudební nastudování a dirigent Marek Štryncl, režie a choreografie Andrea Miltnerová, scéna Václav Krajc, kostýmy Christopher Vinz, umělecký maskér Eva Nyklíčková, světelný design Prokop Vondruška. Česká premiéra 12. července 2024 na scéně barokního divadla Florea Theatrum, Hudební a taneční fakulta AMU, Lichtenštejnský palác – nádvoří.

• Autor: Ivan Žáček
• Publikováno: 14. července 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: RECENZE: Barokní zarzuela i v dešti zahřála

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ